Jen si tak trochu postěžovat. Kdo pomůže, když se proti vám celý svět spikne?
Nepříjemný americký zvyk je na otázku "Jak se máš?" odpovědět "Skvěle!". Prostě nikoho to opravdu nezajímá, jak se máte. Bezva, super, paráda… a jedem dál, i kdyby vám očividně stříkala krev z otevřené rány. To nic není, mám se úžasně.
Minulý týden byl pro mě opravdu na nic. Hned po covidu jsem musela nastoupit do pracovního procesu, kde jsem absolvovala pro jistotu 2 dny třídních schůzek až do sedmi večer, což je obvykle už moje večerka, neboť vstávám v 5 ráno. Dvě učitelky byly nemocné (já už po týdnu covidu v očích zaměstnavatele zdravá jako rybička), a tak jsme za ně musely všechny volné hodiny suplovat a pracovat po večerech doma. Prostě jsem si připadala jako křeček v běhacím kolečku: Ráno do práce, bez přestávek pracovat až do sedmi, najíst se a vytuhnout u televize. Opravdu skvělý život. Ráda bych si postěžovala, ale nikdo mě nechápe. Zpětná vazba od lidí, kteří nikdy nepracovali ve školství, zní: Ty si myslíš, že jsi první a poslední, kdo měl covid a kdo pracuje 16 hodin denně? Tak dík. Tohle opravdu pomůže.
Jediné spřízněné duše, které mě vyslechnou, jsou kámošky I. H., Z. K. a moje dcera, která momentálně dělá lékařskou praxi na paliativní péči, a tak je taková chápavá a trpělivá. I. H. zase nesnáší americký přístup a na "Jak se máš?" odpovídá kategoricky: Stojí to za hovno. Čímž nastaví prostor ke stížnostem a obě si to pěkně vyříkáme a je nám hned lépe. Z. K. má zase matku učitelku, takže chápe, že odpovídat denně na otázky a stížnosti typu Můžu na hajzl? On mě praštil. Ahmed mi ustřihl cop... je vyčerpávající, obzvláště když zároveň známkujete, plánujete, vyplňujete excelové tabulky a komunikujete s rodiči a s vedením. Takže se opravdu nemáte super a nikdo vás nechápe. Stále musíte předstírat, jak je váš život skvělý. Není. Je na hovno. Se svými nádhernými zážitky choďte na Facebook, kde vám spousta lajků zalepí sebevědomí. Uměle předstírané štěstí nevede nikam. No nebyl by svět lepší, kdybychom všichni říkali pravdu?
