Efektivní hubnutí s digitálním náckem, nebo je lepší na léto nachystat burkiny?
Každé ženě se do vínku dostalo něčeho. Některá je chytrá, jiná má krásnou pleť, ta je bohatá, další se vyvinula v oblasti hrudníku. Mojí obchodní značkou byla štíhlá až hubená postavička ham ham. Ovšem v jistém věku se začínají na tom subtilním tělíčku objevovat všelijaké nepěkné útvary typu špeky, povislá kůže a úplně nejhorší je si v noci přeležet jednu stranu obličeje, protože otisky polštáře mizí až tak kolem poledne.
No a já jsem o Vánocích nějak ujela na kachničkách, cukrovíčku a turbo moštu a po návratu do práce jsem si všimla, že moje kolegyně Grace buď šíleně zhubla, anebo jsem já morbidně přibrala. Ukázalo se, že jsme ztloustly obě, ale já víc. Během dvanácti sekund jsem si prošla všemi pěti fázemi smutku, které definovala v roce 1969 švýcarská psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová (a které já s kamarádkou I. H. říkáme důvěrně Kýblová): Popírání (to není možné, určitě se mi polámala váha), hněv (zasr...á kachna!), smlouvání (já to určitě zase zhubnu), deprese (jsem tlustá kráva) a smíření (dobře, je to tak a teď začnu tvrdý boj proti špekům).
Na Amazonu jsme si objednala tři osobní váhy a dvě, které vážily o dvacet a třicet deka více než první, jsem vyhodila. Dále jsem si objednala krabičky, ale jak jsem byla ze zimy rozežraná, snědla jsem první oběd zároveň i s papírovou krabičkou, abych hlad vůbec zahnala. Poté jsem začala chodit denně posilovat a pak na dlouhé procházky přehrávaje si stále dokola Holky z naší školky, abych se motivovala na výše zmíněnou postavičku ham ham.
Grace si zaplatila osobní trenérku a ve dnech, kdy trénovala, jsem já chodila na skupinové cvičení Brazilské zadky. Nakonec jsem si předplatila aplikaci Noom, která je vlastně takový nácek a já se jí strašně bojím, protože mě nutí denně zapisovat váhu, co jsem snědla a jaký pohyb vykonala. Na internetu jsem si sice přečetla, že Noom není vůbec vědecky podložená dietní metoda, ale jen taková diletantská psychložka praktikující CBT (kognitivně behaviorální terapii). Brzy jsem si na Noomu vypěstovala závislost a začala otravovat Grace s Noomovými moudry: Klidně si ten gin dej, to se ti vejde do denního počtu kalorií. A když si jich dáš dvacet, tak už pak nejez, protože sis vyčerpala denní příděl.
Ve škole si ze mě začali utahovat, neboť jsem i na schůzích křoupala mrkev (JEN 14 kalorií!). Za několik týdnů jsem zhubla. Bohužel jen v těch partiích, kde jsem to nepotřebovala. A špeky se držely jako čert.
„Já vypadám jako takový obdélník se sirkami místo nohou a rukou,“ stěžovala jsem si I. H, ale neměla se mnou slitování a řekla ironicky: „No jo, ty by sis měla už pořídit vozejk na ty svoje špeky.“ Grace se zajímala, kolik toho chci zhubnout. „Musí mi být vidět žebra!“ vykřikla jsem v afektu. „Potřebuji vypadat anorekticky, jako bych měla každou chvíli omdlít.“ Tohle nebyla politicky korektní věta, samozřejmě jsem přeháněla. „Až dám fotku v plavkách na sociální média, potřebuji komentáře typu Najez se, Blani.“ Na otázku, jak dlouho budu tímto stylem pokračovat, jsem měla jedinou pragmatickou odpověď: „Už jen tři týdny. Na dovolené se budu denně přežírat a s koktejly začnu v deset ráno.“ Ale to si napřed budu muset vymazat z telefonu Noom.
