Suchej únor skončil aneb Když se Češka v Arábii opije jak Dán
Podle posledních průzkumů vyšlo najevo, že ani sklenička vína denně zdraví neprospívá. Právě naopak. Nu což. Já jsem zvládla suchý únor a pak se mi to nějak prodloužilo i do března. Jenomže minulý týden přijel do Emirátů spolužák I. D. s manželkou a synem a že prý zajdeme na pivo.
Po tak dlouhé alkoholové pauze jsem si nebyla jistá, jak to zvládnu, a hned po prvním Guinessu jsem si připadala na šrot. „Kdepak,“ vysvětlil mi odborník I. D., „po pivu se teprve člověk cítí, jak by se měl cítit před pivem.“ Což mně přišlo celkem logické. Najednou se mi zachtělo dělat ostudu, neboť v dubajské hospodě se nacházel i můj exmanžel Hovňous už asi na Guinessu číslo patnáct. Zaměřila jsem se na manželské párečky, kterým jsem nabízela bezplatné a nevyžádané rady, jak se rychle a online rozvést s doporučením na Hovňouse, který se rekordně rozvedl během tří dnů (se mnou).
Poté následovala selfíčka mě, I. D. a piva, které jsme rozesílali kamarádům a kamarádkám do Brna. „Paráda!“ odpověděla H. M. „Kde jste?“ „U Čápa,“ odpověděli jsme, „dondite taky.“ Hana napsala, že nemůže, neboť hlídá vnouče. Po druhém pivu jsem si vygůglila kalorickou hodnotu nápoje a vyšlo mi jen 125 kalorií za Guiness, což je jako větší jablko, na které jsem stejně neměla chuť. V hospodě promítali rugby, které nesnáším. Jediné, na co se dá v rugby dívat, jsou chlapské svalnaté zadky, ale nechápu, co na nich vidí mužské publikum. Když se dostavilo třetí pivo, vzpomněla jsem si, že jsem vlastně celý den nejedla, zato jsem ušla dvanáct kilometrů a hodinu jsem byla na cvičení s činkami. I. D. s manželkou se již také zvedali, neboť po prvním dnu u bazénu se začínali měnit v rudokožce. Odpotácela jsem se tedy také a usnula mrtvolným spánkem.
Kolem třetí hodiny se mi chtělo na záchod a začala jsem ve tmě otevírat dveře. První, druhé, třetí. Překvapil mě ten rachot a počet dveří, neboť normálně jsou tam jen jedny. Po chvíli jsem zjistila, že jsem neotevřela dveře žádné, jen jsem vytáhla tři šuplíky z toaletního stolku, které vypadly na zem a posely ji nejrůznějšími kosmetickými přípravky, hřebeny a kulmou na vlasy. Ještě že jsem ani jeden z těchto záchodů nepoužila! Posléze jsem se zorientovala a opravdový záchod našla asi deset metrů od svého stanoviště. Ráno ložnice vypadala, jako by tam v noci proběhlo loupežné přepadení. Rychle jsem všechno uklidila a rozhodla se, že o mojí noční příhodě nikdy nikomu neřeknu ani o tom nenapíšu do Reflexu. A svůj slib jsem jako obvykle dodržela a dodržím i následující předsevzetí: Toto bylo naposledy, co jsem si čuchla ke špuntu!
