Řev, nuda a třpytky aneb Konec školního roku v Arábii
V Emirátech to probíhá v mezinárodních školách většinou takto: vysvědčení jsou již napsaná tři až čtyři týdny před koncem školy. Děti již nemohou chodit o přestávkách ven, neboť teploty nad čtyřicet jsou údajně zdraví škodlivé. Sedí tedy ve třídách, jedí svačinu a řvou do promítání seriálu Hamdoon nebo Mansoor. Tyto seriály jsou na seznamu povolených videí, která můžeme přehrávat, neboť neobsahují prasata, vepřové, milostné vztahy a duhu.
Děti se v tomto stádiu mění ve ferální organismy, a to i ty hodné. Nejtišší žačka začne pobíhat po třídě a kousat či škrábat spolužáky. „Ať už sakra zůstanou doma,“ přejeme si s učitelkami každý den. Pokud ovšem žákovi řeknete: „Hele, zůstaň už konečně doma, známky máš napsané, o nic nepřijdeš. Naopak, doma můžeš dupat a pobíhat, chodit na záchod osmdesátkrát denně, jíst každých pět minut a hrát hry na iPadu. Ten stejný den však přijde oběžník od ředitelky, že se ZAKAZUJE učitelům nabádat žáky, aby přestali chodit do školy. Poté začne ředitelka chodit do tříd a kontroluje, zdali ještě pořád učíme a jestli si ty děti proboha snad nehrajou. Na to máme různé učitelské strategie.
Tak například já rozdám nejnudnější worksheety ze začátku roku a ty dělají děti celý den. Pokud dokončí, dostanou úplně stejný worksheet s instrukcí: A teď to zkus rychleji a na druhou stranu napiš tentokrát dvacet pět vět.“ Samozřejmě si začnou stěžovat, že je to nuda, ale zde je vhodná replika: „To chápu, no nebylo by zábavnější sedět doma a hrát videohry? Teď už stejně jenom opakujeme...“
Kolegyně Grace neustále dělá nějaké vystřihovánky s třpytkami a moje třída jim to závidí, protože neznají moji fóbii ze třpytek. Však byste také měli, kdybyste se na záchodě utřeli a papír se třpytil jako oční stíny kurvy. Prostě už se nám nikomu do školy nechce. Ani učitelům. My už se totiž musíme začít připravovat na příští školní rok a to je jednodušší ve třídě s pěti dětmi než sedmadvaceti. V tomto stádiu děti regresují a zapomenou číst, psát a počítat. Jako bych je celý rok neučila, že na konci každé věty je tečka, na začátku velké písmeno. Kresby se najednou zjednoduší na malby z doby kamenné vybarvené zakřivenou černou čárou. „Já hotovo,“ hlásí děcko, po výrobě takového ošklivého produktu, „Já teď hrát?“ „Ne, žádné hraní, ředitelka zakázala. Tady máš worksheet, a pokud ho dokončíš moc brzy, budeš ho opakovat.“
Škola začíná pořádat všelijaké rozlučkové akce, většinou v tělocvičně. Školní párty jsou povinné a zde musíme poslouchat proslovy o tom, jak je vedení úžasné a jak jsme letos zase skvěle pracovali (kromě těch učitelek, které dostaly padáka a o kterých se nemluví). Jako dar dostaneme od školy krabici chleba a džus, což pak dáváme uklízečkám a ochrance.
„To je ale voser,“ naznačuje mi očima učitelka Grace na jedné ze školních rozluček a já jí ukážu svoji mobilní aplikaci Důchod, která hlásí, že musím pracovat ještě 4226 dní, 7 hodin, 43 minut a 10 vteřin.
„To uteče,“ říkám si. Naše škola je známá tím, že rodiče, přestože jsou boháči, jsou neuvěřitelní škti a nedávají učitelům žádné dárky na rozloučenou. Prostě jednoho dne před koncem školy přestanou děcko posílat a nazdar. Když pak SVÉ žáky uvidíte příští rok na školním hřišti, vaši oblíbenci vás ignorují a zlobivci najednou chodí zdravit každý den a tahají z vás nálepky. A tak to chodí v jedné nejmenované škole v Emirátech. Ještě dva týdny. Držte nám učitelům palce, ať to doklepeme ve zdraví.
