Krušná cesta z Brna do Prahy aneb Česko není pro každého, ale je to zajímavá a exotická země
Cestování po Česku je zážitek k neuvěření, zvlášť autobusem po „dálnici“ z Brna do Prahy i naopak. Předevčírem jsem jela do matičky od brněnského Grandhotelu autobusem. Hned před odjezdem jsem dostala oznámení, že tento autobus má asi půlhodinové zpoždění, a tak jsem si pohodlně krátila čekací čas mobilním Solitairem, pitím kávy z automatu a osvěžováním se Lentilkami a Lexaurinem.
Když autobus konečně přijel, bylo vevnitř již cítit, že výchozí destinace byla daleko. Jo a venku hnusně pršelo. Nastoupila jsem tedy do vydýchané hnojníkové kabiny a začala chytat wi-fi, což se mi nepodařilo. Nemohla jsem si tedy vypisovat hlouposti s mými kontakty. Sluchátka jsem měla svá vlastní (odcizená z letadla) a rozhodla se pro seriál Teorie velkého třesku. Paní vedle mě zabrala svých jedenapůl sedadla, což mi nevadilo, neboť jsem se dostala do nějakého skeletálního stádia a půl sedadla mi úplně stačí. Moje spolusedící hned vytáhla svačinu (chleba s vajíčkovým salátem) a pach vajec rázem přebil potový oblak cestujících.
Po asi hodině jsem si všimla, že vůbec nejedeme po „dálnici“ (dávám to do úvozovek, protože z Emirátů jsem zvyklá na ty sedmiproudovky), ale po nějaké polní cestě přes vesnice, louky a sady. Vzpomněla jsem si, jak mi kamarádka vyprávěla o cestě do Japonska, kde voní i bezdomovci (skutečně je očichala) a kde jezdí rychlovlaky, jako by o nic nešlo. Japonsko – Česko 1:0. Paní přede mnou sklopila sedadlo na doraz a já jsem se teď mohla dívat na obrazovku ze vzdálenosti 1,7 cm. Super. Svačící spolusedící se zřejmě nasytila vajíčkáčem a nažhavila mobil. Nakázala (zřejmě matce), aby Samuel jedl ovoce, a pokud ho nebude chtít, ať mu ty maliny namačká do jogurtu, že tam ještě jsou, tak ať se nezkazí. No dobře, ale Samuel? Kde jsou doby pro mě normálních českých jmen? Jak se Samuel zdrobňuje? Sameček? Hovor skončil, stále žádná wi-fi, stále uvězněna ve sklopeném křesle.
Tři hodiny. Už jedeme tři hodiny. To jsou tři hodiny mého života a matka Samuela si zapnula klimatizaci a vysvlékla se do tílka. Po této akrobatice jí vyhládlo a vybalila tedy nohu krocana a 1,5l láhev Pepsi coly. Já jsem si zobla další Lentilku a Lexaurin. Zdálo se, že vyjíždíme konečně na dálnici. Stále hnusně chčije. Vidím nápis Plzeň. Radši se nebudu nikoho ptát. Podívala bych se na Google Maps, ale nemám wi-fi. Civím z okna a sleduji další směrovky. Tak ne, přece jen Praha. Čtyřhodinová cesta luxusním autobusem končí na Florenci. Chytám wi-fi ze sousedního Starbucks. 125 whatsappových zpráv, většina od maminky: Už jseš v autobuse? Máš tam wi-fi? Kde jsi teď? Taky tam tak prší? Ale jsem v Praze, vystupuji a nadechuji se městského smogu. Hurá! „Paní, nevypadlo vám to z kapsy?“ podává mi nějaký Cajzl krabičku růžových prezervativů. Tak to teda MNĚ nevypadlo. Ale potěšilo. Nebo urazilo? Nemohu se rozhodnout, jakou emoci mám cítit tady v Česku, v Praze, v tom hnusném chcanci. Ale co, za týden se už vracím do práce v Abú Dhabí, kde mě čekají teploty nad 40 stupňů, nudné dálnice a puch místních parfémů Oud. Takže shrnuji, Česko není pro každého, ale je to zajímavá a exotická země. Dálnice Praha–Brno je jen taková třešnička na dortu. A to je pro dnešek všechno, milý deníčku.
