Ostrov ožralů. Když jde blondýna na brunch, je z toho opice za všechny prachy
Nurai Island je takový malý ostrůvek vzdálený od Abú Dabí asi patnáct minut rychlou lodí. Je vystavěný ve stylu Malediv a místní hotel velmi, velmi drahý. Ovšem emiráťané si to mohou dovolit, a tak tu vlastní i nějakou vilku, kde odpočívají od denního koloběhu nicnedělání. Obyčejný čelavjék se tam může podívat na takzvaný day pass (denní vstupné), které je také drahé, ale zase je to levnější než se vydat na Maledivy, kde mimochodem už tři týdny nepřetržitě chčije.
Proto jsme se s kamarádkou ZK vydaly na sobotní nurajský brunch. Jeden den tam je sice pěkně mastný, ale druhý den je vám špatně a v tomto stavu nekoupíte nic, takže se to finančně vyrovná. Já jsem si vyžgryndala učitelskou slevu, kterou využívám po celém světě (kromě Česka). Vyrazily jsme hned první jachtičkou v devět ráno a vyfotily se u vozového parku šejků. Pěkné kousky mají.
Na loďce byla příjemná atmosféra, neboť v místní vybrané společnosti nebyla ani jedna kurva z bývalého východního bloku. Helikoptérou jsme neletěly, tam mě nedostanete ani párem volů. Nurai je opravdu luxusní, té zeleně, květin, kilometrů pláže a infinity bazénků... Ani jednou jsem nevlezla do vody, neboť bylo jen 29 stupňů Celsia, zato ZK se cachtala úplně všude pod záminkou, že rehabilituje zlomené rameno. Já jsem se mezitím převlékala do různých plavek, aby bylo vidět, že nejsem žádná začátečnice.
Koupačku a opalovačku tedy přeskočím, to zná každý. Brunch začal ve 12:30, ale já jsem se usadila již o čtvrt hodny dříve u venkovního stolku s výhledem na moře a na zeleň. „Tak pamatuj si, bylo to dost drahé, takže budeme jíst jen drahá jídla a pít drahý alkohol,“ poučovala jsem ZK. „Jasně, žádný chleba, těstoviny a pivo.“ Brunche jsou pro Češky jako já mor, neboť z období socíku mi zůstal pocit, že za co zaplatím, musím využít na max. ZK začala tedy krabem, lososem a krevetami. Oznámkovala jsem její výběr za jedna a sama spucovala dvacet ústřic. ZK se dále vrhla na bubliny a já jsem do sebe klopila kvalitní giny s tonikem. Po druhé přišly na řadu steaky, jehněčí, další losos, dim sum, sashimi a zajímavé saláty z mořských řas. Najednou přiletěla na střechu restaurace frangipani husa a všichni hosté okamžitě vytáhli mobily a natočili video s husou. To bylo opravdu zábavné. U třetí návštěvy jídelny již bylo jasné, že ZK i já máme řádně nakoupeno, neboť ona se vrátila s pecnem chleba a já se steakem, který jsem si namazala zákuskem crème brûlée.
Vevnitř restaurace krásně zpívala nějaká zpěvačka s chlápkem hrajícím na saxofon, ale vůbec nikdo na parketu netancoval. Musela jsem to tedy udělat já sama a zalíbilo se mi to tak, že jsem zpěvačku poprosila o mikrofon a zazpívala stylem Florence Jenkins Foster (něco mezi kvílením a skřeky). ZK netančila ani nezpívala, neboť ji zaujala socha gorily u bazénu, kterou se zaujetím fotila. Byla to nádhera, ach. Dnes je mi strašně špatně, což je neklamnou známkou toho, že jsem si pořádně užila. Vivat Nurai Island!
