Alkohol, ztráta schopnosti chodit a skončit v posteli s dvěma… I tak se dá přežít oslava narozenin
Někdy mám pocit, že bych se už opravdu měla přihlásit do protialkoholické léčebny. Dobrá, když se mě někdo zeptá, zdali piju, odpověď je kategorické NE. Pak začnu blekotat a mlžit, no vlastně občas, když je nějaká příležitost nebo tak...
Tento víkend měla moje irská BFF narozeniny a to se musí oslavit na brunchi v hotelu Ritz Carlton. Fakt pěkný brunch. Hned mi bylo jasné, že se strašně ožeru, ztratím schopnost chodit, dostanu nekonečnou škytavku a v posteli skončím se dvěma XL hranolkama od Mekáče. Ha, teď jste si málem mysleli, že na sebe snad něco vykecám, ale nevykecám. Jako hrob.
Oblékla jsem se tedy do svých „spensi“ (takhle říká Grace expensive) šatů a doladila je jednou z mých fejkových kabelek. Tentokrát Čanel. Vyzvedával mě můj platonický kamarád, ředitel atomové elektrárny, který o sobě tvrdí, že je introvert. „A nebude ti vadit, že si tam dám pár drinčíků? Jsou přece v ceně,“ sondovala jsem. Řekl, že vůbec. Doufala jsem, že se také trochu zprasí, aby si nevšiml, že mých pár drinčíků by mohlo zabít vola. Zde jste si jistě už všimli, že moje pupínky z předminulého sloupku zmizely, a mohla jsem tedy mezi lidi, kterých tam měla Grace nejméně dvacet. Větší společnost (více než 2 lidi) špatně snáším, zato když se napiju, pokecám i s doormanem nebo jahodovým dortem.
Černobyl (můj kamarád) se proti očekávání okamžitě projevil jako extrovert, pěkně kecal a bavil se úplně s každým kamarádem Grace, zatímco já jsem vykřikovala na servíra: „Dvojitou vodku s tonikem, tam je chinin, velmi zdravý.“ Takto jsem pokřikovala do té doby, než ze mě spadla společenská fobie a mohla jsem se také s každým bavit. Nutili mě, abych jedla, a tak jsem si na talíř symbolicky položila ústřici, lžičku kaviáru, čtvereční centimetr bifteku a tři borůvky, z čehož jsem nic nesnědla, abych měla místo na alkohol. Po pár hodinách se zábava rozjela. No co, i já jsem se rozjela, a jak jsem správně předpokládala, jsem i ochrnula a ztratila schopnost chodit. Pak přišla nekonečná škytavka. A tak jsem byla vtlačena do taxíku, kterého jsem zbuzerovala, ať projede mekáčským drive thru. Ano, dvoje XL hranolky.
Po probuzení jsem udělala tři dřepy a šla se projít do parku. Ha, ha. Probudila jsem se v hnízdě hranolek a hlava mě bolela jako střep. Do několika hodin jsem se vzpamatovala natolik, že jsem mohla i vstát a ejhle, schopnost chodit se navrátila. Nejprve jsem se lekla, že mě v noci někdo vykradl. Všude ležely poházené šaty, pytlíky od Mekáče a všechny šuplíky otevřené a vyházené na zem. Asi jsem něco hledala. V kabelce jsem ovšem objevila tři Coly, stříbrnou lžičku, kus masa a plavky. Neptejte se. Nevím.
Následovaly telefonáty všem účastníkům narozenin, kterých jsem se nenápadně ptala, zdali jsem je neurazila, nedala jim pár facek nebo nepředvedla nějakou ostudu jako „sexy“ tanec na stole. Prý ne. I Černobyl mi džentlmensky potvrdil, že jsem byla úplně v pořádku a jediné faux pas byla poznámka cílená na jednoho oslizlého Fina, který si přivedl sedmnáctiletou nigerijskou prostitutku: „Mladší neměli?“ Což při mém odporu k veřejným pracovnicím ještě považuji za zdvořilost. Takže jsem se rozhodla, že už nikdy, ale nikdy, nebudu pít a v pondělí, až kocovina odezní, vynadám Grace, že mi bylo z jejích narozenin špatně a že jsem tři hodiny strávila úklidem zdemolovaného bytu. Howgh.
