„Kapyčková, zase ti utekli velbloudi!“ pokřikuji na kamarádku, se kterou tentokrát objevujeme přírodní krásy Salalahu v Ománu. „Tak to zase půjdu domů pěšky…“ odpovídá zklamaně. Velbloudi jsou prostě všude a ona na nich ujíždí tak, že zahlcuje všechny svoje mobily a foťáky obrázky velbloudů sedících, stojících i ležících. Také koupajících se a pijících slanou vodu. Blokujících silnice. A tak dále.
Do Salalahu jsme se vydaly objevovat přírodu, protože chca nechca, Omán je pouštní země až na zvláštní oblast kolem Salalahu, která je v monzunových obdobích zavlažována hustým deštěm, a v horách to pak vypadá jako někde v tropech. Dokonce tam rostou i baobaby, které normálně najdete jen na Madagaskaru.
Popojedťe ale nějakých pár set kilometrů dál a podnebí se vrací zpět do pouštního. Na místní kadidelníkové farmě si můžete pokecat se strážcem sadu stromů kadidlovníku posvátného Tarekem. Ano, ománská kadidelníková pryskyřice je nejlepší na světě.
V Salalahu si ovšem musíte půjčit auto, jinak neuvidíte ani prd. Všechny přírodní parády jsou od padesáti do tří set kilometrů vzdálené od města. Ale já tady nejsem žádný turistický průvodce. Málokde se například dočtete, že arabský národní sport v Ománu je piknikování na nejošklivějších místech země. Tak například u vodopádů, na nádherných plážích nebo u tyrkysových jezírek ani noha, zato v zaprášených kamenitých „polích“ u dálnice uvidíte hromadu Arabů, kteří zde sedí, pouští draky, hrají fotbal, pojídají velblouda nebo jen tak pozorují tu zaprášenou nádheru silnice.
Nejzabíranější místa jsou pod stožáry s elektrickým vedením nebo přímo vedle odpadové skládky. Naprosto nepochopitelné. V Emirátech se na to budu muset zeptat. Další podivný poznatek je, že v zemi monzunů, kde stále chčije, Ománci vůbec neznají ostřikovač skel v autě, a pokud pochopí, co vůbec chcete (angličtina tu moc nefrčí), nalijí vám do nádržky obyčejnou vodu.
Salalah je pouhou hodinu a půl letadlem z Abú Dhabí, a tak sem létá hodně Arabů na prodloužené víkendy odpočinout si od vysokých letních teplot. Za celou dobu jsme neviděly ani jednoho Čecha, a mohly tedy používat náš krásný peprný jazyk, což se mi nevyplatilo až při letu z Abú Dhabí do Vídně, kde jsem si Z. K. hlasitě stěžovala, že „ta p…a přede mnou do mě zase jebla tou její zas…ou taškou“, a jmenovaná se na mě otočila a řekla: „Co si to dovolujete?“ Odpověděla jsem klasikou: „Promiňte, již v Česku dlouho nežiji, a proto pro český jazyk nemám cit,“ a pokračovala anglicky: „The fucking asshole is trying to beat the shit out of me with her fake Vuitton.“ Tomu již nerozuměla a spokojenost na všech stranách.
Salalah byl skvělý, líbila se mi frekvence silničních velbloudů, krav a koz. Z. K. si tentokrát užila velbloudů až do aleluja. Po příjezdu do Brna se vrací autem z nádraží a po cestě zaznamenává dalších několik velbloudů. „Že bych byla ožralá?“ napadá ji okamžitě. Nebyla. Stanoval tam nějaký cirkus. Ha.
A ještě na závěr vás poučím jako malé Jardy (nebo Ahmedy) z první třídy, kde velbloudy probíráme, že jednohrbí jsou Dromedar a žijí většinou v pouštích Středního východu a dvouhrbí Bactrian zase v centrální Asii až po Čínu. Tak si to zapamatujte, příště bude test. Nemáte zač.
