Superluxusní dovolená: Tleskání v letadle, absťák bez mobilu a zahlcení sociálních sítí
„Však si nemusíš brát prášky na tak krátký let,“ přemlouvá mě kamarádka před nástupem do letadla na letišti uzlového typu Brno-Tuřany. A dodá: „Klidně se mě drž za ruku, když se budeš bát.“ „No tak při mé letecké úzkosti ti tu ruku rozdrtím na sr...u,“ odpovídám po pravdě. Abych se tedy nemusela soustředit na start, který nesnáším, vyjmenovávám všechny věci, které nesnáším: létání, jízdu vlakem, autobusem, lodí, na koni, na velbloudovi, hluk, párty, kouření, pocení…
„Ty a co teda vlastně máš ráda?“ zajímá se kamarádka.
„Ráda si stěžuji na recepci a zahlcuji sociální sítě pí...a.“
Kamarádka I. H. se toužebně dívá z okénka letadla na Pálavské vrchy a zřejmě lituje, že se letadlo nedá otočit. Ale také chce ještě dnes plavat v Egejském moři. Při přistání letadla Češi tleskají. Rázem se rozhoduji, že se vzdám českého občanství.
Po dvou dnech na ostrově Thasos se mi zdá, že I. H. ještě není luxusně opálená, a honím ji na pláž v pět ráno.
„Musíš být superluxusně opálená, aby ses mohla holedbat v práci,“ vysvětluji. „No to těžko, na operačním sále si toho nikdo nevšimne,“ na to ona.
„Tak operuj v trenkách,“ navrhuji nevinně.
„Hovno, ty můro,“ odpovídá lékařka (asi latinsky).
„Ale my jsme v drahém, superluxusním pětihvězdovém hotelu a na tobě to vůbec není vidět!“
„Běž si stěžovat na recepci, můro,“ ukončuje diskusi. A tak si jdu stěžovat (to já ráda).
Nejlepší témata jsou: klimatizace (buď moc horko nebo moc zima, osazenstvo hotelu si nosí k bufetům igelitové tašky, které cpou jídlem, což není vůbec luxusní, a někteří plážoví opalovači jsou obézní a pohled na ně též není luxusní. No klimatizaci mi spravili. Naše pláž je soukromá s lehátky a slunečníky a nikdo si „nezabírá“ místa ručníky. To je tedy superluxusní. Ve zprávách čtu, že v Itálii proběhla bitva dvou žen na pláži o lehátko v první řadě. Tady si zase nějaká Češka stěžuje, že ji v moři kousla ryba. Hned radím, ať si jde stěžovat na recepci, asi proto, že nádražní lampárnu tu nemají.
S kamarádkou chodíme i na výlety a vzbuzujeme tak šokující údiv, že „v tom horku“ a „po tak nebezpečné silnici“, Pche. Já když nemám pohyb, tak obtěžuji i neznámé lidi. Přesto nějaký zájezd kupujeme, protože kamarádka už přestává mít trpělivost s mým neustálým zahlcováním sociálních médií pí…i. Velká chyba! Na zájezdu budu zahlcovat ještě více, samozřejmě superluxusními příspěvky z malebných a dechberoucích lokalit. Pak jí vybiji powerbanku a bez mobilu dostanu absťák.
Ve všech instáčových příspěvcích hodně zdůrazňuji, jak je moje dovolená dechberoucně superluxusní, protože stála hodně peněz, ale ne tolik jako moje cestovní taška YSL za sto litrů. O kabelce píšu hodně, protože je dechberoucí a superluxusní a nechám se s ní pohřbít.
V nějakém hotelovém časopisu jsem taky našla, že jedna z přírodních krás Thasosu je laguna Giola, kterou označuji jako „díru s vodou”, recepční mě však odrazuje, že ve skutečnosti to opravdu není žádná hitparáda. Mraky lidí, díra je mělká, špinavé kameny, odpadky a tak. V Tripadvisoru si pak najdu recenzi nějakého turisty, který popisuje, jak do díry skočil nějaký cizinec po hlavě, praštil se o kámen na dně a vylovili ho v bezvědomí. Hasiči přijeli až za půl hodiny, protože ambulance je zde na ostrově jenom jedna a řidič i záchranář zrovna jedli musaku a zalévali ji ouzem. Tak to tedy takovou díru vidět nechci a zařazuji ji na seznam věcí, které nemám ráda.
A to je všechno. Letos jedu na tolik dovolených, že už se asi začnu těšit do své dechberoucí a superluxusní práce, abych si od relaxování odpočinula. Parakaló.
