Chorvatsko je exotika první kategorie. Zvlášť když nesnášíte vedro a slunce
Po návratu z Chorvatska a Montenegra jsem se rozhodla, že se pořádně vyspím, a tak jsem si pro jistotu vzala dvojitou dávku tablet na spaní. Tak tohle prosím vás nedělejte. Probudila jsem se v jednu v noci a už jsem nemohla zabrat. Sjížděla jsem tedy různé lékařské weby, abych jako správný hypochondr našla co nejvíce nemocí, které bych mohla mít. Ve tři už mě to přestalo bavit a začala jsem si tedy vařit kávu. No, kávu. Více káv. Nevím proč, cítila jsem se poněkud zdechlá.
V šest ráno jsem konečně začala mlátit hrnci a praktikovat světelnou morseovku, abych vzbudila maminku, neboť co ona má spát, když já už jsem vzhůru. Zabralo to, když jsem uslyšela, jak si měří tlak a chrastí práškama. Mohla jsem tedy posnídat (jablko, dvě kaiserky, dvě ruské zmrzliny a pivo – když vstáváte v jednu, po šesti hodinách se jídlo počítá již jako oběd).
V sedm konečně začalo svítat, a tak jsem se vydala do koupelny počítat si pupínky na obličeji (127) a jaterní skvrny (17). Uznala jsem, že s tímto počtem jsem stále kočka a že mi dermatoložka zřejmě znovu nasadí doxycilin na sluneční a tepelnou vyrážku. Ano, vybrala jsem si na dovolené skvěle chladné destinace: Omán, Řecko a Chorvatsko. S tím Chorvatskem bych to ale zase tak nepřeháněla, neboť tuto destinaci vybral můj americký kamarád, kterému tato země připadala jako exotika první kategorie. Oba jsme tedy nesnášeli vedro a slunce: Já kvůli kůži a on, poněvadž je mírně… Jak bych to jen popsala? No prostě mu říkáme hora Říp. Což se stalo jeho krycím jménem v češtině. Ovšem píši-li o něm ve WhatsAppu, vychází jeho přezdívka jako RIP a vzbuzuje zděšení, že zaklepal bačkorami.
Takže místo slunění a pláže jsme lítali po památkách. Prosím vás, nikdy neposlouchejte všeználky, kteří vás nutí, abyste jeli tam, tam a tam, že tam je nejkrásněji. Není. Všechno je podobné, ne-li stejné. Kromě Montenegra. Tam jsou i opravdové hranice, neboť Černá Hora je pouze kandidátskou zemí EU: Tam hranice Schengenu končí. Ale moře je obklopené horami a je to prostě pohled pro bohy. Také chlapům tam horkem lezou trenky dolů a to je také zezadu pohled pro bohy. V angličtině se tomu říká „plumber’s bum“. Těch jsem si nafotila nejméně pět.
Průvodkyně nám vyprávěla nejrůznější pověsti z Montenegra a jejím nejoblíbenějším slovem bylo „bohužel“. Každá báchorka totiž skončila smrtí. Je tedy s podivem, že v Černé Hoře vůbec nějací obyvatelé zůstali. Také se zmínila, že Montenegři jsou vůbec nejlínějším národem bývalé Juginy a že jejich mottem je: „Přes den pořádně odpočívej, ať se večer dobře vyspíš.“ To se mi moc líbilo a zkusím tento postup zavést i v práci. Do té doby, než mě vyhodí.
Dalším zážitkem byl let linkou Austrian Airlines, kde nikdo netleskal. Fakt nikdo. Teda jen asi tři Češi vzadu a ti přestali, když se nikdo nepřidal. Jo a ještě Vídeň. Miluji Vídeň. Proč já jsem se nemohla narodit o 137,8 km na jih? Mohla jsem teď žít mezi slušnými a zdvořilými lidmi, kteří nevykazují žádné známky narcisismu ani pozérství.
Můj kamarád chtěl šnycl, šli jsme tedy do šnyclhospody. Když šnycl dorazil, hned se začal holedbat, jak u nich na Midwestu mají tenderloin sandwiches, což jsou v podstatě šnycly vražené do housky. Pff. Řekla jsem, že u nás je to jídlo chudých, že už jako studentka jsem si vozila do Prahy řízek mezi dvěma chleby. Ovšem americký sendvič obsahuje též hořčici, nakládané okurky a bůhvíco dalšího. Prostě v USA je všechno větší a lepší. Kromě bývalého SSSR. Tam měli největší trpaslíky.
Tak a teď musím žehlit a nesmím zapomenout, že při napočítání do tří začnou obláčky páry do oblečení propalovat díry.
Kritiky pište na email d1zdena@gmail.com. Kapyčková vás profesionálně vyfotí (ze tří stran) a všechny pošle na luxusní loď do Karibiku. Příště uvedu i e-mail kamarádky, která vás zařadí do pořadníku na odběr jater.
