Blondýna v Arábii: Učitelka není povolání, ale diagnóza. Někdy je gin nejlepší lék
Lidové pořekadlo, že učitelka není povolání, ale diagnóza, je naprosto pravdivé. Vím to z první ruky, protože tuto diagnózu mám. Letos se naše škola rozhodla, že nás všechny připraví na pobyt v blázinci (brněnsky šaškecu), a učitelky najednou začaly dostávat mnohonásobně více práce než minulý rok. Takové té úplně nesmyslné práce jako psát pětistránkové plány každé lekce a vést mnohostránkové poznámky o každém prdu každého žáka. Včetně hodnocení prdu, a to nejen na škále síly a rozsahu, ale i popis, v kolik hodin se prd odehrál a jak dlouho trval. No nechám už té pedagogické rétoriky.
Procházím se po škole a vidím šedé, strhané tváře učitelek, které se hroutí. Pracují po nocích a pak usínají ve třídě. V tomto kritickém momentu dostáváme e-mail od firmy vlastnící školu, že nám zdarma poskytnou psychoterapii na jakékoliv téma a problém v rámci duševního zdraví, financí, legalit a podobně. Okamžitě se hlásím a psychoterapeutická základna v Londýně mi nachází irskou psycholožku, která mi bude pomáhat přes videohovory online.
První sezení probíhá skvěle. Siobhan mě zdraví: „Ráda tě vidím. ZASE. Co tě trápí tentokrát?“
Ano, už jsem u ní potřetí, neboť psychoterapie zdarma je poskytována každý rok.
„No, já potřebuji řešit pracovní stres. Letos nás začali strašně přetěžovat a tolik práce se nedá zvládnout. Začínám pociťovat syndrom vyhoření.“
„Aha,“ zapisuje si Siobhan, „a kontroluje někdo všechnu tu vykázanou práci?“
„Ne, všechno ne,“ odpovídám popravdě.
„Tak to, co se nekontroluje, vůbec nedělej. Tvoje duševní rovnováha je mnohem důležitější.“ „Dobře, nebudu,“ odpovídám. „A co když mi na to přece jenom někdy přijdou, že nedělám všechnu přidělenou práci?“ „V tom případě hraj blbou, masivně se omlouvej a slibuj, že už se to víckrát nestane. Samozřejmě tuto práci nadále nedělej, neboť ses již omluvila.“ „A co ty děti? Zas mi dali tu nejslabší třídu a mám i několik utíkačů...
„Je škola zamčená?“
„Je.“
„Tak je nech utíkat, ony se vrátí, až budou mít hlad.“
„Okay. A pak je tam ještě jedna osoba, která si na mě každý den emailově stěžuje a rozesílá to různým lidem. Jedná se ale o hlouposti. Jakože nemám vhodné boty do školy.“
„A jaké postavení tato osoba má?“
„No, není v žádné pozici, která by mohla ovlivnit moji pracovní stabilitu.“
„Nevšímej si jí, když nebudeš týden reagovat, omrzíš ji a začne si stěžovat na někoho jiného.“
„Některé učitelky pracují po večerech a o víkendech.“
„Ale to ty dělat nebudeš. Snaž se nebýt nejlepší a neukazuj nikomu, co ti opravdu jde, nebo ti naloží ještě víc práce.“
Pak na mě mrká a ukazuje na kameru láhev ginu. „Tohle pomáhá taky!“ Musím říci, že psychoterapie je dnes již na vysoké úrovni. Děkuji majiteli školy, že mi takhle pomáhá, a zadarmo, přemítám, když si místo matematiky hraji s dětmi ve třídě a Ahmed se zřejmě pohybuje někde mezi hřištěm a tělocvičnou. Řádně si přihnu z termosky předepsaného nápoje a říkám si: Proč jsou všichni tak vystresovaní? Vždyť tohle je celkem zábava!
