Pozemky přežijí všechno, říká Tamara Kovalová, majitelka butiků Carollinum
Tuzemská ikona haute horlogerie čili vysoké hodinařiny TAMARA KOTVALOVÁ prodává hodinky za statisíce až za desítky miliónů od těch nejvyhlášenějších výrobců – Rolex, Patek Philippe, Vacheron Constantin, Jaeger-LeCoultre… Letos se našel kupec i pro ty vůbec nejdražší ve čtvrtstoletí dlouhé historii její rodinné firmy Carollinum; z jednoho ze čtyř butiků Tamary Kotvalové na pražské Pařížské třídě si odnesl kousek za jedenatřicet miliónů. Přesto majitelka cenné sbírky stovky luxusních hodinek a firmy s téměř miliardovým obratem v posledních letech upírá svou pozornost jinam. Totiž k zahraničním realitám.
Vaše zboží je jednou z mála komodit, na jejichž obchodování nemá vliv krize, ba právě naopak – highendové modely hodinek jsou považovány za dobrý investiční artikl. Za celé čtvrtstoletí existence Carollina se vám prodejně nedařilo tak dobře jako teď. Váš obrat v posledních dvou letech, poznamenaných koronavirovou krizí a uzavřenými kamennými obchody, přesahoval 700 miliónů korun ročně…
Carollinum roste konstantně, a ať už zemi postihly povodně, nebo jiné problémové situace, zvládli jsme to poměrně dobře. V covidové době jsme však nárůst skutečně nečekali. Firma navíc nabrala jiný směr; nebyli turisté, takže jsme se logicky museli přeorientovat na tuzemské klienty. V současné době jich máme 95 procent, během pandemie nás podrželi a zachránili. Zastupujeme třináct světových značek, jednu dobu jsme jich mívali dokonce dvacet šest – když jsme ještě provozovali Simple Concept Store, butik s módou.
Prožíváte nejzásadnější měsíc roku, právě v listopadu se luxusní hodinky nakupují jako vánoční dárky. Dosáhnete hranice 820 miliónů korun, jak jste prorokovala v červnu?
To nevím, v létě jsme zaznamenali jistý pokles. Ale podzim je pro nás každoročně zdaleka nejsilnějším obdobím, jako ostatně u všech obchodníků s podobnými komoditami. Bohužel stále bojujeme s následky covidu v podobě výpadků dodávek zboží. Než naši dodavatelé doženou výrobu ke spokojenosti všech, potrvá to jistě do konce roku 2023, až tehdy snad bude objem zboží v normálu.
Celosvětový nedostatek surovin a výpadky v dodávkách nejlepších producentů tedy pokračují? A ovlivnila hodinářský průmysl i válka?
Na vybrané modely se čeká tři roky, na některé dokonce déle. Momentálně jsou výpadky zboží i u levnějších značek, jež byly dříve bez problému k dostání bez čekacích lhůt. Zasáhlo to všechny naše značky, zejména menší manufaktury typu Patek Philippe – ve Švýcarsku, hodinářské velmoci, totiž měli dlouhé měsíce všude zavřeno, lidé nesměli chodit pracovat do fabrik. S následky se potýkáme dodnes.
Afinita Rusů k luxusnímu zboží je dobře známa. Nemohou teď cestovat a vinou války se jejich nákupní chování jistě změnilo – přestali u vás nakupovat?
Ruskou klientelu jsme ztratili dávno před rusko-ukrajinskou válkou, nikdy pro nás nebyli silnou vrstvou klientů. Nejvíce u nás před covidem utráceli turisté z Číny, tak, myslím, tady, v Pařížské, hovoříme všichni, a Rusové v našich buticích činili tak pět procent celkového objemu obchodu, pokud jde o nákup hodinek. Ekonomické dopady války ovšem pocítíme my všichni, nejen náš obor. Je znát, že některé měsíce lidé mnohem víc šetří a nechtějí nakupovat, což je vzhledem ke zprávám z médií logické.
Když jsme spolu mluvily naposledy, před dvěma lety, plánovala jste, jak firmu předáte svým třem dětem; ty starší, Martin a Daniela Jannovi, prošly prakticky všemi pozicemi ve firmě. Vypadá to však, že jste změnila názor – co se stalo?
Jako máma jsem si samozřejmě představovala, že děti budou ve firmě pokračovat – tak trochu spoléháte, že jsou stejné jako vy. Pak přijdou do firmy, začnete spolupracovat, a najednou vnímáte věci, které jste si předtím vůbec neuvědomovali. Třeba že vám debaty o podnikání vezmou společné dovolené, na které navíc těžko hledáte čas. Uvědomila jsem si, že by tím naše rodina mohla utrpět. Nástupnictví mých dětí bylo tak automatické, že jsme vlastně donedávna nehovořili o tom, zda vůbec chtějí ve firmě pokračovat. Až po debatě jsem zjistila, že by můj syn Martin rád zkusil podnikat v realitách, zatímco dcera Daniela je vysloveně rodinný typ a ráda by měla statek… Vlastně mě těší, že mají ambici něco zkusit sami. Martinovi se tak rodí jeho sen, malý developerský projekt v Chorvatsku, a Daniela sice pracuje ve vedení Carollina a vidím ji tam i do budoucna, ale přesouvá se od hodinek k realitám, jejich dokumentaci a logistice. A nejmladší Matěj je prodavačem v butiku Carollinum. Jako rodinná firma jsme se rozhodli, že vyzkoušíme nezávislé vedení. Přibrali jsme nové značky a nové zaměstnance, to nám dodá ten správný drajv.
Před několika lety jste začala nakupovat reality nejen v Česku, ale také na Slovensku a v Chorvatsku. Nejprve jen pro potřeby rodiny, nyní ovšem u Jadranu prodáváte stavební parcely klientům typu fotbalové hvězdy Luky Modriće…
Mám k Chorvatsku vztah, vyrůstala jsem v bývalé Jugoslávii, cítím se tam jako doma. Jazyk jsem oprášila a zvykla si na jeho trochu jinou variantu – jako malá jsem žila v Srbsku, v Bělehradě. Jakmile přijmete jejich mentalitu, tu jejich veselost a otevřenost, velmi rychle si je získáte a oni vás. Jsem narozena ve znamení Panny, takže když už něco dělám, dělám to pořádně, jsem hodně zaměřená na práci. Chorvati mě obdivují za to, že věci řeším a řeším je rychle. Oni to tak totiž nemají. Jsem tam sice tak trochu jako na dovolené, bydlím kousek od moře takzvaně v první linii, ale pilně chodím s majiteli po realitách a pozemcích, nenakupuji od realitek nebo developerů. Zajímá mě panenská krajina, která je zároveň v první řadě, u moře. A zatím jsme ve stadiu, kdy jen nakupuji. V Chorvatsku se stále dají pořídit pozemky v krásných lokalitách v prvních řadách u moře, což je v jiných evropských destinacích vesměs nemožné. Nemám potřebu prodávat, to jen když se nabídka nedá odmítnout. Mám na to nejspíš čuch – všechno, co jsem v Chorvatsku koupila, má dnes dvojnásobnou cenu.
Jak je možné, že vám to tak šlape, když pražský trh a obecně trh s realitami v Česku prakticky zamrzly?
Chorvatsko je jiný typ destinace a tahle krize je zatím nenavštívila. Nesmíme zapomenout, že je to u moře – lidé nikdy nepřestanou vyhledávat místa vhodná k odpočinku. Zejména v této době, kdy žijeme ve velkém stresu, ať už posloucháte zprávy, nebo řešíte práci a děti, vás u moře na slunci tíseň opouští. Jsou to dobře uložené peníze, získáte relax a klid a zároveň dobrou investici. Zájem o tamní reality enormně stoupá a už tam zdaleka nejezdí jen Češi – díky covidu, kdy Chorvatsko nemělo tak tvrdé restrikce, se tam dostali a pozemky nakupují Američané, Švédi, Němci i Rakušané. Všechny je nadchla krása té země, výtečné jídlo, neuvěřitelně krásný a čistý Jadran, a především možnost stále ještě tam pořídit slušné reality. Ano, barvy fasád jsou občas podivné, ale západní kupci tamní architekturu zkultivují. Sami máme s kolegou architektonický projekt na skupinu podobně vypadajících, jednoduchých domů. Počítám, že nadále budu žít půl roku tady a půl roku tam, a možná začnu stavět. Ještě raději než stavbu samotnou mám rekonstrukci starých vil, teď jsem se zrovna zamilovala do jedné staré italské vily z osmnáctého století.
Do čeho byste dnes, kdy je vzhledem k výši inflace a nestabilitě světových trhů nesmysl držet hotovost, doporučila investovat?
Rozhodně do pozemků. Nějaké investice v bance mám, ale duchem jsem sedlák, mám ráda peníze uložené v něčem hmotném. Ráda kupuju pozemky v přírodě, kde je zeleno, v místech, kde cítím dobrou energii, pak se tam vracím a kochám se prostředím. Nevěřili byste, kolik takových míst ještě je – bohem zapomenutých, investičně i pro život velmi zajímavých. Peníze budou, my nebudem, a pozemky vám přežijí všechno.
