Naše první partnerské vaření piva v zahraničí dopadlo na výbornou. Určitě chceme akci opakovat, zní z Budvaru
Budvar letos poprvé uvařil pivo v zahraničí pod hlavičkou takzvaného partnership brewingu (v překladu partnerské vaření piva). Rozhovor o této formě šíření slávy českého ležáku Reflex vedl s dvěma muži, kteří stáli na české straně: s Adamem Brožem, sládkem Budějovického Budvaru, a Radimem Zvánovcem, globálním ambasadorem Budvaru.
Spolupráci jste v letošním roce navázali se třemi zahraničními pivovary: Thornbridge z Velké Británie, BRLO z Německa a Mikkeller z Dánska. Jak se to celé povedlo?
Radim Zvánovec (RZ): Řekl bych, že na sto procent. Celý program začal už koncem minulého roku, kdy jsme začali jednat s britským pivovarem Thornbridge. Tam jsme se rozhodli uvařit první várku společného piva – vyprodala se ještě před tím, než se vůbec stočila, takže vzápětí se musela uvařit další. Mezitím jsme jednali s dalšími vybranými pivovary.
Adam Brož (AB): Pivo šlo opravdu, jak se říká, na dračku. Akce se ale vydařila i z pivovarského pohledu, všechny spolupráce doprovázelo nadšení a velká radost ze tří skvělých, originálních ležáků.
Co vás k partnership brewingu přivedlo?
RZ: Cílem projektu je šířit slávu českého ležáku. Jsme národní pivovar a v posledních letech pozorujeme, že se ve světě začínají více vařit piva typu český ležák. A protože chceme, aby tento pivní styl měl co nejlepší jméno, a máme s jeho vařením velké zkušenosti, rozhodli jsme se předat naši pivovarskou znalost dál.
AB: Motivace vychází z naší podstaty – jsme ležácký pivovar. Budvar se vaří na jediném místě na světě, a to u nás, v Českých Budějovicích. Proti tomu stála myšlenka podívat se, jak se téhle kategorii věnují jinde, a zkusit najít společnou řeč.
Jaká kritéria musela být u vybraných partnerů dodržena?
AB: Byla poměrně jednoduchá: hledali jsme ve svém „pivovarském“ okolí ty, kdo měli o český ležák zájem a chtěli vstoupit do debaty jak o receptu, tak o samotném provedení. Důležitá byla také ochutnávka celého portfolia pivovaru.
RZ: Rozhodovali jsme se i podle toho, jestli mají svou „pivní filozofii“, kterou s Budvarem sdílejí. Respektive jestli do ní ležák zapadá. A velkým kritériem byla lidskost, tedy abychom si sedli. Protože každý sládek je osobnost – no, a sladit více sládků dohromady, to je vždy výzva.
Proč zrovna Velká Británie, Německo a Dánsko?
AB: Naše zacílení vedlo do zemí, kde se o pivu vede debata, a mají tudíž s námi mnoho společného. Ve všech třech případech jde o svébytné pivovarské kultury, které jsou od České republiky odlišné. Nás na tom bavila právě kombinace stejného a jiného. Ale obojí je motivující a má jeden cíl: vařit skvělé pivo.
RZ: Vybírali jsme z trhů, kde je Budvar jako značka nejsilnější.
Byla to tedy akce spíš byznysová, nebo marketingová?
RZ: Letos jsme spolupráce v takovém měřítku realizovali poprvé a motiv byl především marketingový. Zároveň jsme ale už od začátku chtěli, aby spolupráce měla i smysl komerční. Kam se všechno tedy v budoucnu posune, ještě uvidíme.
Jaké jsou ohlasy z druhé strany?
AB: Živě si vybavuju samotné začátky spolupráce: vždy, když jsme se potkali poprvé, bylo to u stolu, s tužkou a papírem, a ladili jsme receptury. Začínali jsme s rozpaky, protože jsme se snažili vysvětlit, jak to s českým ležákem opravdu je, jak se vaří a jaká je naše představa o společném produktu. Z něčeho byli vyděšeni, z něčeho tolik ne… Ale už u vzniku spolupráce jsem cítil oboustranný přínos. To, co mnohdy považujeme za samozřejmé, se ukázalo být vzácností – mluvím hlavně o samotném receptu na český ležák. Na druhé straně jsem cítil, že naši partneři jsou nadšeni, že náš pivovar je ochoten podělit se o své vzácné know-how. Málokdo z tohoto i jiných oborů vás totiž nechá nahlédnout pod pokličku.
Můžete být trošku konkrétnější?
AB: U českého ležáku jde vždycky o pečlivou skladbu surovin, což se samozřejmě můžete dočíst z dostupných pramenů. Ale málokdo si uvědomí, že tady vše začíná a končí – pokud se nedodrží tohle první pravidlo skvělých surovin, už se s tím dá těžko něco udělat. Ještě více debat jsme vedli o samotném výrobním procesu, hlavně dekokčním rmutování při výrobě českého ležáku (proces, při kterém se ze sladu štěpí cukry, v českých zemích se nejčastěji používá takzvaný dvourmutový výrobní postup; poznámka autorky). To se totiž ve varně pak ukáže být skutečným problémem: jednak technickým, protože jiné pivovary na to nebývají úplně nejlépe vybaveny, jednak myšlenkovým, protože někdy nám poměrně dlouho trvalo vysvětlit, že tento okamžik je u ležáku opravdu tolik důležitý. A leckdy partnery přesvědčila až samotná chuť piva…
RZ: I my jsme se něco naučili o jiných pivních kulturách, zkoušeli jsme třeba pracovat s různými novými ingrediencemi, včetně jiných chmelů. Já bych tedy spolupráci popsal jako dvousměrný proces: předávali jsme naše znalosti a zkušenosti a zároveň jsme se učili od partnerů.
AB: Tím vznikly tři originály, opravdu dobrá a pitelná piva, která jsou osobitá a svým způsobem něčím jiná. Všechna ale mají šanci fungovat dál a ve větším objemu.
Měli jste možnost pobývat v cizině, ale i hostit týmy ze zahraničí u nás, ukazovat jim výrobu v Budějovicích. Máte nějaký moment ze společně stráveného času, který vám utkvěl v paměti?
RZ: Historek byla spousta. Většina našich partnerů byla v Budvaru poprvé, takže ti byli v euforii jen z toho, že jsme šli dopoledne do sklepů a chutnali tam různá piva. Moje specifická vzpomínka pochází ale z britského pivovaru Thornbridge. Když jsme se s jejich sládkem bavili o dekokci a dávali poznámky na papír, vznikla dvouhodinová debata, kdy jsme si vysvětlovali základy tohoto procesu a pili tradiční britský cask ale (tradiční britský pivní styl; poznámka autorky). A i po dvou hodinách vysvětlování a diskuse ve chvíli, kdy jsme se chystali odjet, za námi vyběhl jejich sládek s tím, jestli jsme si těmi teplotami stoprocentně jistí.
AB: Když byli zahraniční kolegové u nás v pivovaru, byli většinou překvapeni, jak průmyslově působí náš provoz – máme tam opravdu obrovské nádoby – v kontrastu s naším řemeslným přístupem. Na chvíli se cítili jako ve velkém industriálním pivovaru, ale když začala debata, naopak se zase cítili jako doma. A mix těchhle pocitů na nich byl vždycky vidět.
Jak vznikaly názvy piv ze zmíněné spolupráce: OK, CZECH! (BRLO, Německo), #Yearofthelager (Mikkeller, Dánsko) a CzechMate (Thornbridge, Velká Británie)? Konzultovali jste spolu, nebo jste všechno nechali na partnerech?
RZ: Jednalo se o dlouhý brainstorming mezi našimi marketingovými týmy: jsme národní pivovar, který reprezentuje český ležák ve světě, takže jsme chtěli, aby tam byl nějaký element češství. I etikety jsou laděné do českého tématu. Myslím, že se všechno moc povedlo.
Plánujete pokračování projektu?
RZ: Určitě! Už chceme oslovit pár pivovarů, jak evropských, tak z dalších kontinentů. Zatím ale žádný nemáme potvrzený, takže nemohu v tuto chvíli říct nic konkrétního. Myslím si, že všechno má ještě větší potenciál než doposud. Největší výzvou je sladit jak produkční, tak marketingový tým, protože každý takový projekt zabere čtyři až sedm měsíců. Během nich musí partneři přijet k nám, my k nim, pak se vaří pivo, které se musí připravit a vydat na trh – je to časově hodně náročná záležitost. A my jako tým jsme si odsouhlasili, že tři spolupráce ročně stačí. Protože v identickém měřítku se děje i podobná akce na tuzemském trhu: třikrát do roka vaříme speciál v nějakém českém minipivovaru a jednou do roka přímo u nás v Budějovickém Budvaru. A mezitím musíme uhlídat ještě naše pivo, tedy stabilní portfolio Budvaru.
