Od Dekameronu k Frankensteinovi aneb Zábavné historky do neklidných časů

Současný obrázek zpívajících Italů, kteří během celonárodní karantény pořádají improvizované koncerty přímo ve svých domovech, není ničím novým. Důkazem budiž Dekameron, základní dílo italské literatury, jež ve 14. století sepsal florentský renesanční básník a prozaik Giovanni Boccaccio. V dějinách nenajdeme lepší příklad toho, jak umění čelí katastrofám. Vždyť i dnes nám lékaři doporučují, abychom neklesali na mysli a udrželi si především duševní pohodu a zdraví. Giovanni si tuto radu vzal k srdci a v době, kdy jeho zemi plundrovala takzvaná černá smrt, vytvořil sto rozverných novel o lásce, rozdělených vždy po deseti na deset dní (deka = deset, hemerá = den). Svá líčení vymaloval tak živými barvami, že ho katolická církev dala na index, odkud byl vyškrtnut – považte – až v roce 1900!

Sigmund Freud by nejspíše měl co dodat ke zřejmému faktu, že v časech různých pandemií stoupá chuť obyvatelstva mluvit o sexu. Ono se také z hygienických důvodů méně smilní, a když pohroma přejde, nastane „baby boom“. Je zde ale i ten prapůvodní motiv – a sice touha zapomenout na nevlídnou realitu. V roce 1348, kdy v Praze král Karel IV. zakládal svou slavnou univerzitu, vypukl ve Florentské republice mor. Tři čtvrtiny místních pomřely, nákaze podlehla i Boccacciova nevlastní matka. Giovanniho otec, bohatý kupec, jenž v těchto vypjatých časech zastával důležitou funkci ministra zásobování, zemřel krátce po odeznění epidemie. O život přišly i všechny Boccacciovy děti z prvního manželství. Zdánlivý smíšek si tedy se smrtí dobře rozuměl.

Nemínil se jí ale poddat. Její ničím nepřikrášlenou podobu zachytil hned v úvodu Dekameronu, kde píše, že „při začátku nemoci naskakovaly mužům i ženám buď ve slabinách, nebo v podpaží jakési otoky, z nichž některé vyrostly do velikosti obyčejného jablka, jiné do velikosti vejce; některé vyrostly více, některé méně a obyčejní lidé jim říkali boule. Tyto smrtonosné boule se během krátké doby začaly ze jmenovaných míst rozšiřovat a vyvstávat na kterékoli jiné části těla, načež se začaly měnit v černé či tmavomodré skvrny, které mnoha lidem naskakovaly na pažích a stehnech a jinde po těle; u někoho se objevovaly skvrny veliké a v malém počtu, u někoho byly malé, zato jich bylo hodně. A jako byly a zůstávaly první boule znamením nevyhnutelné smrti, tak byly skvrny pro každého, u koho se vyskytly, znamením blízkého konce.“

Zakázané uvolnění

Boccaccio nezavírá oči před děsivou skutečností. Nesnaží se ani čtenářům namluvit, že ze zdravotního a konečně i z morálního hlediska bylo správné ze zamořené metro­pole pláchnout jinam, tak jako to učinili jeho hrdinové. „Někteří smýšleli krutěji,“ píše doslova, „a říkali, že proti moru není lepšího léku a nic tak dobrého jako utéci před ním; z té příčiny se proto nestarali o nic jiného než o sebe a mnoho mužů a paní opustilo své město, své domy, svůj kraj, své příbuzné a svůj majetek – a vyhledávalo cizí nebo své venkovské statky, jako by je nemohl dostihnout hněv boží, trestající tímto morem lidské nepravosti...“ O moru se Boccaccio v souladu s tehdejší pověrčivostí domnívá, že byl na lidi seslán „vlivem nebeských těles nebo ze spravedlivého božího hněvu, abychom se napravili“. Se stejným fatalismem ale ve chvíli, kdy se Florencie zcela vyprázdní a nabízí už jen pohled na řadu opuštěných paláců a chrámů, dovolí protagonistům, aby městu – jehož osud stejně nemohou zvrátit – dali vale.