Václav Levý: Zamlklý samorost, génius a alkoholik, který vytvořil největší české sochy ve volném prostoru
Ještě jako mladý samouk vytesal do skal v lesích na Mělnicku fantastické obří hlavy. Poté, co byl jeho talent rozpoznán, dali ho vyučit v prestižním sochařském ateliéru v Mnichově. Za čtyři roky se Václav Levý (14. září 1820 – 30. dubna 1870) vrátil jako hotový umělec a na týchž stráních nad Liběchovem proměnil přirozené skalní průrvy v bájný Blaník, střežený skutečnými postavami z českých dějin. Za dalších pět let už sochal ve Vatikánu pro papeže Pia IX. Po svém druhém návratu do Čech se stal živou, avšak poněkud obskurní legendou. Génius a alkoholik, zdroj nesčetných historek a drbů. Měl jediného žáka: nějakého Josefa Václava Myslbeka.
Letos si jméno a odkaz Václava Levého připomínáme hned ze dvou důvodů. V září uplyne rovných dvě stě let od chvíle, kdy se narodil v malé vesničce Nebřežiny, patřící k plzeňskému předměstí. A 30. dubna 1870, před sto padesáti lety, zemřel v Praze na trable a bídu. Zapomenutý, či přinejmenším zneuznaný. Bez zakázek, jež by mu zajistily kloudné živobytí. Jako kumštýř uctívaný kolegy, ale odbornou veřejností ignorovaný. Šel cestou solitéra a na tu cestu doplatil. Jinak to ale bylo velké dobrodružství.
Pocházel ze skromných poměrů, z prostředí prodchnutého vírou a fantazií chudých lidí. Odmalička si vyřezával, z kůry i ze dřeva. Vyrůstal v Kožlanech, kde se mimochodem později narodil Edvard Beneš. Místo mělo hrnčířskou tradici, ale k rodinným řemeslům Levých patřilo spíš kovářství. Jeden z Václavových příbuzných byl údajně i muzikant, což není bez významu vzhledem k tajemné pauze v Levého životopise – mezi dobou, kdy ve dvanácti letech ukončil tříletou školní docházku, a rokem 1835, kdy ho rodiče dali zapsat do učení k truhláři. Zřejmě usoudili, že toto řemeslo mu půjde nejlépe. Co ale dělal mezi tím?
Ačkoliv některé prameny uvádějí, že pomáhal sedlákům s vesnickými pracemi, Marie Černá, autorka jediné relevantní biografie Václava Levého z roku 1964, se domnívala, že ty tři roky chlapec zřejmě chodíval po kraji s potulným harfeníkem. Zní to romanticky, ale vysvětlovalo by to volbu jednoho z námětů skalních soch na Liběchovsku. K nejznámějším raným výtvorům Levého totiž patří takzvaná Harfenice, přesněji jeskyně U ještěra. Ta má sice nad vchodem emblém ve tvaru zmíněného tvora, ale vedle vstupu do vykotlané skalní dutiny nalézáme (dnes už dost nezřetelnou) sedící postavu ženy s harfou. Tehdy byli harfeníci v módě, z hlediska lidové zábavy šlo o předchůdce dudáků, dechovek a hracích strojů. Proč si ale samotářský mladík uprostřed tichých lesů vzpomněl zrovna na tento nástroj?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
