Vladimir Vysockij: Boj se sebou samým a předčasná smrt, kterou si předpověděl

Na podzim roku 1964 natočí mladý student herectví a vycházející filmová hvězda Vladimir Semjonovič Vysockij téměř padesátku vlastních písní, které se rychlostí blesku rozletí po Moskvě a vzápětí po celém širém Sovětském svazu jako „anonymní pouliční folklór“. Za chvíli už může sledovat, jak se lidé na ulicích častují hláškami z jeho textů. Přibližně v téže době mu režisér Jurij Ljubimov nabídne angažmá v nově vzniklém moskevském Divadle na Tagance. Zde bude Vysockij vířit, zářit, zlobit, řvát a hrát do roztrhání těla až do svého předčasného odchodu ze světa. Několikrát se za tu dobu zhroutí a jednou ho pošlou na odvykačku. „Prosím, nepleťte si mě s postavami, které ztvárňuju na jevišti a o kterých zpívám,“ přesvědčuje marně armádu svých fanoušků. „Nejsem jim ani trochu podobný.“

Brutálně syrový

V osmašedesátém roce dostane Vladimir hlavní roli ve filmu Intervence, který je pak v SSSR na dvacet let zakázán. Nedlouho předtím zažehne jiskru vášnivého milostného vztahu s francouzskou herečkou Marinou Vladyovou, dcerou ruských emigrantů a sestrou neméně populární divy Odile Versoisové. Marina pro něj znamená okno do světa, románek se protáhne na celý život. Po dvou letech chození se ti dva vezmou. Vysockého předchozí dvě manželství jsou zapomenuta, všechny zajímá jen charismatický pár, známý ze stříbrného plátna. Ve stínu Vladimirovy filmové kariéry však zatím roste do obřích rozměrů jeho pověst básníka s kytarou. „Napsal jsem asi šest set písní a doma mi jich vydali tak dvacet,“ povzdechne si, až konečně dobude celou Evropu a málem i Ameriku. Ve skutečnosti je těch písniček kolem dvou tisíc...

Češi trávící v létě roku 1968 svou poslední svobodnou dovolenou v přímořské Oděse budou ještě dlouho vzpomínat na ten nevídaný úkaz. Všude, kam oko dohlédne, si skupinky mladých Ukrajinců a Rusů na plážích pouštějí z magneťáků jakýsi syrový, nevýslovně brutální hlas, který chrlí příběhy a metafory s takovou lehkostí, jako by byl jen tlumočníkem mezi nimi a tím nahoře. Sovětská propaganda tvrdí, že jde o „nemorální a oplzlé odrhovačky“. Někteří odvážnější Čechoslováci si od těch pokoutně natočených pásků udělají kopii a v Praze je pak zkusí propašovat do rádia. Jenže to už do budovy rozhlasu na Vinohradské třídě střílejí tanky spřátelených armád. Srpnová invaze začíná, a kouzlo Vladimira Vysockého tak československý posluchač a divák detailněji poznává až se značným zpožděním, především v uvolněnějším období počátku osmdesátých let, kdy už Vysockij není mezi živými.