Nalezení Titaniku: Před 35 lety našel oceánograf Robert Ballard nejslavnější vrak lodi na světě

Důstojník amerického námořnictva a profesor oceánografie na univerzitě na Rhode Islandu nebyl zdaleka první, kdo se pokusil objevit vrak jedné z nejslavnějších lodí všech dob. Už v polovině šedesátých let jej s pomocí batyskafu hledal jistý Douglas Woolley, výrobce punčocháčů z anglického Baldocku. V červenci 1980 pak bylo zahájeno mnohem serióznější pátrání, které sponzoroval texaský ropný magnát Jack Grimm. A i když ho tři expedice přišly na tři milióny dolarů, ani poslední z nich nebyla v roce 1983 úspěšná – tomuto týmu sice nechyběly finanční prostředky, ale postrádal techniku, která by byla schopná proniknout do bezmála čtyřkilometrové hlubiny.

Oceánograf a geolog Robert Ballard měl opačný problém. Jako bývalý důstojník amerického námořnictva (aktivní službu ukončil v roce 1970) se podílel na vývoji automatického ponorného plavidla bez posádky, které mělo být upevněno a ovládáno z mateřské lodě plující na hladině. V roce 1977 vedl svou první expedici s touto miniponorkou, vybavenou světly, kamerami a ovládacími rameny, které přinášely mnohem kvalitnější záběry, než zvládly pořídit nejdokonalejší sonary. Na financování dětského snu v podobě hledání vraku Titaniku však neměl prostředky. Proto se v roce 1982 obrátil na viceadmirála Ronalda Thunmana, zástupce velitele USN (United States Navy) pro operace ponorkového loďstva.

Ten se nakonec rozhodl nejistý podnik podpořit. Měl ovšem podmínku: nejprve musí být objeveny záhadně ztracené útočné ponorky s nukleárním pohonem a jadernými hlavicemi USS Scorpion a USS Tresher, o které americké námořnictvo přišlo v šedesátých letech společně s jejich posádkami (první z nich ve svých útrobách pohřbila 99 námořníků, v případě druhé zemřelo všech 129 mužů, což je dodnes největší havárie v historii amerického ponorkového loďstva). Probíhala studená válka a jaderné ponorky na dně oceánu byly vážný problém. Ballardovým úkolem v této přísně tajné operaci proto bylo ověření, jestli vyšetřovací komise USN správně identifikovala příčiny havárie obou ponorek, a zjištění, zda z vraků neuniká radiace.

Splnil všechna zadání, navíc mu tahle mise poskytla mnoho poznatků pro objev Titaniku. Obě ponorky totiž implodovaly ještě před dopadem na dno oceánu a jejich trupy se rozlomily na několik částí – drobné úlomky potom unášel proud, takže v obou případech sice vzniklo pole trosek dlouhé zhruba dva kilometry, ale takhle malé části byly pod rozlišovací schopnosti sonaru. Ballardův systém videokamer je ovšem dokázal snadno zachytit. A protože i Titanic se před potopením rozlomil na dvě části, bylo velmi pravděpodobné, že na dně oceánu vzniklo podobné pole trosek, jehož polohu dokázal oceánograf určit na základě znalosti mořských proudů, navíc bylo snadněji objevitelné než samotný trup lodi, který měřil „pouhých“ 270 metrů a po němž pátraly předchozí výpravy.