Jimi Hendrix: Před osmdesáti lety se narodil jeden z nejlepších kytaristů rockové historie
Jimi Hendrix (27. listopadu 1942 – 18. září 1970) svým předčasným skonem do smutně proslulého Klubu 27. Tedy do společnosti mrtvých rockových básníků v čele s Robertem Johnsonem a Brianem Jonesem. Záhy poté se k nim přidali ještě Janis Joplinová, Jim Morrison a o hodně let později také Kurt Cobain a nešťastná Amy Winehouse. Všem těmto legendám bylo v době, kdy to na pozemském pódiu zabalily, pouhých sedmadvacet. Ale s nikým si ono prokletí zvané Sex, drogy a rock’n’roll nespojujeme tolik jako právě s Hendrixem. Tím plachým a dobráckým klukem ze Seattlu, jenž se na scéně měnil v kytarového boha i ďábla.
Na poli poblíž městečka Bethel ve státě New York se zrovna probudilo plus minus 400 tisíc lidí. Psal se osmnáctý srpen roku 1969. Úderem osmé hodiny ranní ohlásili organizátoři třídenní oslavy hudby a míru, která vejde do dějin pod názvem Woodstock Music And Art Fair, kapelu The Jimi Hendrix Experience. Chlapík v bílém ohozu s třásněmi a modrými korálky ale publiku vysvětlil: „Rozhodli jsme se to celé překopat a pojmenovat Gypsy Sun & Rainbows. A aby to nebylo tak dlouhý, říkáme si prostě Band of Gypsys – Cikánská kapela.“
Frajer s kytarou a červeným šátkem kolem hlavy byl sice ve skutečnosti Afroameričan a zčásti i potomek Indiánů kmene Čerokí, ale komu by to vadilo. Stejně tak by v tu chvíli žádný milovník dobré muziky neřešil, že Američan Johnny Allen Hendrix – matkou ve čtyřech letech přejmenovaný na Jamese Marshalla Hendrixe a fanouškům známý jako Jimi – tráví čím dál více času v Londýně. Zde také zanedlouho zemře. Na den přesně třináct měsíců poté, co na Woodstocku předvedl „nejlepší hudební výkon všech dob“, jak se vyjádřil magazín Guitar World.
Jen tak jamujeme
Tenkrát v tom průzračném festivalovém ránu Jimi užasle hleděl do bezbřehého davu a netušil, zda má být poctěn, nebo jestli se má vztekat. Masové akce nesnášel. Věděl, že skoro všichni čekají jen na něj – byl přece neoddiskutovatelně největší hvězdou, co tu měla vystoupit. Nejlépe placený muzikant na světě. Kdyby se dostavil Bob Dylan, kvůli němuž vlastně pořadatelé zakotvili právě tady (nedaleko umělecké kolonie Woodstock, kde se král písničkářů už pár let schovával), možná by se musel spokojit s tím, že je jen obyčejná dvojka. Ale Dylan, kterého Hendrix upřímně obdivoval, dal záplavě hipíků vale a raději před nimi ujel na konkurenční festival do Anglie.
A tak zde Jimi stál – zlatý hřeb monstrkoncertu, jenž neměl obdoby – a všechno mu tak nějak splývalo. Poslední tři dny nespal. Narychlo splácaná sestava se dvěma hráči na konga nikdy nefungovala. Hendrix cítil, že tenhle oříšek bude muset rozlousknout sám. „Můžete odejít, jestli chcete,“ houkl rozmrzele na diváky, kteří se zklamaně zvedli a zamířili jinam. Snad ke stánku s trávou nebo k vodě, kde se odvážlivci koupali na Adama, jako kdyby Americe vůbec nevládl zastydlý republikán Richard Nixon.
„Jen tak jamujeme, jasný?“ vysvětlil sám sobě, co se neorganizovaným kraválem své Cikánské kapely snaží říct. A potom ho osvítil Duch svatý. Aspoň si to myslel uznávaný kritik Al Aronowitz, který posléze v deníku New York Post napsal, že byl svědkem „jednoduše nejdůležitějšího momentu šedesátých let“. Hendrix, aby prorazil zeď nezájmu a nudy, postoupil blíže k moři lidských hlav a zahrál jim sám, bez doprovodu, pěkně „face to face“ národní hymnu. Dvěma prsty ve vzduchu naznačil znamení PEACE. A pak už jeho bílý Fender Stratocaster spustil kanonádu zvuků, jež ne náhodou evokovaly padání bomb, vybuchování granátů a kulometnou palbu. Takový nářez slyšeli vojáci ve Vietnamu – a Jimi v tomto jediném momentu dokonale vystihl dojem mladých návštěvníků festivalu z jejich pokažené doby. Sice hezky začala, jenže se poněkud zvrhla. Stejně jako v Hendrixově podání ta přehnaně patriotická píseň The Star-Spangled Banner. V zázemí pro účinkující se potom Jimi zhroutil.
Vidiny proměněné v písně
Novoroční koncert v newyorském sále Fillmore East, to už byla jiná káva než rozhašený Woodstock. K basákovi Billymu Coxovi přibyl Buddy Miles z respektované formace The Electric Flag. Kompletně afroamerické trio natočilo v ten první lednový den živé album Band of Gypsys. Šlo o jediné koncertní elpíčko, které Jimi stihl vydat. Oproti minulým letům, která strávil ve společnosti baskytaristy Noela Reddinga a bubeníka Mitche Mitchella, se nyní více nořil do hájemství „černých“ stylů funk a soul. Stejně jako třeba Nina Simone i on se stal – chtěným, či nechtěným? – symbolem hnutí Black Power.
Bylo by zajímavé sledovat, kam by se hudebně dál vyvíjel. Jenomže Hendrix měl se sebou jiné plány. Přesně v duchu svých předchůdců z Klubu 27 – počínaje legendárním spolčencem s ďáblem Robertem Johnsonem, jehož bluesové nahrávky ze třicátých let se ve „zlatých šedesátých“ dočkaly podivuhodné renesance – se zcela vědomě a plánovitě upíjel. Nemluvě o dalších návykových dobrotách.
S alkoholem se skamarádil v jednom zapadlém klubu v Clarksvillu ve státě Tennessee. Bylo mu tehdy devatenáct, sloužil v armádě a vojenský dril upřímně nenáviděl. „Jenom nás tady pérujou a buzerujou,“ psal ze základny domů mámě. Kdykoliv měl volnou chvilku, cvičil na kytaru. Pamětníci říkají, že technikou byl na půl cesty mezi Johnem Leem Hookerem a Beethovenem. Všichni se také shodují, že to byl jemný, plachý kluk. Ovšem jen do té doby, než se napil. Pak začal být nepříjemný a útočný. „Byl to pěknej bastard,“ shrnula lakonicky jeho excesy jedna z Jimiho přítelkyň. Jako Jekyll a Hyde: kdo by čekal, že tentýž úžasný kumštýř, který na posmrtně vydaném albu The Cry of Love tak procítěně zpívá baladu Angel, dokázal ženám vyhrožovat fyzickým násilím? Svou kamarádku Carmen praštil lahví vodky do spánku s takovou silou, že jí v nemocnici museli ránu sešít.
Každý, kdo Jimiho znal, potvrzuje, že málokdo se propadl do drog a chlastu hlouběji než on. S flaškou byl srostlý. A sblížil se s ní mnohem dříve, než přišla hvězdná sláva, ba ještě před tím, než vůbec vstoupil do šoubyznysu. Z profesního hlediska ušel dlouhou cestu – od raných, a přece skvělých nahrávek s rock’n’rollovou ikonou Little Richardem přes angažmá u harlemského zpěváka Curtise Knighta až po bluesování s Johnem Hammondem v Café Wha?, přímo v srdci bohémské čtvrti Greenwich Village. Jako člověk to ale Hendrix se svým lavírováním mezi uzavřeností a exhibicionismem absolutně nezvládal.
K tvrdému pití přidal LSD, s nímž ho seznámil kdosi z okruhu spřízněného kytaristy Keithe Richardse. K tomu se neustále zásoboval trávou, hašišem, amfetaminy a kokainem. „Měl vidiny a potom je chtěl vtělit do hudby,“ vyprávěla Jimiho holka Kathy. „Když je ale druhým lidem začal popisovat, nedávalo to žádný smysl, protože jeho představy neměly absolutně žádnou souvislost s realitou.“
Kvůli starejm dědkům
Během evropského turné zkraje roku 1968 udělal Hendrix virvál ve švédském Göteborgu. V hotelu namol opilý roztřískal skleněnou tabuli, pořezal si pravačku a byl zatčen. Na jaře devětašedesátého jej zadrželi na letišti v kanadském Torontu a obvinili z přechovávání drog. Během následného procesu Jimi tvrdil, že mu před odletem z Los Angeles vnutila neznámá dívka ve žlutém tílku tubu s něčím, co považoval za paralen. Porotci ho nakonec osvobodili a Hendrix se ještě ten večer samým štěstím hrozně zkouřil.
Podobné historky neodmyslitelně patří ke každému rockovému příběhu. Ale v případě Jimiho Hendrixe byla nekonečná kaskáda na sebe navazujících incidentů skutečně fatální. O Vánocích roku 1969 začal šňupat heroin. Navrch se stupňovalo jeho pití. Až tak, že chtěl v alkoholovém opojení vyhodit z okna svou holku. Je ironií, že tato slečna – regulérní feťačka – pak našla útočiště u přítelkyně Milese Davise. Ta jistě dobře věděla, oč se jedná...
V dubnu 1970 Jimi – navzdory hukotu ve své hlavě – vyrazil na další turné. Stačil však týden, aby se jeho bludy propojily s děním v tehdejší Americe způsobem, jenž vyústil v řeči tohoto druhu: „Brzy zjistíte, že jste všichni úplně v prdeli, a to jenom kvůli nějakejm starejm dědkům, co řekli nějaký sračky!“ Mluvil o eskalaci vietnamského konfliktu, ale, po pravdě řečeno, tohle už nebyl strach z politiky, nýbrž ze sebe samého. „Pokoušel jsem se nám pomoct, ale splasklo to jako bublina, chápete?“ blábolil tři roky před třicítkou do mikrofonu a zmatené publikum se přihlouple ušklíbalo. „A to byla jenom třetina našeho života. My se taky musíme nafouknout a splasknout, než budeme pokračovat za něčím lepším, je to tak? Jestli si to nemyslíte, můžete si klidně umřít – hned teď. Ach, Pane, já umírám!“
Zfetovaný pes
V červenci na ostrově Maui, kam si zaletěl na natáčení filmu Duhový most, získal Jimi pocit, že brzy opustí své tělo. „Co kdybychom spáchali sebevraždu?“ navrhl známým jednou večer. A jindy zase na otázku, zda ještě někdy navštíví rodné město, odpověděl slovy: „Do Seattlu se vrátím leda tak v penálu z borovicovýho dřeva.“ Během filmování na pódiu u sopečného kráteru se Hendrix výborně rozehrál, když vtom odněkud přiběhl pes nadopovaný LSD a kousl ho do nohy. Špatné znamení?
Ti, kdo na Havajských ostrovech byli s ním, si vybavují Hendrixe jako mladíka stojícího na životní křižovatce. „Milý táto,“ matlal páté přes deváté v dopise otci, „když mluvím o duchovní cestě, směřující k nebi, o andělech, Duchu svatém, bozích atd., je strašně složitý vyjádřit to konkrétními pojmy, jako je krabička od mýdla, dýně nebo mrak. Ty jsi ten, koho radostně přijímám jako anděla, jako boží dar!“
Třeba by se na Havaji, obklopen mořem a všeobjímajícím klidem, srovnal. Našel by v tom galimatyáši nějaký klíč a odvinul od něj svou novou, dospělou filozofii. Naneštěstí musel Jimi pokračovat v koncertní šňůře. Koncem léta v Dánsku blouznil o vesmírných korábech na obloze. „Je vám fajn? Potom vítejte v elektrickém cirkusu!“ šveholil vstříc divákům a bloudil v rozladěných strunách. Po dvou skladbách upustil kytaru a sesul se na zem. Koncert v dánském Århusu trval pouhých osm minut.
Dopravili ho do hotelu, kde na něj čekala novinářka. Slíbil jí rozhovor – to bylo ještě před tím, než si vzal celou hrst prášků na spaní. Teď nebohé dívčině prozradil: „Už dlouho jsem mrtvej. Nevím, jestli se dožiju osmadvaceti. Nevím, proč bych na týhle planetě dál zacláněl.“ Tím interview skončilo. Hendrix zůstal na pokoji sám se svou známou Kirsten. „Chtějí po mně, abych hrál jednu show za druhou,“ svěřil se jí. „Ale já se chci odstěhovat na venkov. Už je mi zle z toho věčnýho pálení kytar.“ Okamžitě nás napadne, že je tu přímá analogie s tím, co o pár let dřív potkalo Boba Dylana. Jenže ten to nějakým zázrakem zvládl. Jimi šel do krajnosti – a přes ten okraj přepadl.
Dlouhá noc
V půlce září se Hendrix ukázal v Londýně s pětadvacetiletou německou krasobruslařkou Monikou Dannemannovou. Bydleli střídavě jeden u druhého, mluvili o zásnubách. Monika je jedinou osobou, která byla svědkem jeho posledních hodin. Potvrdila, že nedlouho před smrtí Jimi dopsal slova k písničce The Story of Life. Sedmnáctého září 1970 před půlnocí prý v jejím apartmá v hotelu Samarkand vypili láhev vína. Někdy po jedné ještě zajeli na party ke známému, odkud se vrátili k Monice asi ve tři ráno. Povídali si až do sedmi, načež únavou usnuli.
Monika se vzbudila kolem jedenácté dopoledne. Zjistila, že Jimi nereaguje, a zavolala záchranku. Podle oficiální zprávy zemřel Hendrix v nemocnici St. Mary Abbot’s Hospital ve 12.45, přibližně hodinu a čtvrt po příjezdu sanitky. Za příčinu úmrtí označil koroner udušení zvratky po konzumaci amfetaminu zvaného „black bomber“. Ten si měl Hendrix vzít na večírku, na který ho Dannemannová onu osudnou noc zavezla. Později se spekulovalo o zločinu – zda ho někdo (třeba ona) nezavraždil. Do dnešních dnů se však cizí zavinění nepodařilo prokázat.
