Jedová chýše: Vyhlášený podnik pražské galerky byl na svém konci jen bezvýznamnou chátrající putykou

Do zániku Jedové chýše zbývaly jen hodiny, když se jeden z pražských redaktorů vydal na horní okraj Nového Města, aby čtenářům popsal, v jakém stavu se kdysi vyhlášený podnik pražské galerky nalézá. „V těsné blízkosti kostela sv. Apolináře, v okolí tří nebo čtyř domků asi stejně vysokých, stojí prohnilým šindelem kryté rozpadající se stavení, dnes již delší čas opuštěné, jedním trámem u průčelí a uvnitř několika břevny podepřené… bývalá krčma Jedová chýše,“ líčí ve čtvrtek 12. srpna 1930 Národní listy.

„Na dvorku při vstupu do zpustlé zahrady, odkud kdysi býval ze zasklené verandy pěkný výhled na svahy zahrad táhnoucích se na Slupi, je velký nápis, že vstup jest zakázán z důvodů bezpečnostních. Tím je dostatečně charakterizován desolátní stav přízemní budovy Jedové chýše i jejího okolí, ať jím jest sklep, nějaký přístavek nádvorní, nebo zbytky verandy a kuželníku na zahrádce. Všechno je skutečně nejen zubem času, ale i nenechavostí lidskou, která z rozpadávajícího se stavení odnesla, co odnésti se dalo, tak ,ohlodáno‘, že krumpáč, který již odstraňuje Jedovou chýši z povrchu země, nebude míti mnoho práce.“

Kateřinky a Červený dům

Příznačné je, že osud jedné pražské hospody (krčmy, jak psal dobový tisk), navíc tak ubohé, jak ji článek líčí, nejen že stál redaktorovi za to, aby se k ní vypravil, ale Národní listy zařadily jeho reportáž na první stranu večerního vydání. Svědčí to o pověsti, jíž se už tehdy, na přelomu dvacátých a třicátých let, Jedová chýše těšila.

Tradovalo se, že hostinec na opuštěném návrší Větrov stál už ve 13. století. O sto let později se zde scházeli odbojní šlechtici a král Václav IV. tu při noční utajené návštěvě spolu s katem dva z nich jedem odpravil. Odtud pak název hospody – Jedová chýše.