Pravomil Raichl: Utekl z gulagu i z Leopoldova. Po Listopadu chtěl zabít komunistického prokurátora Vaše

V karlínském Národním domě bylo 14. května 1921 rušno. Začal ustavující sjezd Komunistické strany Československa. K zakládajícím členům KSČ patřil také dílovedoucí Jan Raichl, který o den dřív oslavil dvacáté narozeniny. Věří stranickým ideálům, přeje si lepší budoucnost; v listopadu se oženil, doma má čtyřměsíčního synka, se ženou mu dali jméno Pravomil. Když komunisté v roce 1948 převezmou moc a jeho syna, válečného hrdinu, odsoudí k trestu smrti, prohlédne a ze strany vystoupí.

Pravomil Raichl, jemuž byl v květnu 1948 provaz zmírněn na doživotí, uprchne 2. ledna 1952 z Leopoldova. V dopise Moje poslední přání, jež rodičům a sestře píše na útěku, se s otcem usmiřuje – „není nejmenšího důvodu k tomu, aby pro nějakou ideologii se rozešel otec se synem“ – a připomíná odkaz prezidenta Masaryka, jenž ho zavazuje k dalšímu boji. „Jedni z nejlepších našich lidí umírají bezbranní na šibenicích rudých katů a já se mohu alespoň brániti. Padnu-li tedy, pak nelitujte této oběti, jako já sám nelituji. Padnu-li v tomto boji, padnu pro svou vlast, kterou jsem nade všechno miloval.“ Když má o čtyřicet let později Pravomil Raichl o sobě mluvit v dokumentu Poutník v krajině paměti, neznatelně se usměje a řekne: „Zůstanu vesnický kluk z Beřovic od Slaného, který miloval svoji vlast a nic za to nikdá nechtěl. Byl jsem ochoten dát, co jsem měl. Moc toho nebylo.“

Za hranice

Pravomil Raichl se narodil 31. ledna 1921 v Skůrech. Když mu bylo sedm let, odstěhoval se s rodiči a o dva roky mladší sestrou do nedalekých Beřovic. „Všechno dělej poctivě, abys měl čisté svědomí,“ opakovali mu rodiče. „Tělo podléhá zkáze, duše nikoliv.“ Ani při výslechu Pravomil Ježíše nezapřel. „Věříš v Pána?“ udeřil na něj sovětský vyšetřovatel. „Ano, věřím.“