František Hrubín: Vnitřní běsi spisovatele, básníka a překladatele, od jehož smrti uplynulo padesát let
„Člověk nemůže jít za své možnosti, to vede jen ke křečím,“ napsal básník a dramatik František Hrubín (17. září 1910 – 1. března 1971). „Nemůže do šíře a extenzity, může jen do hloubky a intenzity,“ pokračoval autor, od jehož smrti uplyne 1. března přesně půl století. „Může jen nad své schopnosti, nad sebe, do výšky, nad daný půdorys svých možností. Tímhle hledáním své nejvlastnější míry se musí člověk trápit celý život.“
To, že se František Hrubín narodil v Praze na Královských Vinohradech, je spíše náhoda než osud. Psal se rok 1910, za čtyři léta vypukla první světová válka. Otec, povoláním asistent stavitele, narukoval na frontu a matka se dvěma malými syny se musela přestěhovat ke svému otci, chalupníkovi z Lešan u Benešova. Do tohoto kraje později Hrubín zasadil jak děj svého nejznámějšího filmového scénáře Romance pro křídlovku, tak vánoční baladu Lešanské jesličky.
„Při naší spolupráci nerad příliš diskutoval, a když jsme se dostali do rozporu, raději svůj názor napsal, než aby o něm hovořil.“ Tak charakterizuje básníka ve svých pamětech Otakar Vávra, jenž se natáčení lyricko-filozofické Romance pro křídlovku ujal. I díky jeho režii měl snímek z roku 1966 ohromný úspěch v Československu i ve světě. (Jednu z nejdůležitějších cen za něj Vávra získal v italském Sorrentu z rukou samotného Federika Felliniho.)
„František Hrubín byl nesmírně citlivý umělec, plachý, pokorný k svému dílu,“ pokračuje režisér. „Přes celé dveře do předsíně měl zvětšeninu francouzské rytiny k románu Julesa Verna Dva roky prázdnin. Inspiroval ho hvězdný atlas, především mapa Měsíce. Byla to jeho metafora odcizení ve Zlaté renetě.“
Zlatá reneta, předešlá Hrubínova spolupráce s Vávrou, se vyznačovala silnými autobiografickými prvky. Příběh vyléčeného alkoholika, jenž tápe při pozdních pokusech začít znovu, byl především zatěžkávací zkouškou pro představitele hlavní role Karla Högra. Ten si uvědomoval, jak bude obtížné oprostit se od znalosti rozporuplné povahy autora předlohy, s nímž ho pojil přátelský vztah. Hrubínovi asi nebylo lehké porozumět. Jen pár lidí se k němu dostalo tak blízko, aby se jim otevřel. Určitě k nim patřil jeho básnický kolega Vladimír Holan. Zatímco Holan se v poválečných letech záměrně utekl do skutečné, viditelné samoty, František Hrubín svůj vnitřní exil neukazoval. O to více v něm však musel trpět.
Vůně kolínské
„V sobotu jsem si rozsekl hlavu o stůl,“ píše Hrubín Holanovi na jaře roku 1950. „Touha po reformaci tváře, podnícená koňakem, mnou vrhla na hranu, odnesla to však jen vrchní část lebky – a pochybuji, že pod ní nastanou nějaké změny. Zajímavé, že žebra jsou důležitější než lebka. Když jsem si je kdysi po kořalce zlomil, věděl jsem o nich šest neděl. O lebce už nevím nic.“
O dva roky dříve byl František Hrubín z ne úplně jasných příčin tehdejším režimem zavržen a vyexpedován z oficiálního kánonu, což ho paradoxně nasměrovalo k tomu, co od něj má spousta čtenářů nejraději: k poezii a próze pro děti. Konečně to nebylo tak nelogické vyústění jeho dosavadní cesty. Už za války působil v Malém čtenáři a hned po osvobození stál u zrodu časopisu Mateřídouška. Dokonce mu vymyslel název. Legenda praví, že dlouho nemohl přijít na správné jméno, až jednou u holiče ucítil vůni této byliny – v kolínské vodě! Tak bychom to asi nejmenším čtenářům vyprávět neměli, nicméně pro Hrubínův život je to celkem typická historka.
Na jedné straně tíhl k tradičním pohádkám a sám měl – nebo chtěl mít – dětskou duši. Když si vybavoval své první literární vlivy, zmínil chudou vdovu „Adamku“, která jemu a jeho lešanským kamarádům vykládala rozprávky. „Z obyčejné světnice uměla udělat kouzelný zámek plný světel, složený ze samých věžiček s tajemnými komůrkami, a když chtěla, z černých koutů malé síňky vyrostl rázem tak hustý les, že by se v něm ani sto myslivců nevyznalo.“
Otakar Vávra se však nemýlil, když Hrubína šacoval i na dobrodruha – milovníka mayovek a vernovek. „Měl jsem jako chlapec štěstí,“ připouštěl básník. „První román, který jsem od Julia Verna četl, byl Tajuplný ostrov. Byl to malý, ale tlustý svazek – bez obrázků, tak už si Verna neumíme ani představit. Za mého dětství ještě nebyly přírodní a cestopisné filmy a fotografické obrázky z dalekých končin se nám, venkovským chlapcům, do ruky nedostaly. A tak jsme si ty cizokrajné scenérie, moře, ostrovy, rostlinstvo musili sami v duchu kreslit a malovat.“
Karkulka a vlk
Třetí, temnější ingredienci Hrubínovy osobnosti tvořila potlačovaná vášeň, jakýsi bohatýrský běs, jenž se ho nejspíš občas zmocňoval. V korespondenci s Vladimírem Holanem nacházíme popis alotria, které provedl „v jakémsi pajzlu U Petelků ve Starých Splavech“. Můžeme se nad ním pousmát, ale trochu z toho mrazí...
„Dostal jsem chuť na ženský,“ líčí Hrubín, „a vybral jsem si jednu z tanečnic. Tančil s ní ohavný, tlustý (a silný) a naparáděný blb. Vzal jsem mu ji z kola. Udeřil mne, já jeho, on pak mne zvedl jako pírko a chtěl mnou vyrazit dveře. Tu jakýsi (stejně blbý, ale zachránce mé kostry) ho zachytil, řka: ,Vy jako inteligent, pane továrníku, nebudete se přece zahazovat s dělňasem!‘ (Pokládalť mne za dělníka, protože v jejich strašné představě je dělník umouněný a hubený.) Jak to uslyšeli lidi kolem, vrhli se na pana továrníka, vyrvali mu mne a děsně ho zbili. Pak jsem ve středu svých ochránců popíjel až do rána, dokud se nepřiblížila četnická pohotovost, kterou šéf podniku na rozkazy továrníkových vocasů zavolal. Zmizel jsem se svými zachránci ve stínu borového háje za zpěvu junáckých písní.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
