Konec okupace: Před 35 lety byla podepsána dohoda o odchodu sovětských vojsk z Československa
Poslední sovětský voják odjel z Československa 27. června 1991. Sovětská okupace Československa skončila. Nová zahraniční politika si připsala cenné vítězství. Vyjednání odchodu Sovětské armády i více méně hladký průběh odsunu nebyly žádná samozřejmost. „Dočasný pobyt“ vojsk se mohl protáhnout klidně o několik let. Dohoda o odchodu sovětských vojáků byla v Moskvě podepsána 26. února 1990
V létě 1968 se kapitán Eduard Vorobjov těšil zpátky do Moskvy, kde byl přijat na Vojenskou akademii M. V. Frunzeho. Do Sovětského svazu měl po pětileté službě ve východním Německu odcestovat 20. srpna 1968. Svůj odjezd však musel o několik měsíců odložit. V noci 21. srpna 1968 do Československa vpadlo půl miliónu vojáků Varšavské smlouvy. Kapitán Vorobjov se invaze také zúčastnil. Rota, jíž velel, překročila československou hranici u Černého Potoka nedaleko Ústí nad Labem a pokračovala na Domažlice. „Byla to chyba,“ připustí později,„ta akce nebyla nutná.“ Po podpisu dohody o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa v říjnu 1968 se jeho jednotka stáhla zpět do Německa. Eduard Vorobjov se v generálské hodnosti vrátil do Československa v roce 1987, kdy ho Michail Gorbačov pověřil velením Střední skupiny sovětských vojsk. O čtyři roky později, 27. června 1991, Eduard Vorobjov opustil Československo jako poslední sovětský voják. „Díky věcnému a vstřícnému přístupu velitele Vorobjova se odsun nezkomplikoval,“ uznává bývalý předseda parlamentní komise pro dohled nad odchodem sovětských vojsk Michael Kocáb.
Dočasný pobyt
Smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk byla uzavřena necelý měsíc po invazi. „Vláda Svazu sovětských socialistických republik, jednajíc se souhlasem vlád Bulharské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, a vláda Československé socialistické republiky se dohodly na tom, že část sovětských vojsk nacházejících se v Československé socialistické republice zůstává dočasně na území Československé socialistické republiky za účelem zajištění bezpečnosti zemí socialistického společenství před sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil,“ stojí v článku 1 smlouvy, již ve středu 16. října 1968 podepsali předseda československé vlády Oldřich Černík a předseda rady ministrů SSSR Alexej Kosygin. O dva dny později Smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky schválilo Národní shromáždění. Oldřich Černík na úvod prohlásil, že její schválení je v „zájmu šťastné budoucnosti“. Z dvou set čtyřiceti dvou přítomných poslanců hlasovali proti pouze čtyři – Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková, František Kriegel a František Vodsloň, deset se jich zdrželo hlasování. Poslankyně a právnička Gertruda Sekaninová-Čakrtová se ujala slova a mimo jiné poukázala na skutečnost, že není jasně určena doba platnosti smlouvy a chybí v ní článek, „který by zněl, že tato dohoda má dočasnou platnost do doby uzavření dohody o úplném odchodu sovětských vojsk“. Sekaninová rovněž připomněla, jakým způsobem se sovětská vojska na československém území ocitla, a dodala: „Pokládám… za mimořádně důležité pro postupné obnovení nezbytné důvěry, aby bylo jednáno o dosažení dohody o úplném odchodu vojsk z naší země… Doporučuji proto a navrhuji, aby Národní shromáždění přijalo toto usnesení: Národní shromáždění žádá vládu, aby v brzké době zahájila se Sovětským svazem jednání o úplném odchodu sovětských vojsk z československého území.“
„Smlouva o dočasném pobytu postrádá základní náležitost řádné smlouvy, tedy dobrovolnost. Byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů,“ konstatoval pak František Kriegel, jenž hlasoval proti přijetí smlouvy. Už v srpnu 1968 jako jediný člen československé delegace odmítl podepsat Moskevský protokol. Jeho manželka Riva na podzim 1968 řekla bývalé spoluvězeňkyni z Ravensbrücku: „Nedělej si naději, že odtud Sovětská armáda brzy odejde. Zůstane tu nejmíň dvacet let. Až z vojáků, kteří sem v srpnu přijeli na tancích a viděli, co se tady opravdu dělo, budou generálové, bude možné vyjednat jejich odchod.“ Nemýlila se.
Husarský kousek
Je až s podivem, že během dvaceti let po invazi Moskva nepřišla s návrhem, aby se právně ukotvilo, že sovětská vojska jsou v Československu rozmístěna v rámci kolektivní obrany Varšavské smlouvy. V platnosti tak zůstala dvoustranná smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk.
Na konci osmdesátých let na našem území stále „dočasně“ pobývalo přes sedmdesát tisíc příslušníků Sovětské armády. Velitelem Střední skupiny vojsk v Československu se v roce 1987 stal generálplukovník Eduard Vorobjov. Michail Gorbačov mu prý kladl na srdce, aby dbal na disciplínu a dodržování československých zákonů.
Zlepšující se vztahy mezi supervelmocemi zpečetili Michail Gorbačov a Ronald Reagan ve Washingtonu 8. prosince 1987 podpisem smlouvy o úplné likvidaci raket středního dosahu. Odvoz odpalovacích zařízení 122. raketové brigády z Libavé v Československu do SSSR zahájila sovětská strana 25. února 1988. „V prosinci 1988 Michail Gorbačov oznámil jednostranné snížení stavu sovětských vojenských jednotek v Evropě do konce roku 1989 o jednu desetinu. Z Československa bylo staženo patnáct set sovětských vojáků, 192 tanků a dvacet bojových letadel,“ vypočítává Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu. Velmoci předpokládaly, že postupný odchod sovětských vojsk z Evropy se bude i nadále odehrávat pod jejich taktovkou. V tom se však mýlily.
„Úspěšné vyjednání odchodu sovětských vojsk byl husarský kousek,“ zdůrazňoval Luboš Dobrovský. „Byla to sebevědomá, samostatná akce nové zahraniční politiky.“
Dopis pro Gorbačova
„Od září 1989 naše iniciativa MOST několikrát jednala s premiérem Adamcem. Navštívili jsme ho také dopoledne 19. listopadu 1989, dva dny po zásahu na Národní třídě, a předložili mu pátý dokument Mostu, v němž byly čtyři požadavky,“ vzpomíná Michael Kocáb. „Adamce oslovil druhý a čtvrtý bod – ustanovit komisi pro vyšetření událostí ze 17. listopadu 1989 a jednoznačně se distancovat od veškerých forem represívního používání moci, a to jak ve vnitřních vztazích, tak ve vztazích mezinárodních. V této souvislosti podotkl, že i on je toho názoru, že by sovětská vojska měla odejít. Večer bylo založeno OF. Informovali jsme přítomné, o čem jsme s Adamcem jednali a jaká byla jeho reakce.“
Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu vyzvaly na konci listopadu 1989 vládu a Federální shromáždění, aby „okamžitě odsoudily vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968“. Václav Havel zformuloval dopis pro Michaila Gorbačova, aby bylo neprodleně zahájeno jednání o odchodu sovětských vojsk. Text podepsal Václav Havel, Michal Horáček, Michael Kocáb, Jiří Křižan a Alexandr Vondra. Zdeněk Jičínský přiložil k psaní vlastní dopis. „Prvního prosince nám rada Filippov na sovětském velvyslanectví sdělil, že Gorbačov naši žádost přijal s pochopením,“ říká Kocáb. Třetího prosince prezident Gustáv Husák jmenoval novou, dvacetičlennou vládu v čele s Ladislavem Adamcem. Nekomunistů v ní bylo pět. Následující den Ladislav Adamec a ministr zahraničí Jaromír Johanes odletěli do Moskvy. Pět zemí, které v srpnu 1968 vtrhly do Československa – Sovětský svaz, Bulharsko, Polsko, Maďarsko a NDR -, přijalo usnesení, v němž tehdejší „bratrskou pomoc“ označily za nezákonný akt, vměšování do vnitřních záležitostí.
„Adamcova vláda 4. prosince 1989 navrhla zahájit jednání o mezistátní dohodě týkající se dočasného rozmístění sovětských vojsk na území ČSSR. Jenomže – a v tom je ten háček – jejich stažení se mělo řešit v rámci světového odzbrojovacího procesu,“ říká Jaroslav Šedivý, jenž se v lednu 1990 stal členem ministerské vyjednávací skupiny. „To jsme nemohli připustit! Táhlo by se to léta. Víte, od okamžiku, kdy jsem přišel do Občanského fóra, jsem měl v hlavě jedinou myšlenku – dostat sovětská vojska co nejrychleji z republiky,“ vzpomíná. „Byla to doslova posedlost. Přítomnost sovětských vojsk jsem vnímal jako jednu z možných překážek rodící se změny.“
Jaroslav Šedivý na začátku prosince 1989 sepsal za Občanské fórum stanovisko: „ Jestliže byl vstup vojsk Varšavské smlouvy porušením norem mezinárodního práva, dokumenty podepsané pod nátlakem (tedy i Smlouva o podmínkách dočasného pobytu vojsk na území ČSSR) jsou od samého počátku neplatné… Sovětská vojska umístěná na našem území nemohou být považována za kontingent k obraně socialistického společenství. Tato vojska jsou vojsky okupačními. Nápravou je jejich okamžité stažení. Celá problematika musí být posuzována mimo celoevropská odzbrojovací jednání.“
„Ministr zahraničí Jaromír Johanes 5. prosince 1989 pověřil náměstka Evžena Vacka a právníka Gabriela Brenku, aby připravili koncept nové smlouvy o pobytu sovětských vojsk, v níž by se hovořilo i o jejich odchodu. Stažení vojsk však podle prvního návrhu mělo proběhnout v návaznosti na úmluvy o snižování počtu amerických a sovětských vojsk ve střední Evropě. S tím jsem samozřejmě nesouhlasil,“ popisuje Šedivý, jenž se stal poradcem nově jmenovaného ministra zahraničí ve vládě národního porozumění Jiřího Dienstbiera. Dvacátého prosince odjel Dienstbier do Moskvy spolu s premiérem Mariánem Čalfou. „Při debatě se sovětským ministrem zahraničí Dienstbier trval na slovu ‚odchod‘, nebo alespoň ‚stahování‘, Ševardnadze připustil pouze ‚jednání o dočasném pobytu‘ – a neustoupil…“ Jiří Dienstbier nakonec akceptoval návrh, že se v polovině ledna zahájí „dvoustranná jednání o sovětských jednotkách umístěných v Československu“.
V Praze a Moskvě
První kolo bilaterálních rozhovorů mezi Československem a Sovětským svazem začalo v Praze 15. ledna 1990. Československý vyjednávací tým tvořili Jaroslav Šedivý, Luboš Dobrovský, náměstek ministra zahraničí Evžen Vacek a generál Rudolf Ducháček. „Jednání o odchodu sovětských vojáků byl první krok nové československé zahraniční politiky,“ říká Jaroslav Šedivý. „Byla to sólová akce, vedená bez jakýchkoli předběžných diplomatických konzultací se západními velmocemi. Když se o tom dozvěděli Američané a Britové, vyslovili obavy, aby naše aktivita neoslabila Gorbačova.“
Sovětská delegace přijela z Milovic autobusem. V jejím čele byl náměstek ministra zahraničí Ivan Aboimov. Součástí delegace byl rovněž velitel Střední skupiny vojsk Eduard Vorobjov i náměstci ministra obrany a financí.
„Celý den jsme se s Aboimovem přeli o to, co bude předmětem našeho jednání. Stáli jsme si za svým, tedy že budeme vyjednávat odchod sovětských vojsk. Aboimov opakoval, že má mandát jednat pouze o pobytu sovětských vojsk a o ničem jiném.“
Ve čtyři odpoledne poprvé padlo slovo okupace. Luboš Dobrovský podotkl, že Československo bylo okupováno dvakrát – v letech 1939 a 1968. „Nezbývá tedy, než aby Československo požádalo sovětskou vládu, aby okamžitě a bezpodmínečně stáhla svá vojska, jež zde mají charakter okupační armády.“ Zaskočený Aboimov souhlasil s tím, že je možné zahájit rozpravu o pobytu sovětských vojsk na našem území včetně jejich odchodu.
„Druhý den Sověti přišli s tím, že stahování vojsk bude trvat deset let. My jsme chtěli, aby odešla do konce roku 1990.“
Další rokování proběhlo v únoru 1990 v Moskvě. Mezivládní dohodu podepsali v Moskvě 26. února 1990 ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze. Sovětská vojska měla z Československa odejít do 30. června 1991.
Ani o minutu déle
„V lednu 1990 jsem ve své první poslanecké interpelaci navrhl, aby smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk byla prohlášena za neplatnou od samého počátku a vojska Sovětského svazu, jež na našem území setrvávají bez právního důvodu, byla urychleně stažena z Československa,“ říká Michael Kocáb. Interpelaci dal k připomínkám Jiřímu Dienstbierovi a Jaroslavu Šedivému. „Napadlo mě ale, že by s tak zásadním požadavkem měl ve shromáždění vystoupit někdo významnější než rockový zpěvák, který se stal poslancem. Alexander Dubček mě přijal vlídně, ale nakonec usoudil, že je to příliš riskantní krok kvůli energetické závislosti na SSSR… Dodal, že mě vnitřně podpoří. V úterý 23. ledna 1990 jsem tedy interpelaci přednesl sám. Na konci března 1990 Federální shromáždění jednomyslně schválilo můj návrh a prohlásilo smlouvu o dočasném pobytu za neplatnou. Jsem na to hrdý. Byla také ustanovena parlamentní komise pro dohled nad odchodem sovětských vojsk z Československa,“ říká Kocáb. V první parlamentní komisi byl Kocáb místopředsedou, další komisi už předsedal.
„Naše první cesta vedla do Milovic, kam jinam… Generál Vorobjov prohlásil, že dokud bude ve funkci on, harmonogram odsunu dodrží do puntíku,“ pamatuje si Kocáb. Obavy, že by odchod sovětských vojsk chtěla zdržovat československá armáda, se ukázaly liché. „Spolupráci s náčelníkem Správy pro zabezpečení odsunu sovětských vojsk z Československa Svetozárem Naďovičem si nemůžu vynachválit. Dodnes jsme přátelé.“ Kontrolní výjezdy do vojenských útvarů provázely různé komplikace, stahování vojsk ale běželo podle plánu.
„V květnu 1990 mě Dubček zařadil do své delegace při cestě do Moskvy. Místopředseda Nejvyššího sovětu Sovětského svazu Viktor Ovčirov mi stroze oznámil, že celá akce je nereálná a politicky neuvážená. Kremelští jestřábi kritizovali Gorbačova, říkali, že je zmatkář.“ V červnu sovětská parlamentní komise dorazila do Prahy. „Důrazně žádali o pozastavení odsunu z logistických i politických důvodů,“ pamatuje si Kocáb. „Když jsem přijel na sovětskou ambasádu, viděl jsem vládního zmocněnce generála Rudolfa Ducháčka a náčelníka SZO generála Svetozára Naďoviče. Oba byli bledí.“ Ovčirov prohlásil, že odsun je chaotický, ukvapený a nerozumný. Navíc Sovětský svaz nemá pro odsunuté vojáky, jejich rodiny a civilní zaměstnance zajištěné ubytování. „Jak se tohle mohlo vůbec dopustit?“ zvýšil hlas.
„Když mi dali slovo, tvrdil jsem, že pokud by se odsun zadrhl, nemohu ručit za to, jak lidé zareagují. Blufoval jsem a oni mě prokoukli,“ vybavuje si Kocáb. „To bychom tedy byli zvědaví na tu reakci…,“ pousmáli se Sověti. „Zavolejte generála Vorobjova,“ požádala československá strana. „Přijel z Milovic za čtyřicet minut a tvářil se vážně. Říkal jsem si, že jestli jim dá za pravdu, je konec,“ vzpomíná Kocáb.
Generálplukovník Eduard Vorobjov vyslechl stanovisko sovětské delegace a pak po vojensku prohlásil: „Dokud budu velitelem Střední skupiny vojsk, dohodnutý harmonogram odsunu se nezpozdí ani o minutu.“
Jednání o majetkovém vypořádání se zdála nekonečná. Sovětská strana se v květnu 1991 po dlouhém rokování předběžně zavázala uhradit pět miliard za způsobené škody, konečná dohoda byla uzavřena ale až o rok později – a žádná částka, kterou by měli Sověti zaplatit, v ní už nefigurovala.
„Za období od 21. srpna 1968 do 27. června 1991 zahynulo v souvislosti s pobytem sovětských vojsk v Československu 429 civilních osob,“ říká vojenský historik Prokop Tomek. „Federální ministerstvo kontroly spočítalo pohledávky za ekologické škody, neuhrazené faktury, nájemné, poplatky, škody na památkově chráněných objektech, za rekultivace a opravy zničených nemovitostí a další škody aktuální v roce 1991 na 10 a půl miliardy korun.“
Podpis hvězdy večera
Poslední vlak se sovětskými vojáky odjel z československého území 21. června 1991. Protokol o ukončení odchodu sovětských vojsk podepsali vládní zmocněnci 25. června 1991 v Černínském paláci. V článku 1 je uvedeno: Dnem podpisu tohoto protokolu končí pobyt všech sovětských vojsk na území ČSFR. Generálplukovník Eduard Vorobjov vyjádřil přání setkat se s Václavem Havlem. Při přátelském rozhovoru mu na Pražském hradě sdělil, že se nyní uzavírá jedna kapitola, aby se mohla otevřít nová, nezatížená minulostí. Michael Kocáb pozval Vorobjova na pražský koncert Franka Zappy a Paula Simona. „Vycházel nám celou dobu vstříc, natrefili jsme na dobrého chlapa. V srpnu 1991 se pak během pokusu o státní převrat postavil na stranu Gorbačova, v roce 1994 odmítl velet operaci v Čečensku a z armády odešel,“ připomíná Kocáb. „Na koncert jsem ho pozval s postranním úmyslem udělat z něj bigbíťáka.“ S velkými rozpaky ale Kocáb sledoval, jak za Vorobjovem – hvězdou večera – chodí lidé se žádostí o podpis.
Na kbelské letiště se s Eduardem Vorobjovem přišel rozloučit také Alexej K. „Několikrát jsem kvůli němu zalhal. Vorobjov se mě ptal, zda o Alexejovi, který dezertoval, něco nevím,“ vzpomíná Kocáb. „Už během lednových jednání jsme si říkali, jestli nedojde k hromadným dezercím, to by byl problém,“ vybavuje si Jaroslav Šedivý. Od ledna 1990 do června 1991 se k útěku odhodlalo kolem dvaceti sovětských vojáků. Jako první o politický azyl požádal 17. dubna 1990 Alexandr Masljajev. Obrátil se přímo na Kancelář prezidenta republiky. O dva dny později, 19. dubna 1990, byl předán sovětské moci. – Při podpisu dohody o odchodu sovětských vojsk se Československo zavázalo, že bude respektovat oddělenou jurisdikci.
Alexeje od listopadu 1990 ukrýval dokumentarista Vladislav Kvasnička a farář Daniel Ženatý. Vojenští zběhové, kteří hledali útočiště v uprchlickém táboře, se totiž podle vyjádření náčelníka štábu Střední skupiny vojsk generálmajora Propaščeva „úspěšně vrátili domů…“.
„Vorobjov se mě zeptal, jestli mě netrápí svědomí, že jsem zradil vlast. Pak si všiml, že mám na klopě komsomolský odznak vzhůru nohama,“ vyprávěl Alexej. „Dotklo se ho to. Řekl, že je to ostuda.“
