Ernest Hemingway: Okolnosti nevyhnutelného konce slavného spisovatele
Druhého července 1961 brzy ráno se v posledním útočišti amerického spisovatele ERNESTA HEMINGWAYE (21. 7. 1899–2. 7. 1961) v Ketchumu ve státě Idaho ozval výstřel. Nobelistovu čtvrtou ženu Mary to vlastně ani nepřekvapilo. Den po sebevraždě manžela se do domu vrátila a pečlivě v něm uklidila. Novinářům řekla, že šlo o nešťastnou náhodu. Ernest prý čistil svou oblíbenou pušku, vyšla rána… Mary neměla pocit, že by lhala. S Hemingwayem za ta léta zažila vícero podobných incidentů. Nevěděla, jestli „tu starou kurvu smrt“, jak říkal svému prokletí, opravdu pozval dál on sám.
Přibližně od října 1959 do jara následujícího roku smolil Ernest Hemingway to, co se o čtvrt století později stane jeho poslední knihou. Šlo o reportáž pro magazín Life na téma soupeření dvou elitních toreadorů. Luis Miguel Dominguín a jeho švagr Antonio Ordóñez byli oba spisovatelovými přáteli a Ernest obdivoval každého z nich jinak. Úkol vměstnat jejich paralelní osudy do deseti tisíc znaků určených vydavatelem se mu však zdál nemožný. Zvláště když v Dominguínově případě bylo třeba vysvětlit, proč se bojovník, kterého už mnozí považovali za vyřízeného, po delší odmlce znovu vrací do arény. Ten námět se Hemingwaye příliš dotýkal. Za nějaký čas měl jeho materiál slušných 120 000 znaků, z čehož nakonec časopisecky vyšla ani ne polovina. Název zněl: Nebezpečné léto.
Když píšeš doopravdy
V páté kapitole tohoto díla je nádherná pasáž. Toreador Ordóñez, kterého o pár týdnů dříve nabral býk na rohy, hovoří s Hemingwayem o faeně, tedy závěrečné sérii útoků matadora na raněné zvíře. Jako kdyby se spolu v tu chvíli nebavili zápasník a reportér, ale dva zkušení literáti.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
