Berlínská zeď: Symbol rozdělení a nesvobody obrátil ze dne na den život ve městě úplně naruby
13. srpna 1961 začala stavba berlínské zdi. Bariéra město jizvila až do listopadu 1989. Stala se symbolem nesvobody, rozetnula svět na Východ a Západ, oddělila od sebe tisíce německých rodin a stála život mnoho lidí, kteří se pokusili uprchnout za svobodou.
V neděli 13. srpna 1961 probudil řadu obyvatel východního Berlína zvuk sbíječek. Za dělníky, kteří rozbíjeli chodníky, rozmisťovali betonové sloupky a natahovali kola ostnatého drátu, stáli vojáci. Naprostá většina lidí v první chvíli netušila, co se děje. Doprava mezi východní a západní částí města se ale zastavila. Berlíňany, kteří byli zrovna na cestě, zachvátila panika, v metru a na nádraží se zoufale ptali východoněmeckých dopravních policistů, kdy pojede další vlak do Západního Berlína. „Už nikdy,“ dozvěděli se šokující informaci.
Nesmíme ustoupit
Po druhé světové válce byl Berlín na základě dohody uzavřené vítěznými mocnostmi rozdělen do čtyř sektorů, jež spravovaly Spojené státy, Francie, Velká Británie a Sovětský svaz. Na území tří západních zón města, které bombardování a těžké boje proměnily v trosky, se nacházel milión sedm set tisíc obyvatel. V sovětském sektoru, jenž byl strategicky výhodnější, jelikož do něj spadala vládní čtvrť Mitte, žil milión osob. Spojenecká spolupráce vzala brzy za své, představy o budoucnosti města se výrazně lišily.
Ohlášené zavedení nové německé marky v červnu 1948 Sověty popudilo, 24. června 1948 uvalili na Západní Berlín blokádu. Prezident Spojených států Harry Truman o čtyři dny později prohlásil, že se americké jednotky za žádnou cenu z města nestáhnou. Zásobování odříznutých západních sektorů zajišťoval letecký most. Náročnou logistickou operaci měl na starost velitel amerických jednotek v Německu Lucius Clay s podporou berlínského starosty Ernsta Reutera. Do Berlína bylo během necelého roku přepraveno téměř dva a půl miliónu tun potravin a zboží. Spojenci uskutečnili víc než dvě stě padesát tisíc letů.
„Pokud máme skutečně v úmyslu bránit Evropu před komunismem, nesmíme z Berlína ustoupit,“ prohlásil generál Clay. V květnu 1949 Sověti blokádu Západního Berlína ukončili. Na záhonech před domy se mezi zeleninou znovu objevily květiny.
Budoucnost města však zůstávala nejistá. Stávka východoberlínských stavebních dělníků, kteří 16. června 1953 vyšli do ulic kvůli neustálému zvyšování norem, přerostlo v masové protesty. Vojenský velitel sovětského sektoru, generálmajor Pjotr Dibrova, vyhlásil výjimečný stav, sovětské tanky obsadily střed města. Desítky osob přišly o život, stovky utrpěly zranění, tisíce protestujících byly zatčeny.
Čím dál více lidí dávalo jasně najevo svou nespokojenost se životem ve východním Berlíně – odebrali se do části města pod západní správou. Hromadný odchod pracujících znepokojoval východoněmecké vedení. Generální tajemník Jednotné socialistické strany Německa Walter Ulbricht se vydal v dubnu 1952 pro rady do Moskvy. Na Stalinovo přání byla demarkační linie mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou zanesena do map coby regulérní hranice. Od června 1952 se opuštění republiky stalo trestným činem. Odliv obyvatel však neustal. Ještě se zvýšil. Snadno průchozí hranice na Západ, jež vedla Berlínem, vybízela k emigraci. Cesta do svobodného světa trvala metrem dvě minuty. Jen v roce 1953 opustilo území NDR 360 000 osob, do roku 1961 to bylo přes dva a půl miliónu obyvatel. Převážně se jednalo o mladé, vzdělané lidi. Východoněmečtí představitelé hledali způsob, jak z té šlamastyky ven – jak zatím propustnou hranici neprodyšně uzavřít.
Vrcholná schůzka
„Nikdo nemá v úmyslu stavět nějakou zeď!“ prohlásil 15. června 1961 Walter Ulbricht na tiskové konferenci. Bylo to poprvé, co zazněl výraz „zeď“. O necelé dva týdny dříve se ve Vídni setkal Nikita Chruščov s novým americkým prezidentem. John Fitzgerald Kennedy se úřadu ujal v lednu 1961.
Pět dnů po úspěšném sovětském výletu do kosmu v dubnu 1961 začala v kubánské zátoce Sviní americká operace, která měla za cíl svržení Fidela Castra. Skončila fiaskem. Kennedy předpokládal, že si při červnovém setkání se sovětským protějškem napraví mezinárodní reputaci. Nedal na varování svého ministra zahraničí Deana Ruska a už v březnu 1961 vyzval Chruščova k osobnímu setkání. Dopis nejvyššímu sovětskému představiteli doručil americký velvyslanec v Moskvě Llewellyn Thompson, jenž se údajně netajil tím, že uzavření přechodů mezi východním a Západním Berlínem by zabránilo nové berlínské krizi. Kennedy zamýšlel na vrcholné schůzce jednat o zákazu jaderných pokusů, pro Chruščova byl hlavním tématem Berlín. Už v roce 1958 vyjádřil hluboký nesouhlas se čtyřmocenským statusem Berlína a avizoval, že berlínskou otázku jednoduše vyřeší prostřednictvím jednostranné smlouvy a celé město předá NDR s tím, že by pak bylo pod správou OSN. Totéž zopakoval při setkání s Kennedym a dodal, že k tomu dojde v prosinci 1961. „Čeká nás velmi chladná zima,“ hlesl Kennedy. V polovině července USA, Francie a Velká Británie Chruščovův záměr oficiálně odmítly.
Do západoberlínského uprchlického tábora Marienfelde mezitím stále proudily davy lidí. Během července 1961 přešlo do Západního Berlína třicet tisíc emigrantů. Kennedy 25. července 1961 veřejně promluvil o důležitém postavení Západního Berlína ve střední Evropě. Pozorným posluchačům neuniklo, že zmiňuje pouze západní část města. Prohlášení předsedy amerického senátního výboru pro zahraniční vztahy Jamese Williama Fullbrighta vyvolalo o několik dní později ve Spolkové republice přímo úžas. Jeho slova ovšem s gustem otiskl východoněmecký list Neues Deutschland. „Nechápu, proč východní Němci neuzavřou své hranice. Mají na to právo,“ prohlásil Fullbright v televizním vysílání ABC News. Šokovaný starosta Západního Berlína Willy Brandt pro sebe překřtil amerického senátora na FUlbrichta…
Kennedy se od výroku muže, kterého chtěl mít v křesle ministra zahraničí, nijak nedistancoval. Válka je horší než zeď…
Antifašistická barikáda
První plán, jak izolovat Západní Berlín, údajně Ulbrichtovi předložil maršál Ivan Jakubovskij, jenž pak v srpnu 1968 organizoval „bratrskou pomoc“ Československu. Na zasedání Politického poradního sboru Varšavské smlouvy 3. srpna 1961 už bylo zřejmé, jak se berlínský problém vyřeší.
Nově příchozí uprchlíci na začátku srpna 1961 upozorňovali, že se u linie oddělující západní sektory města od východního hromadí podivný stavební materiál – ostnatý drát a železobetonové sloupy.
Akci Rose řídil Erich Honecker. Východoněmecké ozbrojené složky v Berlíně dostaly instrukce večer 12. srpna 1961. „Na hranicích Německé demokratické republiky včetně hranice západního sektoru Berlína a okolí budou zavedeny hraniční kontroly, aby se zabránilo nepřátelským aktivitám západních mocností a Západního Berlína.“
Osm tisíc východoněmeckých vojáků zaujalo předem stanovené pozice. Vojáci v západním sektoru zprvu nechápali, co se děje, někteří se domnívali, že východoněmecká armáda následována Sovětskou vtrhne do Západního Berlína. Sovětské jednotky pod velením maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, jež obklíčily město, však rozhodně nehodlaly vyvolat ozbrojený střet, šlo o demonstraci síly.
V neděli 13. srpna 1961 minutu po půlnoci východoberlínský rozhlas oznámil „přerušení komunikace v rámci města“. V jednu hodinu a jedenáct minut byla v pořadu Noční melodie odvysílána mimořádná zpráva: „Vlády zemí Varšavské smlouvy… doporučily zřídit spolehlivou ostrahu kolem celého berlínského území, aby se zamezilo podvratné činnosti namířené proti zemím socialistického bloku.“ O zdi se však nemluvilo. Klid a mír měla zajistit „antifašistická barikáda“.
Pohotovostní síly během půl hodiny uzavřely uliční přechody do Západního Berlína, zastavila se doprava. Berlín přeťal ostnatý drát. Vedl i přes hřbitov.
Průběh akce Rose shledala východoněmecká tajná služba Stasi jako uspokojivý. S potěšením také konstatovala, že reakce Západu je vlažná: „V první oficiální reakci politických kruhů Bonnu, Západního Berlína a západních mocností se hovoří o nejostřejších protestech proti opatření NDR, zároveň však bylo vysloveno varování před nerozvážností.“ Už 13. srpna rovněž zachytila i vyjádření britského důstojníka, že „Západ v žádném případě nebude kvůli opatřením NDR riskovat válku“. Stavbou zdi totiž nebyly porušeny dohody uzavřené na konferenci v Postupimi. Zájmy Západu de facto nebyly ohroženy. John Kennedy nepřerušil rodinnou dovolenou v letním sídle v Hyannis Portu, Charles de Gaulle zůstal na venkově a britský premiér Harold Macmillan na lovu ve Skotsku. Zato život Berlíňanů se o srpnovém víkendu obrátil naruby, ostnatá zeď nerozdělila pouze jejich město, ale i rodiny.
Starosta Západního Berlína Willy Brandt napsal americkému prezidentovi dopis. Opovážil se v něm doporučit, aby byl demonstrativně zvýšen početní stav americké posádky ve městě. Kennedy rady z Berlína neocenil. Navíc dopis otiskly noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung. Americký prezident odepsal západoberlínskému starostovi, že se obyvatelé musí smířit s rozdělením města a že je Západ neopustí. Berlíňany, kteří se obávali toho, co přinesou následující dny, Willy Brandt ve svém projevu 24. srpna 1961 ujišťoval: „Sovětský svaz přesně ví, jakou hranici nesmí překročit. Závisí na tom bezpečnost v Západním Berlíně a také mír ve světě.“
Oběti odepřené svobody
Lidé v Západním Berlíně proti zdi demonstrovali, lidé na východě přemýšleli, kudy se dostanou z pasti. Do uprchlického tábora Marienfelde dorazilo 11. srpna 1961 dva a půl tisíce lidí, 13. srpna se pokusilo o útěk do Západního Berlína už pouze patnáct osob, sedm z nich bylo zadrženo. Spadla klec.
V polovině srpna světová média otiskla snímek fotografa Petera Leibinga. Zachytil na něm vojína Národní lidové armády Konrada Schumanna, jak odhazuje svou zbraň a přeskakuje ostnatý drát. Během roku 1961 uteklo na Západ víc než pět set padesát východoněmeckých vojáků.
Rozkaz střílet po uprchlících dostala Lidová policie (VoPo) už 22. srpna 1961. Čyřiadvacetiletý krejčí Günter Litfin byl zastřelen 24. srpna 1961, když se snažil přeplavat do Západního Berlína. (Günterovo dvojče, Aloise, v roce 1943 podle svědectví rodiny zabil nacistický lékař v domnění, že jde o židovské dítě.)
Do konce roku 1961 utrpělo smrtelná střelná poranění dvacet sedm osob. Během osmadvaceti let přišlo u berlínské zdi o život nejméně sto čtyřicet osob. Některé údaje uvádějí tři sta osmdesát obětí. Tisíce lidí byly kvůli pokusu o přechod hranice zatčeny a uvězněny.
V prvních dnech po rozdělení města ostnatým drátem lidé vyskakovali z oken nebo slaňovali z domů na hranici mezi východní a západní částí města. Západoberlínští hasiči byli stále v pohotovosti, aby stačili rychle roztáhnout požární plachty. Okna v prvních patrech domovních bloků na Bernauerstrasse byla totiž zatlučena nebo zazděna. Uprchlíci vyhazovali před dům lístečky, na nichž upřesňovali čas útěku. Osmapadesátiletá zdravotní sestra Ida Siekmannová se chtěla dostat za sestrou, která bydlela o tři bloky dál, v Západním Berlíně. Ze třetího patra hodila 22. srpna 1961 na zem peřiny – a skočila. Na stuhu smutečního věnce jí napsali Oběti odepřené svobody…
NDR nebránila v odchodu pouze lidem nad pětašedesát let. Ostatní se pokoušeli dostat na svobodu například vykopanými tunely, během téměř tří desítek let jich bylo vyhloubeno sedmdesát. Na stavbě jednoho, 145 metrů dlouhého tunelu se podílel také student fyziky a budoucí astronaut Reinhard Furrer. Západoberlínští studenti vytvořili řadu skupin, které lidem pomáhaly s útěkem.
Zábranu z ostnatého drátu doplněnou protitankovými zátarasy záhy nahradila důmyslná betonová zeď, jež byla umístěna několik desítek metrů před sektorovou hranicí. Doplňovaly ji strážní věže, signalizační stěna a takzvané pásmo smrti.
Osmnáctiletý Peter Fechter si 17. srpna 1962 na cestu za svobodou oblékl džíny a leteckou bundu. S kamarádem Helmutem Kulbeikem pronikli až ke zdi. Ozvala se střelba. Kulbeika nezasáhla, zraněný Peter se zhroutil na zem. Naříkal bolestí a schoulený do klubíčka prosil o pomoc. Západoněmečtí policisté mu přes zeď hodili lékárničku, američtí vojáci, kteří měli na základě spojenecké dohody přístup do všech částí města, dělali, že nic nevidí. Lidé na ulici bezmocně plakali a křičeli na Američany. Příslušníci Lidové policie (VoPo), kteří Petera postřelili, asi po hodině jeho bezvládné tělo odnesli.
Jsem Berlíňan
Na podzim 1961 do Západního Berlína zavítal americký viceprezident Lyndon B. Johnson a generál Lucius Clay, tentokrát v roli zvláštního prezidentského vyslance. Berlíňané se domnívali, že generál Clay, jenž úspěšně čelil první berlínské krizi v roce 1948, by stavbě zdi dokázal v srpnu zabránit. Jeho návrat pro ně představoval naději. Lidé ve východní i západní části města doufali, že Clay bariéru odstraní.
Tankový pat, kdy na sebe u hraničního přechodu Charlie na Friedrichstrasse mířily hlavně sovětských a amerických tanků, vyřešil generál Clay s chladnou hlavou. K zamýšlené demolici vybraných úseků zdi však nedošlo a Lucius Clay se po sedmiměsíční misi vrátil do Spojených států.
Americký prezident John Kennedy strávil v Západním Berlíně 26. června 1963 osm hodin. Jeho návštěva se ale nesmazatelně zapsala do paměti berlínských obyvatel i do historie. Kennedyho uvítaly davy lidí. Nejdříve se podíval k checkpointu Charlie, potom pokračoval k Braniborské bráně a spatřil zeď v celé její ohyzdnosti. Na náměstí před radnicí v Schönebergu s generálem Clayem v zádech pronesl svůj památný projev. „Na světě je mnoho lidí, kteří nechápou, co je hlavním předmětem sporu mezi svobodným a komunistickým světem. Ať přijdou do Berlína. Jsou i tací, kteří říkají, že můžeme s komunisty spolupracovat. Ať přijdou do Berlína. … Všichni svobodní lidé, ať žijí kdekoliv, jsou občany Berlína, proto jako svobodný člověk hrdě prohlašuji: Ich bin ein Berliner.“ Druhý Kennedyho proslov před vysokoškolskými studenty byl umírněnější. Zmínil v něm, že je třeba se Sověty, potažmo NDR jednat.
V prosinci 1963 byly po dlouhých vyjednáváních zavedeny krátké vánoční propustky pro obyvatele Západního Berlína, kteří měli ve východní části města příbuzné. Během dvou týdnů toho využilo přes milión osob. „Jsme jeden lid a národ,“ zdůraznil Willy Brandt. Jednorázových dohod o propustkách bylo uzavřeno ještě několik. (Od roku 1966 byly návštěvy povoleny ve zcela výjimečných případech.) Až v roce 1972 bylo umožněno lidem ze Západního Berlína navštívit východní část města a NDR, aniž se museli prokazovat příbuzenskými svazky.
Všechny bariéry padnou
V polovině osmdesátých let se východní blok začal pomalu drolit. Smrt amerického majora Arthura Nicholsona, kterého při průzkumu u německého tankového depa v březnu 1985 zastřelil sovětský desátník Alexandr Rjabcev, způsobila ochlazení vztahů, ale poskytla také Američanům téma k hovoru. O Nicholsonovi opakovaně mluvil americký prezident Ronald Reagan na summitu v Ženevě s Michailem Gorbačovem v listopadu 1985 i o rok později, v Reykjavíku.
Čerstvý závan svobody přinesl do východního Berlína koncert Bruce Springsteena v červenci 1988. Koncert vyjednalo mládežnické křídlo německé komunistické strany. Zástupci Svobodné dělnické mládeže si pojistili příznivý postoj kovaných straníků, jimž západní hudba nijak neimponovala. – Na lístky a plakáty bez Springsteenova souhlasu uvedli, že se jedná o koncert pro Nikaraguu. Před Springsteenem ve východním Berlíně hráli Depeche Mode, Joe Cocker, Bryan Adams a Bob Dylan, Springsteenovo vystoupení však mělo výjimečnou atmosféru a taky třísettisícovou účast. Další milióny diváků sledovaly v televizi přímý přenos. Když doznívala píseň Born in the U.S.A., zpěvák si vzal slovo. „Je hezké být ve východním Berlíně. Nepřijel jsem podpořit ani kritizovat žádnou vládu, přijel jsem zahrát rock s nadějí, že jednoho dne všechny bariéry padnou,“ řekl Springsteen německy. Výrazem „bariéry“ na poslední chvíli nahradil provokativní slovo „zeď“. Následovala píseň, kterou si vypůjčil od Dylana, Zvonkohra svobody (The Chimes of Freedom).
Jako poslední utekl do Západního Berlína Hans-Peter Spitzner s malou dcerou. V kufru auta je v srpnu 1989 provezl americký četař Eric Yaw, ačkoliv to bylo zakázané. V září Maďarsko otevřelo hranice do Rakouska. Na velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze se od léta uchýlily tisíce východních Němců. Prostřednictvím ambasády se chtěli dostat do západního Německa.
Autor glasnosti a perestrojky, generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov, přijel do Berlína 7. října 1989 na oslavy 40. výročí založení NDR. Německého generálního tajemníka Ericha Honeckera ostentativně přehlížel, jeho referát o úspěších země poslouchal s očividným nezájmem. „Strana, která nejde s dobou, sklidí trpké plody,“ řekl Gorbačov. Zakrátko Honeckera ve funkci vystřídal Egon Krenz.
Bývalý šéfredaktor Neues Deutschland, mluvčí politbyra východoněmecké komunistické strany Günter Schabowski, na večerní tiskovce 9. listopadu 1989 předčítal zprávu o novém cestovním zákoně, jenž by umožnil opustit NDR jakýmkoliv hraničním přechodem. „Kdy to vstoupí v platnost?“ zajímalo zahraniční novináře. „Podle mých informací bez průtahů, okamžitě,“ odpověděl Schabowski. „Platí to i pro Západní Berlín?“ – „Vycestovat je možné přes jakýkoliv hraniční přechod z NDR do SRN.“ Schabowski neuvedl, že tisková zpráva do druhého dne podléhá informačnímu embargu. Oznámení se odvysílalo a spustilo lavinu. Berlínská zeď, která oddělovala Východ a Západ, toho večera padla a začal neopakovatelný mejdan.
