Jean-Louis Trintignant: Zesnulého francouzského herce postihlo mnoho neštěstí a tížil ho pocit viny

„Jak jsi to mohl dopustit?!“ Nebyla to řečnická otázka. Byla to nespravedlivá výčitka a čtrnáctiletý Jean-Louis nevěděl, jak se má hájit. Jeho otec Raoul Trintignant, průmyslník a starosta v jihofrancouzském městě Pont-Saint-Esprit se v srpnu 1944 vrátil z vězení v Les Baumettes – a doma ho čekala potupa. Manželka ostříhaná dohola. Raoula zatkli v květnu 1944, byl významnou postavou místního odbojového hnutí. Jenže jeho žena Claire našla za války rozptýlení v náruči německého důstojníka. Na malém městě se nic neutají…

Po osvobození v létě 1944 ji za milostné pletky s Němcem potrestala ulice. Stejně jako jiné Francouzky, které se takto provinily. A nebylo jich málo. Claire na korbě náklaďáku – aby byla všem na očích – ostříhali vlasy. S holou hlavou, v rozervaných šatech musela projít uličkou hanby. Sousedé na ni pokřikovali, plivali. Raoul Trintignant se za ni postavil. Trintignantovi byli odjakživa vážená rodina. Raoulův otec byl majitelem rozsáhlých vinic, jeho bratři sklízeli slávu coby automobiloví závodníci, on sám byl respektovaný muž, patriot, bojoval za svobodu Francie a Claire pocházela z bohaté rodiny Tourtinů v městě Bollene. A ji teď bude soudit lůza? Svoji zlost si vylil na synovi. Zatížil ho svou bezmocí a ponížením. „Jak jsi to mohl dopustit?“ rozzlobil se Raoul Trintignant na čtrnáctiletého kluka. „Tato otcova slova mě pronásledovala celý život,“ připustil Jean-Louis.

Důležitý je režisér

„Mohl jsem být notářem, mít pohodlný život, ale stal jsem se hercem, abych mohl oslovit druhé,“ řekl Jean-Louis Trintignant před pěti lety v rozhovoru pro Le Journal du Dimanche. Během dospívání se zamiloval do poezie. Jacques Prévert, Guillaume Apollinaire a prokletí básníci ho nepřestanou doprovázet. Už jako velmi slavný herec na začátku sedmdesátých let bude Jean-Louis hodiny namlouvat na magnetofonové pásky Baudelairovy básně nebo Rimbaudův Opilý koráb a zase bude záznam mazat, protože nebyl dost dobrý. Snaží se, „aby po něm zůstalo něco krásného“. Takže znovu – a lépe. Je na sebe přísný. Nepovažuje se za hvězdu a o svém herectví nemá přehnané mínění. „Když mi bylo šestnáct, přál jsem si být sochařem, to mě lákalo ze všeho nejvíc. Taky jsem si představoval, že budu malíř nebo muzikant, jenomže mi chybělo hudební a výtvarné nadání. Stát se hercem bylo jednodušší,“ vzpomínal v roce 1971 a překvapivě dodal: „Nevybírám si filmy podle role. Nezajímá mě, koho budu hrát, zajímá mě, kdo je režisér a jaké je téma. To je pro mě důležité. Nezáleží mi na tom, jestli dostanu kladnou, nebo zápornou postavu. Dlouho jsem byl špatný herec, nic jsem neuměl.“