Cyril Musil závodil na olympiádě, utekl z komunistického lágru a dožil jako lovec vlků v Kanadě
Okolí Nového Města na Moravě je zaslíbené malířům a lyžařům. Nejvýše obydleným místem celé Vysočiny jsou nedaleké Studnice. Prý je tu devět měsíců v roce zima a tři měsíce chladno. Ve zdejším statku se narodil CYRIL MUSIL (26. 11. 1907–17. 4. 1977), olympionik a zatraceně statečný chlap s neuvěřitelným osudem.
Jako malý běhal Cyril Musil bosý ve sněhu a brzy i na prkýnkách ze sudu. Ve čtyřech letech vyhrál svůj první závod a současně okukoval lyžaře, které vodil po stráních legendární Bohumil Hanč. Vyhrával různé ceny a v šestnácti letech takto získal i opravdové lyže.
Voják a závodník
Musil narukoval 1. října 1927 do Jihlavy k 31. pěšímu pluku Arco. O sedm let později v něm bude sloužit i legendární Jan Kubiš. Velitel sháněl zájemce pro závod vojenských hlídek, což byl předchůdce biatlonu. Cyril se přihlásil a většině soupeřů to natřel. Poslali ho pak na soustředění do Tater, kde opět dominoval a na frak dával i jistému nadporučíku Štainerovi. Ten se vztekal, že ho předjíždí obyčejný vojín, a chtěl podávat protest.
V civilu poté Cyrilova lyžařská kariéra zdárně pokračovala, v lednu 1930 vyhrál závod 2. třídy na 18 kilometrů a brzy porážel i ty nejlepší. S novoměstskými kamarády vyhrával závody hlídek a mistrovství republiky ve štafetách. A také individuální závody.
Stal se šestinásobným mistrem republiky, stejný počet trofejí dovezl z mezinárodního mistrovství Polska. V roce 1933 byl finišmanem štafety na 4 krát 10 kilometrů, která na mistrovství světa v Innsbrucku získala stříbrnou medaili. Na olympiádě 1936 v německém Garmisch-Partenkirchenu přispěl k pátému místu ve štafetě a na padesátikilometrové trati skončil jako nejlepší Středoevropan na 9. místě.
Od jara do podzimu Cyril dřel na statku, v zimě ožíval v lyžařské stopě. Hnal se kamsi za obzor a vracel se zmordovaný, s nohama rozedranýma do krve. Ale šťastný! I lyžařský můstek si kousek za barákem postavil, aby s bratrem Bohuslavem, který jej následoval, mohli trénovat. Matka se křižovala, otec i zanadával, ale kluci vozili medaile, poháry, ceny. Cyril s lyžemi rajzoval deset let po celé Evropě, jenom Rusku se vyhýbal. „Tam je pořád tvrdej mráz, nekonečný pláně a některý závodníky tam sežrali vlci,“ nechal se slyšet.
Koho by napadlo, že bude z historie novoměstského lyžování vymazán stejně jako jeho bratr…
Majitel penzónu a odbojář
Ve třiceti letech uvažoval, co dál. Lyže jsou zábava a radost, ale živobytí mu dá statek. Tedy penzión, na který statek po velkém požáru přestavěl. Inspiraci k provozu penziónu si přivezl ze světa, především z Alp. V sedmatřicátém získal licenci na lyžařskou školu. Už to chtělo jenom hospodyni. Růženku si vyhlédl v nedalekém Kadově a oženil se s ní 21. dubna 1938 na památném Velehradě. Vzápětí převzal od rodičů grunt a brzy se Musilovým narodily dvě dcery. Marie v roce 1939, Dagmar o dva roky později.
Mezi četnými hosty na Studnicích byl i mladý sportovec František Skorkovský. Když studenti vypravili v listopadu 1939 pohřeb Janu Opletalovi, bylo Němci následně devět organizátorů popraveno. Mezi nimi právě Skorkovský.
Tehdy se Cyril rozhodl, že nebude déle sedět s rukama v klíně a proti německé okupaci něco podnikne. Na jaře 1940 se do Studnic dovlekl zbídačený dvoumetrový štvanec, důstojník Karel Štainer. Někdejší Cyrilův rival, nevybíravý soupeř, málem nepřítel. Už rok působil v organizacích Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), v Praze se dostal do přestřelky a útěk za hranice se mu nezdařil. Musil jej přijal rezervovaně, ale Růženka rozhodla jinak. Štainera ukryjí a seženou mu falešné doklady na jméno Veselý. Tak se zrodil legendární odbojář Karel Štainer-Veselý. I profesor Josef Grňa, jenž o vlásek unikl zatčení, hledal úkryt u Cyrila na Studnicích. Oba pronásledovaní tam začali spřádat odbojovou síť. Definitivně se jim to podařilo v roce 1944 založením organizace R 3.
Manželé Musilovi živili také ruské uprchlíky, Cyril jim budoval v lese zemljanky, ale přicházeli i jiní, kteří se nesmazatelně zapsali do dějin odboje. Nejen Štainer-Veselý a Grňa-Vlk, ale i generál Vojtěch Boris Luža, Josef Robotka, Josef Svatoň-Doubek, Josef Kábele, Eda Soška, Otto Kafka, Jaromír Paprštain, později výsadkáři Gemrot či Niemczyk ze skupiny Calcium, ale i Rudolf Pernický a Leopold Musil ze skupiny Tungsten a Jaromír Nechanský s Pešánem, Vyhňákem a Klemešem ze skupiny Platinum-Pewter, také Pavel Hromek a mnozí další.
Cyril jim zbudoval na půdě nad stodolou úkryt za falešnou stěnou z prken, kterou zarovnal hromadou dřeva a senem. Nanosil jim tam slamníky, deky, stůl a židle, také petrolejku, věšák a přenosné umývadlo. A aby jim nebyla zima, vynášel nahoru v nůši rozpálené kameny. „To je báječný partyzánský hotel,“ jásali jeho nocležníci.
Musil za války zabil dvaadvacet prasat, dobrou polovinu z nich snědli partyzáni. A k tomu telata, jalovice, ovce, drůbež. Růženka ilegálním hostům vařila, prala a zašívala jim oblečení, ale osvědčila se i při stěhování vysílačky. Cyril zdolával jako spojka neuvěřitelné vzdálenosti, šifroval zprávy, přenášel těžkou vysílačku, organizoval přejímky zbraní, nevyhnul se ani přestřelce s Němci.
Politický vězeň
Už v květnu 1945 byl Cyril zvolen předsedou MNV ve Studnicích. Chtěl ze všech sil pracovat pro rodinu i pro blaho obce. Podílel se i na přivedení elektrického proudu do vsi, to bylo nějaké slávy. Mimořádnou dotaci tehdy vyběhal Štainer-Veselý, který tu dokončil přestavbu domu. Vystavěl ho z bývalé pazderny a během návštěv ve vsi se chlubil, že je čerstvým komunistou. Dokládal, co partyzánů už do strany vstoupilo, a nutil k tomu rovněž Cyrila. Když prý povedou komunisty lidé slušní a stateční, dobře to dopadne. Hučel do něj tak dlouho, až Musil do KSČ skutečně vstoupil.
V roce 1946 obdrželi Cyril i Růženka Československý válečný kříž 1939. To bylo veškeré uznání. Růženka často vzpomínala, jaká to byla hrůza, když za války přijelo do dědiny auto. Bála se, že gestapo jede pro její rodinu. „Člověku šel mráz po zádech! Ale teď je divný klid, nic se neděje.“ Nemohla tušit, že klid brzy skončí.
Cyril se rozloučil s lyžováním v roce 1946, kdy byl v Tatrách u zlaté novoměstské štafety. Naposledy se rozhlédl z nejvyššího stupínku. Jeho život už nabíral směr dolů.
Při úprku Němců našel odhozené dítě a nechal je u sebe. Jenže pro nalezence Péťu si přijela nejdříve jedna z lidických žen a po třech měsících si jej odvezla z Lidic skutečná matka do Slezska.
Počátkem roku 1947 Štainer opustil Studnice a v Praze pokračoval ve službách pro komunistickou stranu. Politická situace v zemi houstla a Cyril na ni zareagoval po svém. Ze strany vystoupil! Vadilo mu prosazování komunistů v odbojové organizaci, když většina z nich se za války zamykala, ale teď to byli na papíře přední bojovníci. Nelíbily se mu dávky, které musel ze statku odvádět, kroutil hlavou nad osudem Bati i dalších podnikatelů, nechápal odmítnutí Marshallova plánu na obnovu Evropy.
Přišel únorový převrat a už 9. března 1948 byl MNV ve Studnicích reorganizován. Cyril Musil byl označen za reakcionáře. Koncem října se v penziónu objevili novomanželé Zátopkovi. Přiběhli ve sportovním z Medlova, kde trávili svatební cestu. Tak se potkali Emil a Cyril – dva výborní sportovci s velmi rozdílnými morálními postoji. Jeden sklopí hlavu, druhý si bude stát na svém.
Pak už to šlo rychle. Mnoho statečných odbojářů komunisté pozavírali, na některé z Cyrilových přátel, Josefa Robotku a Jaromíra Nechanského, čekala dokonce šibenice. Musil mezitím odmítal nabídky na spolupráci s StB. Pánové v baloňácích mu za informace slibovali dobré místo, šéfoval by celému běžeckému sportu. Poslal je k šípku. Za pár dnů našel svého psa Sultána otráveného. Sledovali ho a 8. srpna 1949 zatkli. Dcera Dagmar svého tátu naposledy viděla, když vyháněl krávy na pastvu. Šel jen tak bez bot.
Asi osm ozbrojených chlapů ho odvezlo bosého přímo z pastvy. Přepravili jej do Brna na Cejl. Když odmítl říci cokoliv na své kamarády z odboje – Robotku, Grňu, Štainera a Zajíčka –, začali ho mučit. Nejdříve mu pálili chodidla. Zhrublá kůže se škvařila, ale bolest necítil. Bosý chodíval po kamení, po strništi, ani o střep si nikdy nohu nerozřízl. Oheň mu nevadil, tak jej bili ocelovým prutem, dokud mu jedno chodidlo nepřerazili. Nechali ho ležet v cele a po osmi dnech mu dali k podpisu protokol. Vymyšlený, plný lží o tom, že Cyrilova odbojová skupina nebojovala proti nacistům, nýbrž proti pokrokovým složkám národa.
„Všichni skončíte na šibenici, ale tebe pustíme, když pro nás budeš pracovat,“ nabídl mu vyšetřovatel a postavil před Cyrila hrnek černé kávy. Nepodepsal. Nastoupilo čtyřčlenné komando, které tlouklo Cyrila hlava nehlava. Bylo mu jasné, že tohle nepřežije. Protokol podepsal.
Pak už mu dali pokoj a převezli ho do Jihlavy. Už neodporoval, nakreslil i plánek úkrytu svých trofejních zbraní. Povolili mu návštěvu, Růženka svého muže poznala jen podle hlasu. Nakrátko střižené vlasy mu zešedivěly, místo hromotluka před ní stála hubená, ztrhaná, popelavá troska. Všechny zuby Cyrilovi vypadaly.
Soud proběhl 8. prosince 1949 v Brně a Cyril se na radu advokáta ke všemu přiznal. Dostal dvacet let a pokutu 50 000 korun. Musilův statek komunisté rozkradli a zničili, Růženku v padesátých letech odsoudili na 17 let za velezradu a nezletilé dcery poslali na práci do státního statku. Dagmar nemohla ani dokončit základní školu.
Z vězení v Brně Cyrila přemístili na Bory, kde se setkal s Rudolfem Pernickým. Jedné noci pak devadesát nemocných muklů odvezli do slovenské věznice v Ilavě. Mezi nimi i Cyrila Musila.
Uprchlík a emigrant
V Ilavě se při průtrži mračen přihlásil k odvodnění dvora a se spoluvězněm Ladislavem Kordíkem uprchl za bouřky z pevnosti. Pomocí vodovodních trubek zdolali tři hradební zdi. Cyril si utrhl o ostnatý drát podrážku. Obnovila se mu zlomenina chodidla, přesto utíkal ze všech sil. Toho dne měl narozeniny – bylo 26. listopadu 1950.
„Byl to můj nejtěžší a nejdelší závod,“ napíše později o svém útěku z vězení.
Skoro týden se vězni skrývali v Bílých Karpatech, výjimečně teplé počasí jim přálo. Pak se po nocích proplížili na Vysočinu. Do rodného statku si netroufal, ubytoval ho lyžař a kamarád Vít Fousek. Později šel k Janům do Hlinného. S Růženkou se dvakrát tajně setkal u Pasecké skály a pak se s pomocí přátel dostal do Rakouska. Do exilu si s sebou vzal i Kralickou bibli a Komenského Labyrint světa.
Do Vídně se zbědovaný Cyril doplahočil na Štědrý den. Američtí lékaři jej dali do pořádku. K Novému roku poslal novoměstským lyžařům přání mnoha úspěchů. Podepsal se jako Metoděj Nesměl, což Státní bezpečnost snadno vyluštila. Vyslala za ním své agenty. Musil se přesunul do Německa, kde přežil dva násilné útoky.
Opustil proto raději Evropu a odjel do Kanady, bez prostředků a bez kontaktů. Předčasně zestárlý olympionik a hrdina odboje se začal živit střílením vlků. Za odevzdaný ocas dostal pět kanadských dolarů. Usadil se v Modrých horách u Toronta, spřátelil se s několika českými emigranty a u Jožky Weidra vydělával slušné peníze. Kácel také stromy na jeho parcele a upravoval terén pro budoucí lyžařské tratě. Když našetřil peníze, dostal pozemek a začal stavět vlastní usedlost. Nastěhoval si tam celý svůj majetek – konzervy, bochník chleba, pušku, náboje a lyže. A poklady – Bibli kralickou, Labyrint světa i vzpomínky na odboj, které začal sepisovat ještě v Rakousku.
Když zbývalo usedlost zastřešit, přihnalo se tornádo a vše rozmetalo do základů. Zůstala jen holá podezdívka. Nerouhal se, začal stavět znovu. Polámané stromy mu na pile zadarmo nařezali a Cyril Musil se zase pustil do díla. Jeho stoletý soused později přísahal, že nikdy neviděl pracovitějšího člověka. Cyril se podílel na přípravě kanadské běžecké reprezentace a připojil se i k vývoji lyží s protiskluzovými drážkami. Úspěšně s nimi závodil Američan Bill Koch, také Cyrilův svěřenec, jenž v roce 1976 v Innsbrucku získal stříbrnou olympijskou medaili.
Musil si ve svém domě otevřel půjčovnu s opravnou lyží a obchod. Do štítu si vyvěsil stejné znamení, jaké míval na Studnicích. Koňskou podkovu a přes ni lyži. To upoutalo jiného emigranta, Jiřího Bradyho, který přežil Terezín i Osvětim a o němž se před lety u nás tolik hádali čeští politici. Znal to domovní znamení ze Studnic, a tak se celý ohromený zastavil.
Dopisy z Československa Cyrilovi chodily z valné části začerněné. Až jednou se dal přečíst celý. Sdělovalo se v něm, že se dcera Dáša bude vdávat. Našla si šikovného chlapíka, jenž se během vojny dal ke komunistům. Cyrila to ranilo, nicméně svoje naděje na jaře 1968 upínal k politickému tání v Československu. Kamarádi byli rehabilitováni a on se o prázdninách chystal po letech do rodné země. Srpnové tanky všechno zhatily.
Cyril začal pít. Jeho družka, Slovenka Mária, ho v tom bohužel podporovala. V červnu 1969 za ním přiletěla na návštěvu jeho dcera Marie. Chvíli trvalo, než se na letišti poznali. Moc si nerozuměli. A osud byl i dál nesmlouvavý.
Mrtvého Cyrila našli 22. dubna 1977 v opuštěném srubu. Jeho pes Napoleon přivolal sousedy. Smrt byla úředně stanovena na 17. dubna. Spekulovalo se o vraždě, policie ji však neprokázala. Na jeho pohřeb přišlo i s farářem pouhých šest lidí. Zemřel v úplném zapomnění.
Na rozdíl od řady odbojářů, které za války ukrýval, nebyl statečný Cyril Musil dosud nijak oceněn.
