Král Šumavy Josef Hasil: Muž, kterého komunisté nedostali, tak ho nechali zemřít alespoň ve filmu
„Na Šumavu myslím každý den. Modlím se za to, aby se lidem u nás doma vedlo dobře,“ říkal Josef Hasil (8. 2. 1924–15. 11. 2019). Přezdívku Král Šumavy mu dali místní, kteří mu pomáhali, lidé jež bezpečně převedl za hranice, i Státní bezpečnost a pohraničníci, kteří se ho snažili za každou cenu dopadnout. O Hasilově strhujícím životním příběhu vypráví i dokument Králové Šumavy, který poběží od 28 listopadu v kinech.
„Lidé jako Josef Hasil jsou solí této země,“ říká dokumentaristka Kristina Vlachová. „Skromní, poctiví, obětaví.“ Hasilovy znala od šedesátých let. Jezdila na prázdniny do Husince, kde Josefovi sourozenci žili po propuštění z kriminálu. Antonínu Hasilovi pomáhala shrabovat seno a zaznamenala jeho vyprávění. „Pepík za to přece nemohl,“ odbyli sourozenci otázku, zda je nemrzí, že za Josefa pykali. „Někteří lidé z okolních vsí však Hasilovi nemohli přijít na jméno. Připomínali, že kvůli němu šly sedět desítky osob,“ dodává Kristina Vlachová. Zamýšlený dokument poslala k ledu srpnová invaze, režisérka jej dokončila na začátku tisíciletí.
Matka
„Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodině smrti naší.“ Rosálie Hasilová se vroucně modlí a myslí na svoje děti. Bohumil je mrtev.
Po vsi se povídá, že ho zakopali u hřbitovní brány, aby po něm lidi šlapali. Nestačí, že ho zabili. Před rokem jim při zatýkání utekl. Proč se sem jenom vracel?
Zastřelili ho na hranicích. Antonín, Anežka, Aloisie i Žofie jsou v žaláři, v červenci Toníka odsoudili na dvaadvacet let, Lojzička s Anežkou dostaly osmnáct roků, Žofie devět let. „Pane, smiluj se… Ode všeho zlého, vysvoboď nás…“
Dvaašedesátiletá Rosálie Hasilová pobyla ve vězení několik měsíců. Zažila toho už hodně – dvě války, nouzi, na sedm dětí zůstala sama, nikdy však na osud nežehrala. Nářek vyslýchaných, který se rozléhal věznicí, jí ale rval srdce. Sténající hlasy „maminko, maminko moje…“ jsou její noční můra.
Jarda se schoval, než ho stačili sebrat, snad Pán Bůh dal a je v bezpečí. Jenže co Josef? Odmala byl kurážný, i když byl takové vyžle, pořád v letu, aby něco nezmeškal. Ráno do školy upaloval jak o závod a po vyučování zase rychle běžel zpátky. „Panno Marie, dej, ať ho nechytí…“ Z kriminálu jim už jednou pláchl, na jaře v devětačtyřicátém. Strachovala se, aby ho nedopadli, a pak zaslechla ženské na pouti v Lomečku, jak si povídají, že „Hasil už je za kopečkama“. Spadl jí tenkrát kámen ze srdce. Ale kde je Josef teď? Rosálie Hasilová se pohroužila do svých myšlenek. „Maminko,“ ozvalo se potichu od dveří...
Když Josef Hasil vzpomínal v dokumentu Kristiny Vlachové Zpráva o králi Šumavy na setkání s maminkou, za níž na konci padesátého roku potají přišel, v očích se mu zaleskly slzy. Rosálie Hasilová si dobře uvědomovala, jaké riziko její syn coby kurýr podstupuje, nepřemlouvala ho však, aby své činnosti zanechal. „Chlapče, když to nemusíš dělat, nedělej to. Ale když musíš, tak se nikdy nenech chytit. Já bych tě radši viděla mrtvýho než u soudu,“ řekla matka synovi.
Na rozloučenou mu udělala křížek na čelo.
Pohraničníci přes veškeré úsilí Josefa Hasila během následujících tří let nelapili, jakkoliv je v tehdejších spisech Státní bezpečnosti uvedeno, že je nutné „krále Šumavy“ dopadnout. Číhali na něj, párkrát se zdálo, že past sklapne, že se z léčky nedostane, stříleli po něm. Pokaždé jim unikl.
V roce 1953 státní hranici sevřely elektrické dráty, vzpomínka na nepolapitelného krále Šumavy však na Prachaticku přetrvala.
Promítání filmu Král Šumavy z roku 1959, v němž je narušitel hranic zastřelen, doprovázely výkřiky do tmy kinosálu: „Hasila nechytili!“
Lidská povinnost
Na svatého Jeronýma, v pátek 8. února 1924, do početné rodiny Hasilových přibyl další hladový krk. Dali mu jméno Josef. Když bylo Pepíkovi pět let, otec rodinu opustil. Rosálie Hasilová vychovávala své potomky v lásce k Bohu a vlasti, vedla je k tomu, aby si byli navzájem oporou. „Maminka byla anděl,“ vzpomínali. „Každou neděli jsme chodili do kostela a v týdnu před Vánocemi na roráty.“ Všechny děti odmala přispívaly na živobytí. „Pásli jsme husy, dobytek, vypomáhali u sedláků. Chodili jsme bosi, v zimě nosili dřeváky. Boty jsme neměli,“ vypravoval Josef Hasil a jeho sourozenci bez hořkosti.
Josef se vyučil bednářem. Během německé okupace se nevyhnul totálnímu nasazení. Z továrny v Pasově utekl v zimě 1945. Přidal se k partyzánské skupině Šumava II., jíž velel podplukovník Josef Sucharda a která operovala na Vodňansku. Z Josefa Hasila se stala spolehlivá partyzánská spojka. Nebyl vysoký – měřil 158 centimetrů –, byl rychlý a rozvážný.
Na konci května 1945 náčelník hlavního štábu československé branné moci Bohumil Boček osobně přijal několik členů partyzánské skupiny Šumava II. (Vojenské zásluhy generála Bočka byly po Únoru označeny za velezradu a oceněny doživotím, potrestali ho i za syna, jenž se novému režimu postavil. Zástupce velitele 1. československého armádního sboru v SSSR zemřel ve Valdicích.)
Josef Hasil hned po válce narukoval k pěšímu pluku v Písku. „Na vojně nám řekli, že kdo byl u partyzánů, může se přihlásit k SNB.“ Josef úspěšně absolvoval školu SNB v Protivíně. „Jest pevného charakteru, tichý, dobrosrdečný, pohotový,“ napsal v únoru 1947 do Hasilova hodnocení jeho nadřízený, vrchní strážmistr Kostrbatý. Josef sloužil v Rožmitálu, v Blatné a pak nastoupil k Pohraničnímu útvaru SNB 9600, jenž od 1. července 1946 zajišťoval nepřetržité střežení státní hranice. V lednu 1948 Hasil vystřídal strážmistra ve Zvonkové, který náhle ovdověl.
Po převzetí moci komunisty začalo být na čáře živo.
„Lidé houfně prchali z republiky… Mezi námi se našlo pár takových, co jsme jim při těch útěcích pomáhali. Považovali jsme to za svou lidskou povinnost. Nebrali jsme to jako zradu, za zradu jsme naopak považovali to, co Gottwald a jeho lidé provedli s touto zemí...,“ uvedl Josef Hasil před pěti lety pro Reflex. V přesvědčení o správnosti jeho počínání ho utvrdila záhadná smrt Jana Masaryka 10. března 1948. „To námi otřáslo. Řekli jsme si, že nebudeme nikomu bránit v tom, aby se dostal za hranice.
Když jsem někoho takového ve službě potkal, ukázal jsem mu cestu…“ Šumavu znal jako své boty, v lese byl jako doma. „Zvonková se nacházela nepříliš daleko od Trojmezí, kde se stýkaly hranice Československa, Rakouska a Bavorska, terén tam byl nepřehledný, členitý, kamenitý, což mělo své výhody…“
Na útěku
„Měli jsme po ohláškách…“ Svátost manželství se Josef Hasil a Marie Vávrová rozhodli uzavřít v listopadu 1948. S veselkou bylo trochu naspěch, nevěsta se pomalu zakulacovala.
Vážnou námitku proti sňatku nikdo nevznesl, přesto se nekonal. Narozený syn dostal křestní jméno po tátovi a příjmení po mamince. Josef Hasil uznal otcovství z vězení. „Dnes (20. 10. 1948) ve 23 hod. byl SNB Nové Údolí zadržen strážmistr Josef Hasil od SNB – útvaru Zvonková – Josefův Důl asi 200 metrů od státních hranic při pokusu o zběhnutí do Rakouska,“ stojí v úředním záznamu. Josef Hasil s kolegou Zdeňkem Vyletou převedl manžele Fořtovy a zdravotní sestru Annu Bezecnou.
Při zpáteční cestě narazili na německou stráž. „Vyleta řekl, že se nevrátí, jenže stejně ho pak vydali, potkali jsme se v kriminále… Já musel domů, měl jsem před svatbou.“ V Novém Údolí poprosil novousedlíka, přistěhovalce z Rumunska, o vodu a vyčerpaný tvrdě usnul s hlavou opřenou o stůl. „Půjdete s námi!“ Probudil se a už mu nasazovali želízka. Našli u něj letáky. „Odvezli mě do Budějovic, pak do Tábora a odtud na Pankrác,“ pamatoval si Josef Hasil.
Státní soud v Praze jej odsoudil 2. 2. 1949 k devítiletému těžkému žaláři podle zákona na ochranu republiky 50/1923. Josef Hasil si odpykával trest v Dolním Jiřetíně na Mostecku, na práci odsouzené vodili do Dolu Kolumbus. Josef promýšlel plán útěku. Se spoluvězněm Antonínem Vítkem uprchl v noci 9. května 1949. „Naši pronásledovatelé předpokládali, že se pokusíme přejít do východního Německa a pak dál na západ, jenže my jsme to vzali přes Šumavu…“
V uprchlickém táboře Valka se několik mužů Hasila zeptalo, zda by nedokázal dostat přes čáru jejich rodiny. „Půjdu, přivedu,“ prohlásil Hasil. Nemluvil do větru. Během čtyř let převedl desítky osob. Svou Marii však k přechodu hranice nepřemluvil. Bála se. Josífek byl ještě v peřince, co by s ním bylo, kdyby je zadrželi. Měla obavy ze života v utečeneckém táboře. Tady je doma. Musí Josefovi vysvětlit, že teď jít nemůže. Třeba příště. Třeba se do té doby něco stane… Stalo se. Snoubenku Josefa Hasila v padesátém roce zavřeli a syna vychovávali příbuzní.
Stopy ve sněhu
Československý zpravodajský důstojník Jaroslav Kašpar s krycím jménem Pátý oslovil v létě 1949 Josefa Hasila, zda by se nechtěl stát kurýrem. Josef souhlasil. „Byla to moje povinnost. Nemohli jsme sklonit hlavu před zlem. Bál jsem se jediné věci. Aby mě nedostali živého. Věděl jsem, že kdyby mě znovu chytili, tak mě popraví. Modlil jsem se k Panence Marii, ať mě ochrání.“
Josef Hasil vytvořil rozsáhlou zpravodajskou síť, která zahrnovala jižní a západní Čechy. „Jako první jsem vynesl ven zprávu o chystaném procesu s Rudolfem Slánským. Do Československa jsem nosil letáky a taky vysílačku.
Při zpáteční cestě jsem kromě zpráv bral s sebou i lidi, jimž hrozilo zatčení. Dělalo to tak víc kurýrů, ačkoliv se tím zvyšovalo riziko, že na nás přijdou.“ Josef Hasil nepočítal, kolikrát se do Československa vydal. V rodném Zábrdí Josefovi i dalším kurýrům poskytoval nocleh jeho bratr a místní pekař Julius, kterému doma odmala říkali Jarda. S důvěrou se mohl obrátit i na své další sourozence a přátele.
Na začátku prosince 1949 kurýři Josef Hasil, Antonín Vítek a Jan Brychta s sebou vzali rodinu Hrašových z Husince a dva mladíky – Josefa Škramlíka a Bedřicha Čápa –, kteří se už jednou neúspěšně pokusili dostat přes hranici. Skupinu do Volar přivezl Josefův bratr Antonín a Miloslav Fábera ze Záblatí. Pak pokračovali pěšky. Cestu provázely drobné komplikace, a navíc začalo sněžit… Čeká je nepříjemný úsek mezi Soumarským mostem a Českými Žleby. V čerstvě napadaném sněhu se rýsují stopy. Jsou dvě hodiny ráno. Ve čtvrt na tři ze služebny v Českých Žlebech vyrazí na pochůzku devatenáctiletý strážmistr Rudolf Kočí a dvacetiletý František Háva. „Uviděl jsem dvoučlennou hlídku. Okamžitě jsme se stáhli zpátky do lesa a čekali, až přejdou,“ řekl Josef Hasil v rozhovoru pro Lidové noviny. Prozradily je stopy ve sněhu… „Jeden z těch strážníků najednou vběhl do lesa a už to na nás pálil ze samopalu.“ Strhla se přestřelka. Rudolf Kočí zemřel na místě, František Háva utrpěl vážná poranění.
„Dopadlo to tak, jak jsem nechtěl. Lituju toho, že jsem musel střílet. Každý život je dar od Boha,“ opakoval Josef Hasil. Nevěděl, z čí zbraně vyšel smrtící zásah. Mohla to být ta jeho nebo také ne. Následující den se byl vyzpovídat.
„Ve válce se střílí…,“ ulehčil kněz Hasilovu svědomí.
V prosinci 1949 pozavírali Josefovy blízké. Bratr Julius se stihl ukrýt. Bohumila s Antonínem zatkli a vedli je do vazby v Prachaticích.
„Vytrhli se estébákům. Bohoušovi se podařilo utéct,“ vypravoval Josef Hasil. Antonín zamířil k bráně, kde zrovna schůzovali komunisté. „Běžel jsem k poště, estébák po mně třikrát vystřelil a křičel:,Chyťte ho!‘ Stála tam halda komunistů, měli po schůzi. Jeden z nich mi podrazil nohy,“ vzpomínal Antonín Hasil v dokumentu Zpráva o králi Šumavy.
„Zatkli skoro celou mou rodinu, neušetřili ani příbuzné mé snoubenky,“ vyčítal si Josef Hasil. „Později, už v Americe, jsem se dozvěděl, že kvůli mně a mým dvěma bratrům komunisti odsoudili téměř sto lidí… Některé jsem ani neznal… Je mi strašně líto všech, kteří kvůli mně trpěli. Nechtěli jsme nikoho ohrozit.“
V polovině července proběhl v Českých Budějovicích proces se sedmadvaceti lidmi, kteří Hasilovi pomáhali. Soudní líčení se tlampačem přenášelo do ulic, psaly o něm noviny: „Také druhý den zasedání státního soudu v Českých Budějovicích proti sedmadvacetičlenné skupině zrádců, špiónů a rozvratníků ukázal v pravém světle zločinnou tvář naší zrádné emigrace v cizině, která ve své morální zvrácenosti klesla již tak hluboko, že k nám pravidelně posílá teroristy, vrahy s úkolem rozrušit klidnou budovatelskou práci československého lidu. … Pomáhají jim reakční kapitalistické živly a vesničtí boháči.“ Hasilovi patřili mezi nejchudší ve vsi, u soudu však byli označeni za boháče… Pětičlenná rodina Starých, u nichž Josef Hasil párkrát přenocoval, byla dohromady odsouzena ke sto letům vězení. Odseděli si přes padesát let. Josefův syn, synovci a neteř vyrůstali bez rodičů. Se svým synem se Josef Hasil setkal až po listopadu 1989.
Hrob
Julius a Bohumil Hasilovi se na začátku roku 1950 stali rovněž kurýry. „Bohumil tenkrát neměl jít…,“ pamatoval si Josef Hasil na úterý 13. září 1949. „Ale nedal si říct… Neřekl mi, že chce jít pro svého syna. Padl do léčky…“ Josef Hasil intuitivně zvolil trochu jinou cestu a vyvázl. „Bratr šel po horním okraji louky, já se vydal podél lesa.“ Ozvala se dávka ze samopalu.
Až do rána Josef na smluveném místě marně čekal na zázrak a na Bohumila. „Zdálo se mi, že bratra slyším přicházet. Byl to jenom přelud.“
Tou dobou už na služebně v Českých Žlebech sepisovali hlášení.
„Věc: zastřelení Bohumila Hasila: Hlásím, že dne 13. září 1950 se pokusil o ilegální přechod hranice z Německa do ČSR v úseku České Žleby Hasil Bohumil. Narazil na hlídku PS útvaru České Žleby. Příslušník útvaru zahájil palbu ze samopalu a jmenovaného postřelil.“ Zasáhl ho devětkrát, jedna rána byla smrtelná. „Jmenovaný od doby, kdy byl postřelen, až do své smrti nepromluvil…“
Josef Hasil působil jako kurýr až do roku 1953, než hranici obehnaly ženijně technické zátarasy, které byly vybavené elektrickým vedením.
„Nikdy by mě nenapadlo říkat si Král Šumavy. Králové byli všichni, kdo něco dělali. Jan Mašek a Jarda Kaska převedli plno lidí, než je v jedenapadesátém chytili,“ říkal Josef Hasil. „Věřili jsme, že Američani Československo osvobodí, jenomže Eisenhower to zarazil…“ V roce 1954 se Josef Hasil přesunul do USA. Až do důchodu pracoval u General Motors jako kreslič.
Zvažoval, že by se jel podívat na olympiádu do Mnichova. Dostal varování, ať v žádném případě nikam nejezdí. „Jak se o tom mohla StB dozvědět? Řekl jsem o tom jen jednomu člověku...“
V roce 1972 zemřela Rosálie Hasilová. „Maminku v Lažištích pohřbíval budoucí kardinál Miloslav Vlk. Až po letech jsem mu za to mohl poděkovat.“ Matčin hrob byl první místo, kam Josef Hasil zamířil, když na začátku devadesátých let přijel do Československa. Aniž se předem domluvili, setkal se tam tehdy po letech se svou sestrou Aloisií.
Šumava mu v Americe chyběla.
V noci ho pronásledovaly sny, jak po něm na hranicích střílejí.
V roce 2001 udělil Václav Havel Josefu Hasilovi Medaili Za hrdinství.
„Večer si lehnu a doufám, že se ráno probudím,“ říkal Josef Hasil. Patnáctého listopadu 2019 se neprobudil.
