Ota Pavel: Před padesáti lety zemřel spisovatel, který v osudu řeky popsal touhu po životě

Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak do hor nad olympijským Innsbruckem zapálit selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo světlo a zahnalo mlhu. Když jsem vyváděl krávy a hřebce z chléva, aby neuhořeli, dorazila rakouská policie. Dali mi želízka a vedli mě do údolí. Nadával jsem, strhl jsem si boty a šel sněhem bos jako Kristus, kterého vedou na kříž. Poslali mě přes Dvořiště pražským lékařům…, napsal Ota Pavel později v jednom svém fejetonu.

Popisovaná příhoda měla svůj realistický rámec. Novinář Pavel odjel na zimní olympijské hry 1964, aby napsal knížku o našich hokejistech. Proto mu trenéři povolili přístup do kabiny. Útočník Jan Klapáč, tehdy nováček týmu, dodnes vzpomíná, jak Ota zápasy prožíval: „Kluci, vy olympiádu vyhrajete, stále nás chválil. Před posledním utkáním se Švédy jsme šanci na medaili měli, ale právě v něm jsme vysoko prohráli… A jak jsme v kabině seděli naštvaní, vrazil Ota mezi nás a jásal: ,Máte bronz, jste skvělí!‘ My mu ale nevěřili, a tak když jásat nepřestal, jeden z nás, na ledě bojovník, mu naštvaně odsekl: ‚Ty, žide, běž do plynu!‘ Po slovech, která ho musela ranit, se Ota tvářil, jako že je neslyšel, párkrát zopakoval, že máme medaili, ale pak zmlkl a zmizel.“

Ota Pavel měl však pravdu. V tiskovém středisku se totiž dozvěděl, že po změně hracího řádu skončili Kanaďané čtvrtí, nikoliv třetí. A místo nich získali bronzovou medaili – Čechoslováci. Hokejový turnaj skončil v předposlední den her, 8. února 1964. Nazítří zhasl olympijský oheň a výpravy opouštěly Innsbruck. Odjížděly autokary čs. výpravy s olympioniky i novináři. A tehdy se začala šířit neuvěřitelná zvěst: Ota Pavel se do Prahy nevrací, patrně emigroval…