Tina Turnerová: Strhující život zpěvačky byl návodem, jak hrát a vyhrávat se špatně rozdanými kartami
Působivá krasojízda začíná v americkém státě Tennessee, v okrese Haywood, v malém zapadákově jménem Nutbush, ležícím asi osmdesát kilometrů severovýchodně od Memphisu. Právě odtud se odvíjí temně červená nit strhujícího příběhu zpěvačky, která si vybojovala právo stát se královnou, i když ji rozliční psychopati systematicky zašlapávali do země. Anna Mae Bullocková, alias Tina Turnerová (26. 11. 1939–24. 5. 2023), se nikdy nevzdala, a proto nám dnes její umělecké jméno svítí na cestu jako maják.
I když měl dospělý život Tiny Turnerové pořádné grády, zpočátku to žádná žhavá dráha nebyla. Jak sama zpívala v jednom ze svých největších hitů, částečně autobiografické písničce Nutbush City Limits, v jejím rodném městečku musel člověk ve všem dodržovat povolenou rychlost. „Pětadvacítka je limit, v pátek do krámu, v neděli kostel, žádná whisky na prodej, zabásnou tě, na kauci zapomeň…,“ popisovala rhythm’n’bluesová dračice v doslovném i metaforickém smyslu hranice, které musela překročit a zbourat, aby se nezbláznila a nezahodila svůj geniální talent.
V podstatě celý její život byl návodem, jak hrát a vyhrávat se špatně rozdanými kartami. Sice jí nekolovala v žilách indiánská krev (jak se domnívala, dokud si nenechala udělat testy), válečné barvy ale téhle dravé dámě slušely. Rozhodně víc než role poslušné dcery, vzorné paničky či oběti svého násilnického partnera.
Od bavlny k roztleskávačkám
Nemilovaná, nechtěná. Tak se budoucí superstar cítila celé dětství. Byla ročník 1939. O dva roky později vstoupily Spojené státy do druhé světové války, což beztak nefunkční rodinu hned zkraje rozdělilo. Otec s matkou odjeli pracovat pro obranné síly do Knoxvillu, své tři malé dcery nechali na krku tátovým prarodičům. Ti měli nižší svěcení v baptistické církvi – Tina i její dvě starší sestry, Evelyn Juanita a Ruby Alline, tudíž prošly striktní náboženskou výchovou.
To se ještě Tina jmenovala Anna Mae Bullocková. Otec byl vrchním „sharecropperem“, jak se říkalo černým i bílým nájemcům půdy na americkém Jihu. Horko těžko obdělával svůj pozemek na Poindexterově farmě při dálnici č. 180, jejíž část se dnes nazývá Tina Turner Highway. Stejně jako Johnny Cash nebo B. B. King se také Tina mohla chlubit tím, že od útlého věku zažívala tvrdou dřinu na poli. Sbírala bavlnu a jedinou větší zábavou, která se jí tehdy naskytla, pro ni bylo zpívání v kostelním sboru.
Jako jedenáctiletá se Tina, respektive Anna Mae, musela dívat, jak její mladá máma Zelma Priscilla prchá od svého muže, který ji psychicky i fyzicky týral. Psal se rok 1950 a matka nikde – zmizela kamsi do St. Louisu. Po dvouletém čekání, zda se vrátí, si otec Floyd Richard Bullock našel jinou manželku, minulost hodil za hlavu a odstěhoval se do Detroitu. Tina a sestry zůstaly na krku své druhé babičce z Brownsvillu, kde se pokoušely získat vzdělání. Předčasně vrženy do víru segregované Ameriky se zároveň musely živit, jak se dalo. Tina dělala služku v jedné rodině a na střední škole neproslula jako studentka, nýbrž coby roztleskávačka. Už tehdy byla nezvladatelná – potřebovala ze sebe všechen ten vztek a stres vyběhat, vytančit, vyskákat.
Peklo na Zemi
Navzdory složité situaci se Anně Mae podařilo v roce 1958 složit maturitu, načež získala místo pomocné sestry v Barnes-Jewish Hospitalu, největší nemocnici státu Missouri. Ústav se nachází uprostřed St. Louisu v areálu Washingtonovy univerzity. Město plné barev a tónů, neřesti a blues devatenáctiletou ženu pohltilo. Její nevlastní sestra Evelyn před nějakým časem zahynula při autohavárii. S tou druhou, Ruby, se Anna Mae toulala po saintlouiských klubech a nasávala atmosféru zakouřených podniků, v nichž se mohlo během noci stát cokoliv, od rvačky přes zamilování až po jam session.
V klubu Manhattan na východě St. Louisu spatřila Anna Mae – ještě když studovala v posledním ročníku – kapelu The Kings of Rhythm v čele s charismatickým lídrem Ikem Turnerem. Šestadvacetiletý Ike měl pověst člověka, který vymyslel historicky první rock’n’roll. Písničku Rocket 88 napsal v hotelu Riverside v Clarksdalu ve státě Mississippi, což je tatáž budova, v níž ve třicátých letech vydechla naposledy císařovna blues Bessie Smithová. Tenkrát zde sídlila nemocnice G. T. Thomase pro barevné. Úvod skladby Rocket 88, inspirované autem značky Oldsmobile, použije Little Richard ve svém vlastním rock’n’rollu Good Golly, Miss Molly. Ike se stal klasikem, ještě než zestárl, a jeho přelomový song dostal nálepku první „rasové nahrávky“, jakou kdy pustil bílý diskžokej do rozhlasového éteru.
Když kapelu The Kings of Rhythm onoho památného večera v roce 1957 uviděla Anna Mae, málem upadla do transu. Po vystoupení požádala Ikea, aby z ní udělal svou doprovodnou zpěvačku. „Mohla jsem si vybrat,“ vyprávěla po letech. „Buď navěky zkejsnu ve špitále, nebo ho přesvědčím. Nikoho a nic jiného jsem neznala. V tu chvíli byl má jediná šance.“ Ike jí slíbil, že zavolá, ale samozřejmě se neozval. Anna Mae to vyřešila po svém: při další příležitosti mu sebrala mikrofon a z voleje na pódiu vystřihla bluesovou baladu You Know I Love You. Zbytek koncertu dozpívala sama. Do roka už řádila za Ikeova doprovodu na svém prvním singlu v písničce Boxtop. Na té malé černé desce je uvedena jako Little Ann, což se ale brzy mělo změnit.
Ani ti nejpřísnější kritici neupírají Iku Turnerovi zásluhy o americkou hudbu. Vyzdvihuje se jeho ryzí muzikantství, invence a v neposlední řadě fakt, že stvořil Tinu Turnerovou. Lidsky to byl prevít, jenž by za normálních okolností patřil za mříže. Jakmile mu jeho výtvor přerostl přes hlavu (a to se stalo velice rychle), pokusil se z něj vytřískat duši. Jenže to jediné z Tiny nikdy nikdo nevyždímal. Jinak přišla skoro o všechno: dětství, mládí, iluze o šťastném manželství – a tím, že si podvědomě vybrala stejný typ chlapa, který ničil její matku, si zadělala na skutečné peklo na zemi.
Ječet s ústy plnými štěrku
Tinou Turnerovou se Anna Mae Bullocková stala poté, co se do jejích prvních nahrávek zamiloval Juggy Murray, šéf louisianské hudební firmy Sue Records. Ten o nové zpěvačce prohlásil, že zní, jako by ječela s ústy plnými štěrku. Byla to poměrně přesná definice. Murraymu připadal její „funky sound“ strašně sexy, věděl, že bude posluchače rajcovat. Zaplatil Turnerovi za singl s jejím zpěvem 25 tisíc dolarů a přesvědčil ho, že ji má udělat hvězdou své koncertní show. Turner potom překřtil Annu Mae na Tinu, aby se to rýmovalo se Sheenou. Neboť Sheena, královna džungle byl v té době nesmírně oblíbený komiks. Neohrožená kráska, sirotek v leopardí kůži, bojuje s tesákem v ruce s nástrahami nebezpečného okolí. Existuje pro Tinu lepší charakteristika?
Turnerová se z Bullockové stala dávno před tím, než si Ikea vzala za muže. Majetnický kapelník byl připraven tento pseudonym propůjčit kterékoli ze svých zpěvaček. Kdyby mu Tina ukázala záda, tak jako to už pár holek před ní s chutí udělalo, prostě by si našel jinou Tinu Turnerovou a jelo by se dál. Ale tentokrát si ukousl moc velké sousto. Ann, jak Tině dál říkali přátelé, u něj přes všechny trable zůstala.
V osobním životě se stala jeho partnerkou až po tříleté spolupráci. Po pravdě, prvního syna měla s Ikeovým saxofonistou Raymondem Hillem. Druhý potomek se narodil Tině a Ikeovi v říjnu 1960. To už si Turner nebral žádné servítky; klidně vzal svou ženu po hlavě dřevákem, jen aby ji na okamžik zkrotil. Podlitiny, krvácení, bezvědomí, tuny kokainu všude kolem, a k tomu plejáda Turnerových milenek… Tina držela jako kůň a manželovy excesy si vysvětlovala tím, že Ike bojuje s nepojmenovanými démony. Časem se ukázalo, že šlo o bipolární poruchu.
Trvalo osmnáct let, než se z destruktivního vztahu vymanila. Temný příběh vydal na několik knih a filmů. Tina se v jeho průběhu pokusila o sebevraždu – roku 1968 se předávkovala valiem. Číše hořkosti přetekla 1. července 1976, kdy se po jedné zvláštně drsné hádce polomrtvá odplazila z hotelu v Dallasu. Přeběhla dálnici, kde ji málem přejel kamión, a z posledních sil zabušila na dveře motelu Ramada Inn, kde se zhroutila. U sebe měla jen šestatřicet centů.
Věděla, že musí začít od nuly. Požádala o rozvod a po deprimující soudní tahanici nastoupila novou, zatraceně složitou cestu. Na konci této pouti čekalo znovuzrozenou umělkyni sto miliónů prodaných alb, dvanáct cen Grammy, hvězda na Hollywoodském chodníku slávy a zápis v Guinnessově knize rekordů, kam se Tina dostala jako nejlépe placená sólistka na planetě.
Bláznivý Mick a šílený Max
Ve druhé polovině 70. let procházela Tina zkouškou ohněm. Vystupování v různých televizních pořadech a lasvegaských kabaretech nefungovalo – a nijak zvlášť se neprodávaly ani její první sólové pokusy svézt se na vlně diska. Na druhé straně měla pořád slušnou reputaci jak mezi souputníky (vizte role Acid Queen v rockové opeře Tommy), tak u mladších ročníků v čele se svou chráněnkyní Cher.
Průlom nastal s příchodem osmdesátých let. Energické femme fatale ve vzrušujících kostýmech z dílny návrháře Boba Mackieho si všimli rockeři Rod Stewart a Mick Jagger. Pozvánka na americké turné skupiny Rolling Stones v roce 1981 znamenala pro Turnerovou obrovský skok kupředu. Co všechno se od ní Jagger naučil, to asi věděli jen oni dva. Ale pokud jde o jeho pověstné nakrucování na pódiu, nikdo už Tině neodpáře, že byla spolu s Jamesem Brownem hlavním zdrojem Mickovy inspirace. „Ne, neukázala jsem mu, co má dělat,“ vysvětlovala. „Prostě jsme jen tak blbli v šatně – on, já a holky, co mi dělaly křoví. A pak vylezu na jeviště a koukám, jak tam vrtí zadkem. Dobře to od nás odpozoroval.“
Ve chvíli, kdy milióny diváků propadly fenoménu MTV, byla Tina Turnerová první Afroameričankou, jejíž klipy tuto televizní stanici ovládly. Roku 1983 podepsala smlouvu s renomovanou společností Capitol Records. Tím odstartovala éru hitových nahrávek, počínaje albem Private Dancer z května 1984. Titulní skladbu jí věnoval frontman britské kapely Dire Straits Mark Knopfler. Mimochodem, skvělé kytarové sólo tu nehraje on sám, ale jeho kolega Jeff Beck. Byla tu i coververze písně Davida Bowieho 1984. S Bowiem se Tina sblížila podobně jako s Jaggerem. Měli zkrátka stejnou krevní skupinu. A jejich androgynní image se do postmoderního věku výborně hodila. Ne náhodou si Turnerové všimli filmaři a dali jí zazářit v apokalyptické sci-fi Šílený Max: Dóm hromů.
Odklonem od ryzího rhythm’n’blues a zužitkováním všech prvků nablýskaného poprocku se Tina možná znelíbila části svých původních fanoušků. Zato však získala milióny nadšených příznivců mezi těmi, kdo ve středním proudu hledali něco víc než možnost zatrsat si pod blikající diskokoulí. Turnerová do mainstreamu vrátila řemeslo. A také mu dodala neskutečný šmrnc. Klip k hitu The Best z roku 1989, v němž sledujeme cirkusový krok koně s prostřihy na zpěvaččiny nohy, zůstává jedním z nejerotičtějších zážitků, jaké mohla generace sledující MTV zažít.
Píseň vyšla na skvěle přijatém albu Foreign Affair, pojmenovaném po titulní skladbě z pera veterána louisianského „swamp rocku“ Tonyho Joea Whitea. Další důkaz toho, co se málokdy připomíná: že měla Tina Turnerová čich na kvalitní nadžánrové autory, díky nimž ji nikdy nebylo možné šoupnout do jediné hudební škatulky. Evropské turné, jež následovalo, navštívily čtyři milióny lidí. A kompilaci Simply The Best, vydanou hned vzápětí, si koupilo sedm miliónů fandů.
V roce 1991 byli Ike a Tina Turnerovi uvedeni do Rock’n’rollové síně slávy. Logicky se ani jeden z nich nedostavil – ocenění za ně převzal producent Phil Spector. Dva roky nato vznikl film What’s Love Got To Do With It, popisující čas strávený pod hrozbou Ikeovy tvrdé pěsti.
Tinu ztvárnila Angela Bassettová, násilnického Turnera herec Laurence Fishburne. Oba byli za svůj výkon nominováni na Oscara a singl I Don’t Wanna Fight z filmového soundtracku dostal Tinu na desáté místo hitparády.
Zlaté oko
Ale co to bylo proti okamžiku, kdy se v kinech během úvodních titulků nové bodovky GoldenEye poprvé ozval zpěvaččin chraplavý hlas: „See reflections on the water / more than darkness in the depths…“ Píseň, kterou pro Tinu v roce 1995 napsali Bono a Edge z irské skupiny U2, doslova rozervala filmové plátno na cucky. A to měla původně skládat titulní song k novému příběhu s agentem 007 kapela Depeche Mode! Málokdy se přihodí, aby si člověk v takové souvislosti řekl: Ještěže k tomu nedošlo. Do roka se písnička objevila znovu na albu Wildest Dreams, kde se Tina nebála interpretovat hudbu skupin Pet Shop Boys a Massive Attack. Z nesmírně úspěšné desky vzešlo šest singlů, včetně duetu se Stingem v písni On Silent Wings.
Světové turné ke zpěvaččiným šedesátinám, završené dvěma koncerty na stadiónu ve Wembley, pak Tina prohlásila za své poslední. S dlouholetým partnerem (a od roku 2013 druhým manželem), německým pracovníkem firmy EMI Erwinem Bachem, se uklidila do Švýcarska k Curyšskému jezeru. Bojovala se závažnými, leč utajenými chorobami, především se selháním ledvin a rakovinou střev. Zajímala se o buddhismus, ba dokonce se ve švýcarském opatství Einsiedeln setkala s dalajlamou. Zdravotní problémy ji dovedly k úvahám o asistované sebevraždě, jež je v této zemi legální. Ještě předtím však zemřela přirozenou smrtí. Závěr jejího života byl stejně těžký jako všechny ty roky předtím. Za sebou však zanechala stopu, která nikdy nezmizí.
