Ladislav Fuks: Autor slavného Spalovače mrtvol byl muž plný rozporů
„Nejplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já.“ Tato slova prý pronesl spisovatel Ladislav Fuks (24. 9. 1923 – 19. 8. 1994) nedlouho před svou smrtí. Sto let zatím uplynulo od Fuksova narození. Ukazuje se, že hodno zájmu zůstává jak jeho dílo, tak osud spisovatele toužícího po svobodě v nesvobodných časech.
Byl to tehdy, v roce 1963, překvapivý, raketový debut. Ladislavu Fuksovi bylo již čtyřicet let. Měl za sebou jen řádku odborných článků, pár povídek ve věstníku židovských obcí a fundovaného průvodce po zámku Kynžvart. Byl svědomitým pracovníkem Státní památkové správy, připravoval pro začínající průvodce českými zámky metodické materiály a třídil zámecký fundus. Uvažoval i o dráze pedagoga. Pak vyšel román Pan Theodor Mundstock a vše bylo rázem jinak. Čtenáři příběh nebohého pana Mundstocka, jenž se pečlivě připravuje na transport do koncentračního tábora a zápasí s vlastními vnitřními stíny, přivítali s nadšením. Kritika nejinak. Bylo zjevné, že se jako by odnikud zrodil velký český spisovatel formátu přesahujícího naše hranice. Román vyšel v překladu do patnácti jazyků a pozdější generace jej znají jako čítankovou četbu. V roce 1969 Fuks dokonce jednal s americkou produkcí o tom, že knihu zfilmuje Roman Polański.
Méně je známo, že nebýt Ivana Klímy, byl by publikován jen jakýsi polotovar. Redaktoři a lektoři si rukopis přehazovali mezi sebou a zahrnuli autora značným množstvím požadavků, co by měl v neobvyklém rukopisu upravit. Talentovaný, leč v nakladatelském světě nezkušený spisovatel se snažil připomínkám vycházet vstříc a rukopis přepisoval. Nakonec text skončil na stole Ivana Klímy, který neomylně rozeznal, že Fuksovu talentu je radno důvěřovat, byť se vymykal tehdejší próze. Přiměl autora, aby se vrátil k prapůvodní verzi.
Fuks dal ještě před vydáním románu sbohem profesi památkáře a stal se spisovatelem z povolání.
Přízraky minulosti
Tak vyzrálý a tak pozdní debut budil značné překvapení. Pouze několik lidí vědělo, že ještě před Mundstockem napsal Fuks jinou knihu, sbírku povídek o osudech židovských dětí z okupace, jež si zčásti vyfabuloval a zčásti posbíral podle skutečných vyprávění. Tyto povídky psal ve druhé polovině 50. let, ale rukopis byl odmítnut. Snad proto, že ještě doznívalo echo stalinismu, který se na židovský národ i vyznání díval s podezřením, až nenávistí. Fuks povídky později přepracoval a zkrátil do souboru Mí černovlasí bratři.
Ale ani to nebyly počátky jeho spisovatelské dráhy. Byl velmi vnímavým dítětem nadaným láskou ke knihám. Od ní se odvinula touha psát vlastní příběhy. Jenže, jak Fuks později často zdůrazňoval, spisovatel se má vždy opírat o to, co sám prožil. Jako šestnáctiletý mladík tedy rozepsal román hraničící s životopisem, v němž se prolínaly osobní citové pohnutky s fantazií a snovými obrazy. Text se později stal základem dalšího velkého díla, románu Variace pro temnou strunu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
