Taras Ševčenko: Na svobodě prožil pouze devět let. Jeho poezie dodává Ukrajincům sílu
Skupina vojáků strhává z billboardu plakát s nenáviděnou ruskou trikolórou hlásající, že „s Ruskem tvoříme jediný národ“, a u toho se natáčí na mobil. Cáry plakátu, který sem umístili okupanti, padají na zem. Pod ním se objevuje poničený, leč rozpoznatelný čítankově známý obličej a jiný text. „I vám sláva, modré hory, do ledu schované, i vám, rytíři velcí, Bohem požehnaní. Bijte se a zvítězíte – vám Bůh pomáhá, s vámi pravda, s vámi síla a svoboda svatá,“ recituje jeden z vojáků úryvek z básně. Nejdřív lhostejně, pak s čím dál patrnějším pohnutím. Tato slova, nanejvýš aktuální pro současné Ukrajince, napsal TARAS ŠEVČENKO (9. března 1814 až 10. března 1861).
Je to zřejmě jedna z vůbec prvních antikoloniálních básní, navíc napsaná ukrajinsky. Báseň Kavkaz z roku 1846 Taras Ševčenko věnoval svému příteli, hraběti Jakovu de Balmen (1813–1845), který padl v rusko-kavkazské válce (1817–1864). Lituje v ní přítele, jenž musel obětovat svůj život „ne za svobodu Ukrajiny“, ale za imperiální ambice cara a jeho rodiny. Vysmívá se pokryteckým hodnotám, které rádobycivilizované a nominálně křesťanské Rusko přináší na Kavkaz. Zároveň jde o projev obdivu vůči kavkazské přírodě a skrytě i vůči odporu, s nímž malé kavkazské národy, zejména Čečenci, vzdorují mnohem silnějšímu nepříteli.
Ani ne minutové video z osvobozeného města Balaklija v Charkovské oblasti se rázem stalo virálním. Kdo je tím člověkem, jenž i po více než dvou stech letech od svého narození dokáže zasáhnout svými slovy milióny Ukrajinců?
Sirotek, nevolník, svobodný muž
Příběh jeho života je příběhem o velkém nadání, obrovském úspěchu, slávě, ale i veliké osobní tragédii, která se odehrává na pozadí tragédie celého ukrajinského národa, zotročeného a zdeptaného carským Ruskem. Tento osud zná v hrubých rysech každý, kdo vychodil ukrajinskou základní školu.
Taras Ševčenko se narodil v Morynci, obci ztracené ve stepích střední Ukrajiny, v dosahu dněperských břehů. Jako nevolníka ho v tomto životě nečekalo nic dobrého – jen tvrdá, vysilující práce, ponížení, takřka žádná práva a brzká smrt.
Tím spíš, že brzy osiřel a jeho šance na alespoň trochu šťastný a důstojný život tak klesly na minimum. V jedné ze svých básní vzpomíná, že se po skonu rodičů se sourozenci „rozlezli mezi lidmi jako myší mláďata“. A zatímco jiné děti dostávaly vzdělání v obecní škole, chudý sirotek ve škole posluhoval a snažil se pochytit z výkladu alespoň něco.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
