Roméo Dallaire: Muž, který se snažil zabránit genocidě ve Rwandě, ale zradila ho lhostejnost

V lednu 1994 Roméo Dallaire absolutně nechápal, proč jeho zprávy nechávají OSN v klidu. Šokovalo ho, že mu dokonce zakázali, aby podnikl razii proti nelegálním skladům zbraní v Kigali. Jeden z nich se přitom nacházel přímo v budově vládní strany… OSN navíc zamítla poskytnout ochranu hutuskému informátorovi, který představitele UNAMIR v Kigali seznámil s vražednými plány a ukázal jim, kde radikální Hutuové ukrývají arzenál zbraní.

Rozum pak zůstal Dallairovi stát nad rezolucí OSN z 21. dubna 1994, jež dramaticky snížila počet členů jeho kontingentu ve chvíli, kdy zem ve Rwandě byla už nasáklá krví čtvrt miliónu Tutsiů. Systematické vyvražďování tutsijského obyvatelstva a umírněných ­Hutuů, které začalo 6. dubna 1994, tak mohlo zběsile pokračovat. Politické kulisy nezměrné tragédie tvořily mocenské zájmy Francie, její protežování vládnoucích Hutuů i strach USA zasáhnout kvůli debaklu v Mogadišu. Omílaly se fráze o nutnosti nevměšovat se do vnitřních záležitostí Rwandy, o humanitární katastrofě a nelítostné občanské válce. Všichni však účelovou slepotou netrpěli – český zástupce v Radě bezpečnosti Karel Kovanda označil dění ve Rwandě pravým jménem. Jako první na zasedání OSN použil výraz genocida. Roméo Dallaire nemohl bezuzdnému vraždění zabránit, torzo jeho kontingentu přesto zachránilo desítky tisíc lidí a zdokumentovalo ty nejhorší zločiny.

Přátelství s Mitterrandem

Do mnohasetletého soužití Tutsiů a Hutuů ve Rwandě vnesli na začátku dvacátého století rozkol němečtí a belgičtí kolonizátoři. Vysoké, bohatší Tutsie se světlejší pletí a úzkým nosem považovali za nadřazené Hutuům, kteří měli menší postavu, širší nos a živila je práce v zemědělství. Po svržení monarchie a vyhlášení nezávislosti v červnu 1962 se karta obrátila a neobešlo se to bez násilností. Tehdejší náčelník generálního štábu, pětadvacetiletý Juvénal Ha­byarimana, jenž studium matematiky a medicíny vyměnil za kariéru v armádě, tvrdě potlačil nepokoje v zemi. Na patnáct tisíc Tutsiů přišlo o život, sto padesát tisíc jich z Rwandy uprchlo do okolních států. Sňatkem s Agathe Kanzigou se Juvénal Habyarimana přiženil do vlivného klanu Hutuů, stal se ministrem obrany a v červenci 1973 se po vojenském puči ujal prezidentského úřadu. O dva roky později založil stranu Národního republikánského hnutí za demokracii (MRND). K vládní politice patřila segregace Tutsiů, tutsijské děti musely sedět ve třídě odděleně a poslouchat výklad o tom, jak jsou Tutsiové proradní. (Během genocidy na jaře 1994 se několikrát stalo, že se hlouček vystrašených dětí ve škole nechtěl rozdělit na Hutuy a Tutsie, jejich učitel měl buď svědomí, nebo byl už mrtvý a nerozřadil je. Milice Interahamwe to vyřešily jednoduše – povraždily všechny.)

Juvénal Habyarimana vystupoval jako kultivovaný diktátor, na čestném místě v obsáhlé knihovně vévodily knižní svazky Dictionnaire de Littérature de Langue Française, jež mu v polovině osmdesátých let věnoval francouzský prezident François Mitterrand. S tím, že obdivuje Hitlera, se mu ale Habyarimana během společných konverzací rozhodně nechlubil. Manželky prezidentů, Danielle a Agathe, si také rozuměly, syn Mitterrandových Jean-Christophe, jenž působil jako poradce pro africké záležitosti, se zase spřátelil s jedním ze synů rwandského prezidentského páru Jeanem-Pierrem. Když 1. října 1990 odpoledne z Ugandy překročily hranice Rwandy dobře vycvičené jednotky Rwandské vlastenecké fronty (RPF), složené z tutsijských exulantů a jejich potomků, aby se pokusily svrhnout vládnoucí režim, bylo logické, že se Francie k rwandské vládě neotočila zády. Habyarimana poslal naléhavý telegram Mitterrandovi z New Yorku, kde byl zrovna na pozvání UNICEF. Země byla napadena a potřebuje francouzskou vojenskou pomoc! Mitterrand i jeho syn Habyarimanu ujistili, že ho nenechají na holičkách.