Děs na náměstí Nebeského klidu: Největší protesty v komunistické Číně skončily strašlivým masakrem

Koncem srpna 1989 jsme s kamarádem Ladislavem Kryzánkem ukončili naši dvouměsíční expedici Mongolskem, Čínou a Tibetem návštěvou Pekingu. Hned po ubytování jsme vyrazili na nejznámější místo Číny, na náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) v centru metropole. Jaké bylo naše překvapení, když bylo ohrazeno zábranami, dalo se procházet jen po jeho okrajích, v rozích rozlehlé plochy stály obrněné transportéry a na dlažbě byly vidět stopy po tancích. Protože jsme se pohybovali týdny v odlehlých oblastech země, ve které panuje tuhá cenzura, neexistoval internet a mobily byly pro nás ještě hudbou budoucnosti, netušili jsme, co se na Tchien-an-menu přesně stalo. To jsme se dozvěděli až po návštěvě československé ambasády, z níž nás po několika minutách jeden náš bývalý komunistický diplomat vyhodil. Až po návratu do Prahy jsme „objevili“ podrobnosti o úděsném masakru, který se v noci ze 3. na 4. června na námi navštíveném náměstí odehrál.

Čínský autoritářský režim se snaží dodnes vymazat tyto události z paměti většiny obyvatel říše středu. Oficiální místa o událostech sveřepě mlčí, pokud se je někdo pokusí veřejně připomenout, represívní aparát ho stíhá. Přitom se jedná o největší, nejzásadnější a nejkrvavější protesty, jež kdy režim od vyhlášení Čínské lidové republiky 1. října 1949 zažil.

Podívejme se proto, co se na jaře roku 1989 v Číně vlastně odehrálo.

Od svobody ke střelbě

Mnoho lidí je přesvědčených, že čínské demonstrace z jara roku 1989 byly bezprostředním výbuchem nespokojenosti, který přišel po 15. dubnu po smrti někdejšího populárního šéfa komunistické strany Chu Jao-panga, jenž prosazoval některé reformy a byl dva roky předtím odstaven z funkce. Jeho smrt sice byla záminkou k zahájení protestů, ale nespokojenost s vývojem v Číně se projevovala už několik let předtím, protože z ekonomických reforem profitovali především straničtí funkcionáři. Před vypuknutím demonstrací se na některých pekingských univerzitách začaly objevovat požadavky na větší liberalizaci, svobodu slova či založení nezávislého studentského svazu. Po smrti Chu Jao-panga vyrazili studenti právě na náměstí Tchien-an-men. Smuteční shromáždění se ihned proměnila ve volání po svobodě, na náměstí se studenti usídlili. Nebyla to jednolitá masa, vysokoškoláci se dělili na různé skupiny a měli různé názory na to, jakou taktiku zvolit. Přesto se 8. dubna podařilo zformulovat sedm společných požadavků, jež byly adresovány vedení země. Byly mezi nimi požadavky na svobodu tisku a slova, zrušení vyhlášky hlavního města Pekingu omezující veřejná shromáždění a demonstrace či pravdivé informování o studentském hnutí.