Na podzim roku 1889 se mladá americká novinářka Elizabeth Cochranová vydala na dobrodružnou pouť po vzoru hrdiny románu Julesa Verna Cesta kolem světa za osmdesát dní. Londýnského gentlemana Philease Fogga tehdy ještě o osm dní předstihla a výpravu podrobně vylíčila v poutavých reportážích, které podepsala pseudonymem Nellie Bly. Vymyšlená postava se během let dostala do mnoha různých knih a také do písniček. Třeba do známé odrhovačky o Francce a Johnnym, v níž nevěrník podvádí svou milou právě s osobou tohoto jména. Skutečná Nellie – Elizabeth Cochranová (5. 5. 1864 až 27. 1. 1922) – kvůli skvělé reportáži neváhala v přestrojení proniknout na ta nejhorší místa Spojených států, včetně nechvalně proslulého blázince pro ženy Octagon.
V americkém státě Pensylvánie existuje zapadlý kout zvaný Cochran’s Mills. Kdysi dávno si tu postavil mlýn všestranný pracant Michael Cochran, který v tomto Bohem zapomenutém místě kromě svého řemesla provozoval i poštu, soud a obchod smíšeným zbožím. S první ženou měl deset dětí, s druhou dalších pět. Včetně holčičky Elizabeth, jíž se podle jejích růžových šatiček přezdívalo Pink. V dospělosti se tato půvabná dívka stane symbolem ženské nezávislosti a průkopnicí zuřivého reportérství. Svět ji ale nezná pod jejím pravým jménem Elizabeth Jane Cochranová, nýbrž pod literárním pseudonymem Nellie Bly, vypůjčeným z tehdy populárního salónního popěvku.
Smutná sirota
Skladbička z pera Stephena Collinse Fostera, jenž byl jakýmsi americkým Suchým a Šlitrem první poloviny 19. století, se však jmenovala Nelly Bly. S tvrdým Y. „Nelly Bly! Nelly Bly! Náš dům je náš chrám,“ zpívalo se v ní. „Vysmejčíme, vytřeme a pak ti zazpívám. Bez polínek ohýnek div nám nezhasnul. Nežli bandžo dobrnká, ať je plnej stůl! Háj, Nelly! Hou, Nelly! Dobře poslouchej: já zpívám ti a hraju ti a ty mě ráda měj.“
Stephen Foster, tvůrce mnoha nezapomenutelných hitů od písničky Ó, Zuzano přes baladu Beautiful Dreamer až po zjazzovanou Swanee River, napsal parodickou rýmovačku o vzorné venkovance v roce 1849. „Nelly Bly hlásek má jako hrdlička, je ho slyšet z políčka, z loučky i z lesíčka,“ haleká se v druhé sloce. „Nelly Bly srdce má vřelý jako čaj a větší nežli brambory, co rodí jižní kraj.“ Mládež, co si v nudě svých maloměst houfně kupovala takzvanou sheet music neboli snadno přehratelné partitury oblíbených songů, se nemohla dočkat, až si na odpoledním dýchánku v kroužku spřízněných duší zanotuje: „Nelly Bly usíná tak, že sklopí zrak, a když zas prokoukne, udělá to cvak. Krok jak laň a strašná zbraň je její útlej bok: když si vyjde na špacír, lid má z toho šok.“
Elizabeth Jane Cochranová tenhle vlezlý kousek samozřejmě dobře znala. A uměl ho nazpaměť i šéfredaktor deníku Pittsburgh Dispatch, kam energická slečna ve svých jedenadvaceti letech začala přispívat. Uvážíme-li, že až na jeden semestr školy Indiana Normal School neměla žádné formální vzdělání, je s podivem, že dostala takovou šanci. Pan šéf byl údajně jejím stylem nadšen. Poté, co mu poslala rozvášněnou reakci na šovinistická slova autora rubriky K čemu jsou děvčata a podepsala se Lonely Orphan Girl (Smutná sirota), okamžitě nechal otisknout inzerát, v němž anonymní pisatelku vyzýval, ať se mu přihlásí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
