Nick Drake: Talentovaného desperáta antidepresiva nezachránila. Proslavil se až po smrti

Z a písněmi, se kterými je snadné souznít, se skrývá komplikovaná, až neproniknutelná osobnost, což mu v dnešní době renesance psychologie jen přidává na lesku. Stal se tak trochu Ježíšem duševně pochroumaných, jejichž srdce otvírá svými nesmrtelnými písněmi, i když sám se ven prokopat nedokázal. U příležitosti uplynulého půlstoletí od nešťastného skonu Nicka Drakea odehraje 24. července v Londýně Symfonický orchestr BBC pod taktovkou držitele Grammy Julese Buckleyho slavnostní koncert.

Sexy temno

Média fascinuje číslo dvacet sedm, on se dožil jen šestadvaceti. Organizátoři festivalů občas manažerce jeho dědictví Cally Calomonové, která zastupuje jeho sestru Gabrielle Drakeovou, pošlou nabídku na vystoupení. Netuší, že Nick Drake už půl století nežije.

Plachý muzikant by nabídku pravděpodobně nepřijal, ani kdyby žil – koncerty nesnášel a jeho nahrávací společnost, jež se symptomaticky jmenovala Island (Ostrov) Records, ho k nim nikdy nemohla dokopat. Gabrielle Drakeová většinou neposkytuje práva k životopisným filmům, soundtrackům ani reklamám a odmítá také autorizovat životopisy. Bojuje proti tomu, aby byl odkaz jejího bratra zredukován na romantickou tragédii. Výjimku udělala u biografie Nick Drake: Život od Richarda Mortona Jacka, která vyšla loni v nakladatelství Johna Murrayho.

Kniha popisuje, jak těch pár oficiálních koncertů, jež měl, pro­trpěl; zároveň však trpěl i absencí uznání. Zdálo se mu, že jeho hudba je dost dobrá, aby se o vše postarala sama, ale živá vystoupení prostě nahradit nešlo. Dokazuje to i případ Arthura Leea z kalifornské kapely Love, jež koncem šedesátých let určovala trendy v Los ­Angeles, ale zřídka opustila hranice města, a tak je nepřekročil ani její věhlas. Plachost Nicka Drakea ilustruje fakt, že se nedochovalo žádné jeho video. Za jeho života se prodalo jen šest tisíc kusů tří alb, která stihl nahrát.