Leo Jan Konečný: Zapomenutý kastelán a záchrance zámku uprostřed krajiny zdevastované povrchovou těžbou
Když se na úpatí Krušných hor ve stínu bukových lesů rozsvítí jedno ze stovek oken barokního zámku v Jezeří, je to znamení, že se do podhůří zdevastovaného povrchovou těžbou uhlí začal vracet život. Zásluhu na tom, že zámek nepodlehl cílenému zmaru, mají dobrovolní ochránci přírody a památek. Na začátku obtížné cesty k záchraně historického skvostu (sídla příslušníků roudnické větve českého šlechtického rodu Lobkowiczů) stál chemik, vězeň, havíř a kastelán Leo Jan Konečný (9. 7. 1907–6. 7. 1999).
Ve snaze proniknout co možná nejhlouběji do tradic Jezeří hovořil jsem s mnoha starousedlíky v obcích i na samotách bývalého novosedlecko-jezeřského panství. Dojímala mě při těchto rozhovorech a besedách láska, s níž staří Jezeřčané vzpomínali na život ve zdejší přírodě. Lásky té postrádám u těch, kteří tvoří dnešní generaci na Mostecku. Ve svém tupém velikášství se domýšlíme, že jsme pány přírody, že ji můžeme vykořisťovat a brát si z ní, co potřebujeme.“ Tato slova vepsal Leo Konečný do svých Vzpomínek na Jezeří. Když je v roce 1983 psal, měl za sebou život plný dramatických zvratů a v sobě pevnou víru v křesťanství, humanitu a rozum.
Rukopis odložil, neboť duch doby – a na Mostecku zvlášť – nepřál takovému veřejnému vyznání. Krajina jeho srdce hynula a ztrácela se před očima. Přesto anebo právě proto neochvějně setrvával v přesvědčení o smyslu ochranářského a památkářského poslání.
Akce Revoluční gardy
Kraj pod Krušnými horami poznal rodák z Hranic na Moravě Leo Konečný z rozhodnutí soudu v Benešově, který ho v roce 1945 poslal za údajnou kolaboraci s německou správou slévárenského závodu Jawa v Brodcích u Týnce nad Sázavou na deset let do tábora nucených prací.
Na podzim roku 1943, kdy se v Brodcích začaly vyrábět součásti pro letouny Luftwaffe, Leo Konečný v podniku pracoval jako chemik. Byl důstojníkem dělostřelectva československé armády v záloze, praktikoval u špičkových firem ve Frankfurtu nad Mohanem a v Lipsku a ovládal němčinu. Byla mu proto nabídnuta funkce velitele protivzdušné obrany závodu a on ji po prvotním odmítnutí přijal, „čímž si zadělal na velký malér“. Udání z kolaborace iniciovala benešovská Revoluční garda a ta ho také zatkla. Ve Vzpomínkách na Jezeří o tom Leo Konečný napsal: „Všechny tyto události mám dodnes v živé paměti. Popsat je však nedokážu. Nejhorší chvíle po svém zatčení jsem prožíval první týdny v Benešově. Byly to doslova bartolomějské noci 20. století, v nichž byla ruskými vojáky Sibiřany a benešovskou lůzou s označením Revolučních gard vražděna či znásilňována německá děvčata a za okny naší přeplněné cely věšeni příslušníci SS a kolaboranti. Ať skuteční, či domnělí.“
Muklovo štěstí
Trestanecká anabáze Lea Konečného započala bezprostředně po vynesení rozsudku benešovským soudem. Prvních čtrnáct dní pobyl ve staré hradní budově v Kotově u Tábora, odkud byl převezen na práci do dřevařského podniku v Sezimově Ústí. Poté byl zařazen mezi dvacet vězňů určených k fárání na dole Kohinoor I v Lomu u Mostu. Před odjezdem do trestaneckého tábora v Libkovicích jim ústečtí bachaři předpovídali, že je na severu oddělají. Po několika měsících fárání na čtyři sta metrů hlubokém dole, kde se těžilo jedno z nejkvalitnějších uhlí v revíru, si velitel libkovického tábora vybral Konečného k občasné výpomoci v kanceláři.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
