Stoletá tradice: První vánoční strom se rozsvítil v Brně. Pomohl mnoha opuštěným dětem
Před sto lety, 13. prosince 1924, se na veřejném prostranství v Československu rozsvítil první vánoční strom spojený s dobročinnou sbírkou. Bohulibou tradici zavedl spisovatel a novinář Rudolf Těsnohlídek, jenž o pět let dříve před jistou smrtí zachránil odložené jezulátko. Vánoční strom republiky pak pomohl dalším opuštěným dětem.
Bylo pondělí 22. prosince 1919. Poslední sluneční paprsky pohladily Drahanskou vrchovinu a zbarvily nebe do růžova. Hajný se vracel z lesa s náručí chvojí. Slíbil je faráři na výzdobu, už za dva dny je Štědrý den, začátek oslavy Narození Páně, betlém byl v bílovickém kostele sv. Cyrila a Metoděje umístěn v boční lodi. Hajný přidal do kroku a pokynul na pozdrav třem mužům. Rudolfa Těsnohlídka samozřejmě poznal. Novinář a spisovatel se přistěhoval do obce už v roce 1914, navíc do hájovny a okolních lesů o několik let později zasadil děj své Lišky Bystroušky. Její alotria bavila čtenáře Lidových novin. Těsnohlídek ale nebyl jediný umělec, jenž si osobitý kraj zamiloval, Bílovice nad Svitavou okouzlily také básníka S. K. Neumanna, Jakuba Demla nebo Leoše Janáčka.
Už se smrákalo, když se Rudolf Těsnohlídek se svými přáteli, třiadvacetiletým studentem Akademie výtvarných umění Františkem Koudelkou a soudním úředníkem Josefem Tesařem, vydal pro vánoční stromeček do lesa, který patřil Lichtensteinům. „Šli jsme hledat drobnou jedličku. (…) Zapadli jsme do úvalu, jímž za letních nedělí procházejí tisíce výletníků. Nikdo tudy dnes nešel. Pustili jsme se do nejbližší seče po příkrém úbočí. Pracně vydrali jsme se po omrzlé zemi do půli stráně, kde bylo již rovněji a kde bylo možno rázněji vykročiti, ale tu kroky nás tří zadržel pláč lesní,“ popsal Těsnohlídek. Na protější stráni poskakovaly a krákoraly vrány. „Sletěly se, aby tu vyčkaly smrt. Stanuli jsme v lidské, nešetrné zvědavosti a tu zanesl k nám vítr slabý sten. Byl to dojemný nářek, bezbranný, umdlévající, loučení se světem. Tak naříkává vysoká, je-li smrtelně poraněna. Chtěli jsme jí zkrátit muka a zamířili jsme napříč podrostem k domnělé srnčí. Kolik tu bylo malých vhodných vánočních stromků, avšak nepovšimli jsme si ani jediného. Viděli jsme před sebou v tu chvíli jen rozložitý smrk. Blížíce se k němu, seznali jsme, že sten je slábnoucím pláčem dítěte.“
Betlém bez jeslí
Rudolf Těsnohlídek a jeho přátelé se domnívali, že pod vysokým stromem je dítě, jehož matka nedaleko sbírá klestí. Možná mu na chvíli zmizela z očí, jemu je zima, bojí se tmy, a proto se ji svým pláčem snaží přivolat. Nebo se za ní vydalo, zabloudilo a neví kudy kam. Spěchali, aby už u nešťastného děcka byli.
„Když jsme rozhrnuli poslední větve podrostu, strnuli jsme úlekem. Leželo tu malé robátko, nahé, jen čepeček na hlavě a košilku rozhalenou, na špinavé peřince. Malé tělíčko zmodralo již mrazem.“ Sedmnáctiměsíční holčička už ztrácela sílu plakat. Ledové krůpěje slz a zmrzlé sliny jí pokrývaly tvářičky. František Koudelka dítě zabalil do svého kabátu, zavinuté bezvládné tělíčko si muži předávali, aby byli co nejrychleji v Bílovicích. „Myslel jsem na mostě, že už nesu mrtvolku,“ vzpomínal o desítky let později Koudelka. Když ale na četnické stanici dítě z kabátu rozbalil, vykoukly na něj krásné modré oči.
Velitel četnické stanice Josef Bula se ihned vypravil do bílovického lesa k místu nálezu odloženého batolete. Jeho manželka holčičku vykoupala, oblékla, dala jí teplé mléko a uložila do peřin.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
