Ludvík Salvátor: Doplul až do Austrálie a aby se nevracel stejnou cestou, protáhl plavbu kolem světa

Českou školu poněmčil mi... prokletý vrah mojí mluvy..., napsal Vladimír Vašek, známější pod pseudonymem Petr Bezruč, o jakémsi markýzi Gérovi. Ve skutečnosti šlo o rakouského arcivévodu Bedřicha Rakousko-Těšínského (1856–1936), příslušníka habsburského rodu. A nebyl to žádný vrah mluvy, nýbrž podporovatel umění i vzdělání, schopný podnikatel, který zaváděl nové techno­logie, zakládal fondy pro vdovy a sirotky, podporoval školy... Pravda je, že s bezpečností práce se v jeho dolech příliš nezdržovali, jenže tak to tehdy bylo všude a jeho jediným proviněním proti české mluvě bylo, že nerozlišoval lidi podle jazyka a národnosti.

Jak se o Habsburcích vyjadřoval Jaroslav Hašek, netřeba připomínat, ale i další spisovatelé a novináři se desítky let předháněli v líčení habsburských nectností. Z povědomí téměř vymizely kladné stránky Habsburků. (Například spíš než lidovým sbírkám po krejcárcích vděčíme za Národní divadlo štědrým darům od císaře a rakouského eráru). Ve víru dějin zmizely i příběhy Habsburků, kteří se snažili vydat jinou cestou, než jakou jim určovala pravidla panovnického domu.

Rebelové a odpadlíci

Množství příslušníků habsburského rodu, kteří se dokázali zabývat vědou na slušné úrovni, nejspíš představuje mezi vladařskými dynastiemi světový fenomén. Zdaleka to nebyl jen Rudolf II., který se obklopil největšími mozky své doby a mohl s nimi komunikovat jako rovný s rovnými. Jeho strýc a místodržící v českých zemích Ferdinand Tyrolský (1529–1595) měl podobné zájmy. Panovníkem se však nestal, protože dal přednost sňatku s málo urozenou ženou.