Piaf z Prahy s hlasem, co se zaryje hluboko pod kůži. Turbulentní život Hany Hegerové
Hana Hegerová patřila mezi nejtalentovanější zpěvačky své doby. Stala se tváří českého šansonu a její nezaměnitelný hlas zvedá u posluchačů husí kůži. K nešťastné příležitosti jejího úmrtí odemykáme její profil.
Jmenuju se Carmen Mária Štefánia Beatrix Hana Farkašová Čelková Hegerová! Carmen pokřtěná v bratislavském kostele, Mária po německé babičce z Vodňan, po níž jsem dost paličatá a miluju operu. Štefánia po české babičce z Krumlova, Hana proto, že jméno Carmen je příliš umělecky závazné, Farkašová po tátovi, řediteli banky, Čelková po mámě, která byla kavárenský typ a pocházela ze čtyři sta let starého šlechtického rodu, jenž měl ve znaku sovu prostřelenou šípem, Hegerová po prvním a posledním manželovi, s nímž jsem se rozvedla, ale ponechala si jeho jméno. A Beatrix? To je biřmovací jméno, Beatrix byla svatá ...
Jméno zpěvačky Hany Hegerové nás seznamuje s klíčovými postavami jejího života. A dlužno podotknout, že do dnešních dnů jejich počet nijak závratně nevzrostl. Přesnou metaforou konzervativního stylu dámy, z jejíhož srdce se neodchází, je malý stolek, jenž stojí během každého koncertu na jevišti. Nikdy na něm nenajdete víc než jednu růži.
V den, kdy píšu tyto řádky, uplynulo přesně padesát let od osamělého odchodu Edith Piaf, která kdysi napsala umělecký, ale i lidský kánon šansonu. Hana Hegerová se do něj vejde, neboť i ona žila život, který „nelze dětem vyprávět“. Každý, kdo se o něj začne zajímat, zůstane fascinován její schopností být výhradně sama za sebe, z každé další katastrofy vyjít silnější a – řečeno s Piaf – ničeho nelitovat. V době, od níž bylo tak snadné se ušpinit, si Hegerová tu šlechtickou příměs ve své krvi nedala vzít, ačkoli musela vědět, že cena bude značná.
Tomáš Padevět, dlouholetý důvěrník Hany Hegerové, píše první autorizovaný životopis, v němž prý dojde i na věci, o nichž zpěvačka nikdy nemluvila. Svěřil se mi, že doufá, že jeho křest proběhne co nejpozději, protože Hana si vymínila, že životopis nevyjde za jejího života. Vskutku, dodržel slovo a neprozradil mi nic, co bych nevěděl.
Abych neopakoval všeobecně známý příběh Slovenky, jež dobyla Prahu, rozhodl jsem se těch pár střepin, které tvoří ustálenou mediální tvář Hany Hegerové, vyprávět maximálně plasticky, jako bych psal film. Nasvítit scénu z více stran mi pomohli Fero Fenič, filmař a zpěvaččin dlouholetý přítel, Petr Malásek, který třiadvacet let vedl její doprovodnou kapelu, Matouš Heger, Hančin vnuk a obětavý pomocník své „babči“ v dobrém i ve zlém, Michal Horáček, jenž společně s Petrem Hapkou restartoval v polovině osmdesátých let její násilně přerušenou kariéru, a Josef Vomáčka, jehož hlas na stanici Vltava před dvanácti lety uhranul vášnivou posluchačku rozhlasu do té míry, že se stali nerozlučnými přáteli a ve zpěvaččiných bezmála sedmdesáti letech se spolu přihlásili do enologického kursu, do školy o víně.
Následující epizody v kině nikdy neuvidíte, ale nemusel by to být špatný film, jelikož se v něm padá a zase vstává a hraje v něm hudba ze šansoniérčiny zamilované Tosky, v jejímž závěru zpívá Peter Dvorský Tanto la vita čili Takový je život.
Obývací pokoj, druhá polovina 30. let
Nedělní odpoledne. Asi osmiletá holčička poskakuje po pokoji. Hraje si na chudou tanečnici. Hraje krásná hudba. U malého stolku u okna sedí starší žena, babička Čelková, vykládá si pasiáns a poslouchá operní árie na stanici Radio Music Stuttgart. Nikdy v opeře nebyla, ale přehled má dokonalý. I Carmen později podstoupí biřmování v kostele jen proto, že za odměnu dostane rádio, z něhož poprvé uslyší swing v podání amerických big bandů. Pak děvčátko se zasněným výrazem vytančí z pokoje. Tím idyla končí, přijde válka a rozvod rodičů stižených politickou represí. Carmen se nestane tanečnicí, neboť jí diagnostikují srdeční vadu. Nadání ji přesto prorve do divadla. V žilinském angažmá skutečně pozná, co je bída. V malém bytě je zima, aby měla na uhlí, začne si přivydělávat v baru zpěvem.
Bratislavská kavárna (1953)
Pětatřicetiletý kluk – je to režisér Jiří Krejčík – sedí u kafe a je jako na trní. Dlouho nemohl najít hlavní představitelku – typ vesnické holky – do svého nového filmu. Až dnes. Vyšla s kamarádkou z konzervatoře. Sledoval ji až ke dveřím jejího bytu. Když mu otevřela, hihňala se jako blázen. Byla to Frona, jakou si vysnil! Řekla, že se upraví. A hele, už jde. A nese si pytlík třešní.
Dívka si sedne a zevrubně si Krejčíka prohlíží. V životě toho chlapa neviděla, ale na škole studentům říkali, ať využijí každé příležitosti, aby nasáli život.
„Vy ste fakt režisér?“
Teď se zase směje Krejčík a zeptá se, jestli mu dá třešni. Za pár minut čeká Hana v hotelu na kamerové zkoušky společně s profesionály, Pántikem a Lackovičem, a pochopí, že to nebyl originální způsob, jak sbalit děvče. Během natáčení filmu jí bude produkce rok platit pokoj v hotelu Palace. Tentokrát se ještě z Prahy do Žiliny vrátí.
Balkán Grill (1958)
Hana slaví narozeniny společně s několika kolegy z divadla Rokoko. Upíjí víno a v duchu už balí, v žilinském divadle ji čekají s charakterním repertoárem. Musí se vrátit, přece má doma manžela a čtyřletého Matúše. Vtom se rozlétnou dveře. Ztracení hoši – Miloš Forman, Vladimír Svitáček a Ján Roháč – se vracejí domů z úspěšné bruselské mise. Český pavilón na EXPU uhranul svět. Hana dostane dort a jde se tančit. Vyzve ji rodák s knírkem, jenž má na sobě manšestráky s kapsami obšitými kůží. Hana si okamžitě vzpomene na kartářku, která jí ještě v Bratislavě předpověděla, že se jí všechno v životě změní, až přijde k řece, což byla Vltava, a potká muže v divných kalhotách. Ten muž je geniální režisér Ján Roháč a řekne:
„Ty už se domů nikdy nevrátíš. Na tebe čeká Semafor a tisíc klarinetů! Zůstaneš se mnou a bude tě to bolet, protože já mám rád ženský. Ale nikdy toho nebudeš litovat, protože máš v duši písničku jako nikdo druhý.“
Ti dva spolu prožijí několikaletý vztah, ovšem nikdy si nepřestanou vykat. Když se v roce 1966 rozejdou, vzápětí odejde Hana i ze Semaforu. Jako by cítila, že odteď navždy bude jen za sebe. Žádný jiný „velký roháč“ už do jejího života nevstoupí. Po zbytek života zůstane bydlet sama.
Kavárna Slavia (1960)
V kavárně sedí Hana a viditelně přemáhá dojetí. Hledí do listu papíru. Muž sedící naproti má kolem krku hedvábný šátek. Zapálí si doutník. Její dojetí je jeho odměna. Práce se mu podařila. Hana čte: Jen pojďte sem, pane, pojďte sem ke stolu, nic se vám nestane, když budem tu spolu ...
„To je nádherný …“
Sama si Milorda, písničku Edith Piaf, našla při poslechu jedné francouzské rozhlasové stanice. Pochopila, že tohle chce dělat taky. Sehnala si desku a sama si text přeložila. A dala ho Pavlu Koptovi. Hana vytáhne pastelky a začne přes jeho text barevně čárat. Nádech je modrá barva, pozor, tady dělám chyby, to je červená, a místo, kde je myšlenka, která směřuje k pointě, k „amen“ celé písničky – to je zelená. Tuhle „emoční mapu písňového textu“ bude používat už navždy, a to včetně Ne me quitte pas, kterou Pavel Kopta vůbec přebásnit nechtěl, protože v názvu jsou čtyři krátké slabiky, což je pro textaře peklo. Reptal, ale vyřešil to geniálně: Lásko prokletá.
Pařížská Olympie (1963)
V rozvášněném davu pod pódiem stojí ani ne čtyřicetiletý Jiří Šlitr a Hana Hegerová. Beatles zpívají Can’t Buy Me Love ve vrcholné formě a mají přesně ty ofiny, jaké si prohlížela v časopisech, jako kdyby vylezli z vody a nechali to uschnout jen tak. Vypadne proud. Lennon a spol. nezpanikaří, povídají si a vtipkují. To Hanu uchvátí nejvíc: ta lehkost. Ale nemá pocit, že by slyšela něco nesmrtelného. Nejvíc se stejně těší do Crazy Horse na nejznámější pařížský striptýz. Když odcházejí, Hana netuší, že se do Olympie vrátí – v létě 1967 tu přes „strašlivou trému“ završí mimořádně úspěšným samostatným recitálem seriál stáží, během nichž pilovala francouzštinu s kým jiným než s manželem Edith Piaf (!), Jacquesem Pillsem. Spřátelí se s Gilbertem Bécaudem a Charlesem Aznavourem, a když za ní později dorazí Golden Kids, nacpe je do svého pidižvíka, modré fiatky šestistovky, a s bravurou domorodého řidiče se proplete všemi těmi víceproudými kruhovými objezdy až tam, kam sama opakovaně chodí nasávat atmosféru – na starý trh, do „Zolova“ břicha Paříže, který už to má spočítané. Vzápětí bude stržen a zmizí do vzpomínek a fotografií.
Ruzyně (1980)
Hana Hegerová stojí před branou věznice a dívá se do sluníčka. Na nohou má gumové holínky. Právě jí pustili. Po sedmi měsících. Možná do vězení zamířila už tehdy, z Olympie. S parádním repertoárem v němčině, francouzštině, jidiš i v češtině si nezadržitelně budovala pozici evropsky ceněné zpěvačky. Režim takové kariéry trpěl, měl z nich devizy. Ale všechno má své meze. Rád za to hvězdy ponižoval – zpíváním na narozeninách funkcionářů a festivaly politické písně. Hegerová, zaklíněná v meziprostoru mezi disentem a trpěným establishmentem, byla zoufale sama. Ale nepovolila. Když ji tlačila ke spolupráci StB, řekla, že v žádném případě, protože když lže, červená se. Tohle fízlové nemohli strpět. Nejdřív jí zakázali vycestovat a pak ... Oficiálním důvodem k vazbě byl neoprávněně přijatý honorář, jenž patřil Karlu Gottovi, ale spíše šlo – a Tomáš Padevět, který se vrtal v archívech, to potvrdil – o způsob, jak dostat nepoddajnou Slovenku na kolena. Byl to trest za neposlušnost, jenž neměl být nikdy odvolán.
Hana si z vězení odnáší v tašce na památku pár hadříků, z nichž si pomocí verzatilky udělala dokonalé ažurové prostírání, aby to měla v cele hezčí. Ale bolest a stesk nepřehlušily ani květiny, které si vystřihovala z Mladého světa a lepila si je zubní pastou na skříňku. Nesměla poslouchat hudbu, nemohla na svatbu svého syna ani být u toho, když se jí narodil vnuk. Ví, že nikdy nepochopí, proč tu byla, ale taky ví, že ještě není konec.
Hotel Intercontinental (1981)
Hana Hegerová stojí na malém pódiu a zpívá naplno. Začátek představení je netradiční – noc. Od dveří ji, šokován, sleduje student FAMU, třicetiletý Fero Fenič. Nabídl se, že ji doprovodí na vystoupení, ale nevěděl kam. Nechtěla, ale nedal se odbýt. Vyzvedl ji v bytě, pomohl s taškou, v níž byl kostým, do něhož se oblékla na záchodě. Podržel jí dveře. A pak vstoupila do šantánu se stolky obloženými tučnými německými obchodníky s českými kurvami na klíně. Takřka nikdo neví, jak se Hana živí, když nesmí vystupovat, s nikým o tom nemluví. A Fenič tam stojí a říká si, že to je, jako kdyby se Edith Piaf na vrcholu své slávy vrátila na ulici. Byla zahozená jako Vlasta Burian, když jezdil na stará kolena vyprávět vtipy po poutích. O deset let později kurvy nepřijdou. Na koncert Hegerové v Lichtenštejnsku, který Fenič natočí pro cyklus GEN, se dostaví kníže i s celým svým dvorem a složí paní Haně poklonu. Ale ona to teď ještě neví. Ze šedivé reality těchto dnů jí pomáhá vystoupit přítel do nepohody, malíř Karel Laštuvka, jenž namaluje její nejkrásnější portrét. Do jeho surrealistických krajin uniká, když je jí nejhůř.
Byt ve Vězeňské ulici (1986)
Uprostřed pokoje stojí křídlo a u něj sedí dlouhovlasý muž v bílé košili. Zpívá píseň Litanie. Hegerová poslouchá. Společně s ní se o piano opírá Michal Horáček, jenž je v Kristových letech. Splnil se mu sen. Hegerová byla pojem, jestli má někdo zpívat jeho texty, musí to být ona.
Hapka dohraje a Hegerová řekne:
„Tohle zpívat nebudu.“
„Proč?“ zeptá se Hapka. „není to dobré?“
„Je to moc dobré, ale ne pro mě, necítím se v tom.“
Hana to říká stejně neústupným tónem, jako když coby septimánka oznamovala, že jde do stávky proti poměrům na škole. Vzápětí byla vyloučena. Horáček tedy položí před Petra druhý text ze sedmi, které jí chce ten den nabídnout. Hegerová má Hapku ráda. Už mu odpustila, že jí jako jedenadvacetiletý kluk, když pro ni v polovině šedesátých let začínal psát, tajně sežral v jejím vlastním bytě bonboniéru, na kterou se tak těšila. Stokrát odčinil svůj hřích tím, když jí teď zavolal, že pro ni má s kamarádem písně. Neodvolaný zákaz lze zrušit jedině tak, že se to zkusí.
A Hapka začne zpívat píseň Vůně.
K Haně Hegerové nabídla Horáčkovi klíč jeho babička. Tolik mu ji připomínala noblesou a nesehnutím. Michal si dobře vzpomínal, jaká vůně se linula z kavárny, kam babička chodila jednou týdně na sachr. Bolševik jim všechno vzal. Děda byl sekční šéf na ministerstvu, babička byla jednou z prvních lékařek, které v Česku dostaly aprobaci. Ten sachr u Myšáka byla od babičky nemoudrá věc, potřebovala peníze na chleba, ale cítila, že by to byla její životní porážka, kdyby si ho nechala vzít.
Tuhle babičku si Michal promítne do zpěvačky, jež byla o dvacet let mladší. Ani v ní nebylo nic proletářského, i ona pevně držela dekorum, i když měla jenom desetikorunu a perspektivu nula.
„Tuhle si vezmu.“
A všechny další texty toho dne rovněž. Album Potměšilý host, jehož titulní píseň bude zpěvačka později ve studiu nahrávat dvanáct hodin a hledat ten správný výraz, je na světě.
Byt na Staroměstském náměstí (1993)
Fero Fenič stojí za kamerou. Je svoboda, a tak si založil filmovou produkci a vymyslel cyklus GEN. Hanu Hegerovou do něj zařadit musel.
„Carmen, řekněte mi, co byste si přála?“
Hana se zamyslí.
„Já bych chtěla francouzského buldočka a taky vycítit, až nastane čas skončit se zpíváním.“
O mnoho let později směřovalo všechno ke koncertu k jejím osmdesátinám, což měl být vrchol, po němž chtěla skončit. Ale ona se rozhodla jinak. Zrušila koncert v již vyprodané Hybernii. Cítila, že by její poslední obraz, který si lidi odnesou, nebyl dokonalý.
A buldočka má pořád. Tohle přání se jí splnilo taky.
Šatna Divadla na Vinohradech (2001)
Hana Hegerová sedí v šatně. Už si zazpívala Kyrie eleison, což dělá před vystoupením vždy, aby se rozezpívala. Podívá se do zrcadla a řekne si v duchu:
„Mám ráda obdiv. Kdo by ho neměl rád? Opravdu poznám, až ze mě zbude jenom stará paní s brýlemi?“
Je jí právě sedmdesát let a zase se těší na svou jedinou růži, svou jistotu. Ptali se jí, jaký chce dárek. Vždycky si přála mít na nárožích plakáty s přelepkou Vyprodáno. Ale kde by se vzaly, když byl každý koncert vyprodaný bez jakékoli propagace za pár hodin.
Hana vstane a vejde na jeviště. Bude poseté tisíci čerstvých růží, plné divadlo jí vestoje připije z devíti set sklenic šampaňského. Před ně se postaví dáma, která nemá ráda překvapení a za sluníčkem jezdí celý život na totéž místo. Přesto je šťastná. Ve druhé řadě sedí Fero Fenič, který koncert zorganizoval. Tentýž Fenič, jenž kdysi drtil písek mezi zuby v hotelu Intercontinental.
Slavkov u Brna (2003)
Hana Hegerová čeká v zákulisí a je velice nervózní. Svírá všechny své amulety pro štěstí, jež nosí na krku. I ten, co ho získala před padesáti lety, kdy komunisté pořádali hon na kněze a přišli i na jejich faru. Farář vyskočil z okna a utekl, Hana ho viděla. Potkala se s ním až po devatenácti letech v Belgii. Dal jí kámen, který teď svírá v dlani. Ona, jež chodí do divadla čtyři hodiny před představením, aby si v klidu prošla jeviště a nic ji nezaskočilo, ocitne se mezi rockery v improvizovaném zákulisí, z něhož vede jediná cesta – na jeviště před deset tisíc lidí, kteří zbožňují bigbít. Jak jí přivítají? A pak slyší větu mladého, poněkud nervózního spíkra.
„Přichází stará, ale pořád dobrá Hana Hegerová.“
Hana vyjde na pódium a ze všeho nejdřív opraví moderátora, že není stará, jen zralá, a proto tak dobrá. Potom začne zpívat tu složitou píseň Potměšilý host.
„... ať mě klidně soudí, já se nepřiznám ...“
V tu chvíli se vedle pódia objeví ožralý kluk a hulákavě začne komentovat text.
„Nepřiznávej se! Nic nepřiznávej!! Drž se, Hano!!!“
A tak to jde sloku po sloce. Hegerová zpívat nepřestane. Když diváci opilce odstraní, stihne je podobný osud jako publikum v pražském klubu Lávka, kam cestovní kancelář jeden večer nahnala rozjívené izraelské studenty a Hegerová, ač začala česky, si svým zpěvem do minuty zjednala ticho jako v kostele.
Do Slavkova na festival se Hegerová ještě několikrát nadšeně vrátí.
Byt na Staroměstském náměstí (říjen 2013)
Hana Hegerová sedí doma u stolu, vykládá si pasiáns tak jako její babička před sedmdesáti lety a prožívá další – jak ona sama říká – velkou chvíli svého malého štěstí. Což je vždycky, když ví, že všichni, které má ráda, jsou v pořádku. V místnosti je ticho. Už neposlouchá francouzský rozhlas, protože nové písně už nesbírá. Ohlédne se do předsíně, kde jsou vyskládané desítky párů bot; ta zvláštní vášeň, která ji od mládí provází. Neví, jestli je všechny ještě stihne unosit, ale nepřemýšlí o tom. Sní o francouzské kavárně, kterou by si chtěla pořídit a vytvořit jejího ducha, jenž chodí mezi hosty a ptá se: Je vám tady dobře? Chutnalo vám?
(Zatmívačka)
Jak říkám, nemusel by to být špatný film. Má jediné ALE.
Nevíme, kdo by hrál Hanu Hegerovou.
