Já, Olga Hepnarová, odsuzuji Vás k trestu smrti přejetím. Od hrůzného činu mladé ženy uplynulo 50 let
Případ mladé dívky, která 10. července 1973 zmasakrovala nákladním vozem dvacet lidí čekajících na tramvaj, z nichž osm zemřelo, je v análech české kriminalistiky zcela ojedinělý. Nic podobného se nestalo předtím ani potom. Hrůzný čin.
Já, Olga Hepnarová. Právě tuto větu použila Olga Hepnarová v dopisech, jež krátce před svým činem poslala do redakcí Mladého světa a Svobodného slova. Dopisy jsou psány její rukou a v plném znění představují dosti rozsáhlý text. Pro náš příběh má smysl uvést alespoň několik základních sdělení.
Olga Hepnarová se v úvodu představuje. Uvádí svá životopisná data (narozena 30. 6. 1951 v Praze) a údaje o rodině, z níž pochází. Výslovně prohlašuje, že se považuje za duševně zcela normální, netrpí žádnou duševní chorobou, a dodává, že ke svému činu, který avizuje, přistupuje po předchozím uvážení. Motiv má zcela jasný a otevřeně ho deklaruje: jde o její pomstu společnosti, která se k ní po celý její dosavadní život chová bestiálně. Vždycky byla ponižována, fyzicky týrána a bita („byla jsem takovým otloukánkem“). Uvádí dokonce výčet případů, kdy se tak dělo.
Opakovaně a nelítostně ji bil otec Antonín Hepnar.
Byla vylákána do sprch a tam do krve zbita (v Opařanech, 1965).
Skupinou známých i neznámých chlapců urážena a zkopána mezi nohy (v jedenácti, na chodbě domu, kde bydlela).
Na ulici zbita stejně starou dívkou (10–11 let na Betlémském náměstí v Praze).
V knihařské dílně fyzicky napadena vedoucím soudruhem Chladem (Cheb, 1969).
„Verbálně: xkrát nevybíravými slovy je mi dáváno na vědomí, že jsem ubožák, který nemá ve společnosti slušných lidí co dělat.“ (V závorce Olga Hepnarová podotýká, že byla přitom vždycky zdravá, duševně i tělesně!)
„Xkrát mě kolemjdoucí míjejí a plivají, někteří na zem, někteří po mně.“
„Ve všech zaměstnáních jsem veřejně špiněna a pomlouvána, vysmívána, ponižována, snad kromě PK (Pražských komunikací – pozn. red.), kde se mnou jednají slušně – oficiálně.“
„A protože společnost je tak velký suverén, že není schopna odsoudit sama sebe,“ píše dále Olga Hepnarová, činí tak ona. „Já, Olga Hepnarová, oběť Vaší bestiality, odsuzuji Vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo.“
Náruč smrti se otevřela
V době, kdy vynesla tento ortel nad společností, v níž žila, byla už pevně rozhodnuta. Plán svého činu měla rozmyšlený. Kdy v ní ale uzrál do této nezvratitelné podoby?
Mirek D., její intimní přítel, se domnívá (a zřejmě má pravdu), že v průběhu mrazivé zimy 1972–1973, kterou Olga Hepnarová trávila ve své chatičce v Olešku. Tu si vybudovala, aby nemusela žít s rodiči, které nenáviděla. A skutečně to byla jen chatička, tři krát tři metry, bez vody, elektřiny, prostě jen jakýsi zahradní altánek. Jediným „komfortem“ byla naftová kamínka, jimiž se toto primitivní obydlí nedalo vytopit.
V oněch mrazivých nocích jí byla taková zima, že často nedokázala ani usnout. A ráno do práce autobusem, který někdy počkal (měla potíže být přesná), někdy nepočkal …
Kritického dne (tedy 10. července 1973) nešla do práce, kam ostatně již několik dnů nedocházela, a zajela si do hostivařské půjčovny, kde měla zamluvené vozidlo. Vybrala si nákladní vůz Praga RN, známý jako „erena“, absolvovala zkušební jízdu (hravě, neboť byla řidičkou z povolání), zaplatila 260 korun a vyrazila.
Trasu měla vyhlédnutou: pojede třídou Obránců míru (dnes Milady Horákové) směrem od Letné a u Strossmayerova náměstí najede na chodník do lidí čekajících na tramvaj …
Když však někdy k blížícímu se poledni trasu projížděla, zjistila, že na vyhlédnutém místě stojí jen pár lidí. Zklamání. Ne, do těch nenajede. Obětí musí být rozhodně víc. Projela tedy zatáčkou na náměstí a pokračovala na Klárov, čas neúprosně běžel, ještě stále mohla od svého úmyslu upustit. Jenže to by nebyla „Bohem své pomsty“, jak si jednou zapsala.
Stočila „erenu“ na nový nájezd. Jak čas pokročil, provoz zhoustl, na ulicích se pohybovalo mnohem více lidí. Opět třída Obránců míru – a na stanici se tísní celý houf lidí. Může jich být nějakých dvacet až pětadvacet. Teď je ta správná chvíle!
Stáčí volant, auto vyjíždí na chodník a poráží lidi. Především ty starší, poněvadž ti mladí uskakují, někteří skáčou do výloh ... Třesk rozbitého skla, výkřiky děsu, auto jede ještě asi dvacet metrů a pak zastavuje nárazem o sloupek.
Nikdo nejdřív neví, co se vlastně stalo. Až po chvíli se objevují sanitky a první záchranáři. Spoušť je děsivá. Jedna z obětí má utrženou nohu, je v šoku, ztrácí vědomí, ale těžké zranění bezprostředně přežije. Je to žena, je jí jedenasedmdesát let a na následky utrpěného zranění v říjnu téhož roku umírá. Stane se tak poslední, osmou obětí zběsilého činu.
V této chvíle jsme však stále ještě na třídě Obránců míru. Oběti tu jsou provizorně ošetřovány před převozem do pražských nemocnic. Sedm těžce zraněných, sedm lehčeji, tři lidé mrtví na místě, další tři umírají při převozu a dva později v nemocnici, zmíněná žena zemře po několika měsících. Celkem tedy osm obětí. To je výsledek pomsty Olgy Hepnarové.
V tisku vyjde druhého dne krátká tisková zpráva, že došlo k dopravní nehodě z dosud nezjištěných příčin, jež se vyšetřují. Na případ je uvaleno informační embargo, na dlouhé týdny a měsíce se kolem něj rozhostí hluboké ticho. V něm uplyne zbytek roku 1973.
Poslyšte rozsudek
Tichou poštou, která v oné době fungovala (dnes těžko pochopitelnou komunikací s vyloučením telefonu, u něhož hrozily odposlechy), jsem dostal echo, že se na začátku dubna koná přelíčení s Olgou Hepnarovou. Samozřejmě bez účasti veřejnosti, vstup bude pouze na jakési evidované pozvánky (či bumážky, jak se tehdy říkalo), ale žádná bariéra není neprostupná. Můj informátor se zaručil, že na novinářský průkaz mě do sálu dostane.
Na vynesení rozsudku nelze zapomenout. Onoho dne (6. dubna 1974) byla krásná sobota a Pražané, pokud mohli, vyrazili za rekreací. Soudní sál, do něhož jsem vstoupil, nebyl nijak velký. Do oken proudily paprsky slunce a ve vzduchu viselo zvláštní napětí.
Lehké zašumění napjaté očekávání vystupňovalo. Do sálu vstoupila vězeňská stráž, která přiváděla obžalovanou. Hned v prvním okamžiku jsem strnul.
Spatřil jsem mladou, dokonce velmi mladou černovlasou dívku s krátce zastřiženou ofinou. Olga Hepnarová, a to bylo zcela jistě překvapivé, vypadala výrazně mladší, než skutečně byla. Svůj čin spáchala, když jí bylo dvaadvacet. Nyní byla o rok starší, ale vypadala jako děvčátko, které snad ani není schopné tak děsivě hrůzný čin spáchat. Děvčátko, jemuž by člověk dal pětikorunu, aby si šlo koupit pytlík bonbónů a nepřekáželo v soudní síni, kde se projednává tak hrůzný zločin, že o něm skoro nebylo radno hovořit. Protože bylo přece nemyslitelné, aby se odehrál v socialistické společnosti.
Ale on se odehrál, dokonce jako pomsta, a spáchala ho právě ona …
Co jsem tehdy nevěděl, při výsleších svou vinu nikdy nepopírala, naopak. Svůj čin přiznávala a zdůrazňovala, že to byla její pomsta společnosti za to, jak se k ní chovala. Žádnou vinu necítila. Dokonce na otázku, zda něčeho lituje, odpovídala, že pokud ano, tedy že obětí nebylo víc.
Před vynesením rozsudku dostala slovo a tehdy řekla jasným, vyrovnaným hlasem, že žádá trest nejvyšší, trest smrti, protože na tomto světě mezi lidmi, kteří k ní byli tak krutí, nechce dále žít.
Atmosféra v soudní síni zavibrovala. Sálem prolétl lehký šum údivu, nebo spíše ustrnutí (ano, bylo to ustrnutí), protože taková slova nikdo nečekal. Hleděl jsem na tvář oné mladé dívky, jež si právě řekla o trest nejvyšší, byla bledá jako smrt, pokud si ji někdy představujeme v lidské podobě, bílá jako papír (na který nemohl žádný novinář, ani já, napsat z příkazu režimu jediné slovo svědectví o tomto okamžiku), bílá jako zeď, na kterou by vystříkla krev, kdyby byla zastřelena.
Ale to se nestane, Olga Hepnarová bude oběšena. Už teď je to zasvěcencům jasné, přestože žádostí o milost, respektive o zmírnění trestu na doživotí, bude hned několik. (Zmiňme, že v její prospěch intervenovala i Gusta Fučíková, tehdy čestná předsedkyně Československého svazu žen.)
Instinktivně jsem zaměřil svou pozornost na obhájce Olgy Hepnarové. Byl jím JUDr. Otakar Topič a teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že svůj úkol bral s maximální odpovědností a pro svou klientku se velmi angažoval. Vypadal v tu chvíli zoufale, právě pronesená slova ho těžce zasáhla. Okamžitě požádal soud, aby laskavě přihlédl k psychickému stavu jeho mandantky a její prohlášení hodnotil s tímto ohledem.
Ani já jsem se nemohl ubránit pohnutí, soucit, který se mě zmocnil už při prvním spatření Olgy Hepnarové, mě dosud neopustil. Proboha, jaký ortel ji čeká?! Netrvá to dlouho. JUDr. Jan Rojt, předseda senátu, vstává a vyzývá přítomné: „Poslyšte rozsudek. JMÉNEM REPUBLIKY!“¨
Uposlechl jsem výzvu jako ve snách. Naslouchal jsem dlouhé litanii, která skončila tak, jak se dalo čekat: „Odsuzuje se k trestu smrti.“
Malé černovlasé děvčátko, jemuž by dal člověk pětikorunu, aby si šlo koupit pytlík bonbónů. Malé černovlasé děvčátko, které má na svědomí masakr dvaceti lidí, z nichž osm zemřelo.
Jsem někdo jiný
Nejen obhájce – ještě někdo si onoho dne zoufal. Všiml jsem si ho, když po přelíčení přistoupil k obhájci a se vzrušenou gestikulací mu něco sděloval. Mladý muž, asi třicetiletý, značně pobledlý, možná ne zcela zdravý. Jmenoval se Miroslav David a byl Olžiným přítelem. Blízkým a důvěrným.
Nikoli onoho dne, ale o něco později (a nikoli naráz, ale postupně) jsem se dovídal i další podrobnosti. Především bylo zajímavé – a kontrastovalo to s pověstmi o lesbickém založení Olgy Hepnarové –, že mezi ním a Olgou existoval intimní vztah. Byl to také on, kdo s ní udržoval pravidelnou korespondenci a snažil se, seč jen mohl, poskytovat jí morální podporu.
Pokusil se dokonce ovlivnit vyšetřování v její prospěch, a to tím, že napsal obsáhlý, údajně sedmistránkový rozklad o svém vztahu k ní, o její osobnosti. Uvedl podrobnosti z jejího života, pokud je znal, a rozklad zakončil žádostí, aby byl uložen do spisů jako součást vyšetřovacího materiálu (což se však nestalo a text se dochoval pouze v částečném znění; publikoval jej Roman Cílek ve své knize Olga Hepnarová. Zabíjela, protože neuměla žít).
A další zajímavá okolnost: on to byl, kdo druhého dne přelíčení, 3. dubna 1974, na přímý dotaz sdělil: „Mohu jako člověk, který s ní strávil dost času, potvrdit, že Olga již nějakou dobu prohlašovala, že se jmenuje Winiferová a nemá s panem Hepnarem nic společného. Nemohu posoudit, zda o tom byla úplně přesvědčena, odhadoval bych toto její přesvědčení tak na devadesát procent. Říkala, že se jí o tom pořád zdá, ale nevzpomínám si, že by mi sdělovala podrobnosti těchto snů.“
Winiferová… To jméno se ještě objeví.
Ve vězení, už po svém odsouzení, se ke své vizi znovu vrací. Začíná se cítit někým jiným. Její pocity jdou dokonce tak daleko, že dokumenty, jež jsou jí předkládány k podpisu, odmítá podepisovat svým dosavadním jménem Hepnarová. Dobře to dokumentuje případ, který uvádí Roman Cílek v již zmíněné knize.
Dne 18. října 1974 ji navštíví předseda senátu městského soudu JUDr. Zdeněk Bureš, aby jí sdělil povzbudivou zprávu: její obhájce, JUDr. Topič, podal jejím jménem návrh na obnovení trestního řízení. Po dotazu, zda s tím souhlasí, nadiktovala Hepnarová zapisovatelce: „Nesouhlasím, nechci, aby návrh byl podán, a nesouhlasím proto již s podaným návrhem obhájce.“ A podepsala se jménem Winiferová.
Na připomínku JUDr. Bureše, že je třeba, aby použila svého pravého jména, odpověděla: „To nemohu, když jsem Winiferová.“
Cítí se skutečně někým jiným, nebo jde o simulaci?
Je podrobena novým psychiatrickým vyšetřením. Jedno vyšetření vyhrotí až do konfliktu. „Upadla do hysterického afektu, převrhla stůl, pokoušela se na mne sápat, snažila se také roztrhat mé lékařské poznámky,“ uvedla MUDr. Hluchá do svého posudku, který uzavřela s tím, že u Olgy Hepnarové jde o prohloubení psychopatických rysů a simulaci duševní choroby ve smyslu hysterické psychopatie.
Jsou však povoláni ještě jiní psychiatři, ti, jež už znala z předcházejících vyšetření, MUDr. Vladimír Študent a MUDr. Stanislav Drvota. Značná část posudku je tentokrát zachycena jako rozhovor.
Dialog se točí kolem otázek, jak se jí daří, zda dobře vychází se svým okolím, dojde přirozeně i na otázku o Winiferovi.
„Děje se s vámi nebo kolem vás něco mimořádného? Třeba ve vašem prožívání?“
„Mimořádného nic … akorát že se mnou nechce častěji mluvit.“
„Kdo?“ (Mlčí.)
„Ráda byste s někým mluvila? S kým konkrétním?“
„Já s ním přece mluvím, ale málo. S Winiferem – to je ten, jak jsem podepisovala na úřadech, že on je můj otec … V ulici Viktora Huga jsem to podepsala. Že beru na vědomí, že Winifer je můj otec.“
„Jak ho oslovujete?“
„On mi říká mé dítě, já mu říkám otče.“
„Co si dál povídáte?“
„On mi třeba říká, abych byla klidná a nic si z ničeho nedělala, že mě vysvobodí. Taky mi zpívá, aby mi nebylo smutno.“
„Myslíte si, že jste duševně zdráva?“
„Advokát říká, že nejsem, já si spíš myslím, že nejsem zdráva tělesně … Bolí mne u srdce, ale doktor říká, že to nic není.“
„Pokud jste opravdu Winiferová, víte o tom, že Hepnarová si přála trest smrti hlavně proto, aby se o tom, co udělala a proč to udělala, dozvědělo co nejvíc lidí?“
„No… Já bych stejně nezemřela, i kdybych byla popravena. Otec by mne vysvobodil …“
Jak krutě se ta malá černovlasá dívka mýlila, měly ukázat příští dny. Žádost o milost, kterou podala její matka hlavě státu, byla zamítnuta.
Den popravy se neodvratně blížil. Nastal 12. března 1975.
Kat si obléká rukavice
Poslední okamžiky života Olgy Hepnarové lze zrekonstruovat na základě několika dochovaných svědectví, která se v uplynulých desetiletích objevila.
Olga Hepnarová ležela na obyčejném vězeňském kavalci, v erární hnědé teplákové soupravě. Když pro ni přišli, přijala eskortu nejprve jako něco normálního. Ale pak přišel děs.
„Asi ji zlomilo to, že jsme s ní zůstali s kamarádem sami. Velitel směny jí totiž nejprve přečetl pár vět o tom, že dnes na ní bude vykonán absolutní trest, a odešel. My dva jsme si podle předpisu natáhli bílé rukavice, spoutali jí ruce za zády a vyzvali k odchodu,“ vzpomínal jeden z účastníků popravy v článku Františka Prachaře otištěném před lety v Nedělním Blesku.
Hepnarová vydržela sestup po schodišti do suterénu budovy Nejvyššího soudu, k masívnímu mřížoví. Za ním, za železnými vraty, začínala podzemní chodba k cele smrti, v níž měla být vykonána exekuce. Když ale dozorce odemkl mříž a otevřel vrata, odsouzená se sesula k zemi.
„Začala doslova řvát a ječet, válela se po zemi a pokoušela se nás kopat a kousat,“ pamatoval si ještě po dlouhých letech muž, kterého reportér zpovídal. „Křičela: Ne a nechci, nechte mě; myslím, že ji musela slyšet celá Pankrác, i když jsme ji vedli hodně brzy ráno. Ale dva chlapi si se ženskou, notabene s pouty na rukou, poradí. Stejně jsme ji ale museli dílem vléct, a pak dokonce i nést.“
V předsálí cely smrti Olga Hepnarová ještě jednou vyslechla ortel a jeho zdůvodnění. U tohoto aktu bylo celkem sedm lidí: kat, dva jeho pomocníci (mezi nimi muž, jenž po letech vzpomínal), soudce, který vynesl rozsudek, prokurátor, ředitel věznice Pankrác a lékař. U obyčejného stolu pokrytého bílým prostěradlem zazněla slova, jež znamenala konec. Teprve potom jeden z katových pomocníků otevřel dveře cely smrti.
V místnosti čtvercového půdorysu nebylo vůbec nic. Jen ze zdi, asi dva a půl metru nad podlahou, vyčníval ocelový trn, na němž byl namotán provaz s oprátkou. Odsouzený měl spoutané ruce za zády, a pokud se bránil jako Olga Hepnarová, spoutali mu na několika místech i nohy.
Poté, co Hepnarová ucítila na krku oprátku, přestala vzdorovat. Došlo ale k tomu, co lékař v protokolu označil jako „selhání tělesných svěračů“.
Po nasazení oprátky dal jeden z pomocníků píšťalkou signál katovi. Ten čekal celou dobu v sousední místnosti a poslední chvíle odsouzence neviděl. Po signálu k sobě přitáhl páku, která ovládala propadlo. Kovový poklop pod odsouzenou se otevřel a její tělo sklouzlo asi o půl metru níž. Jenže to občas nestačilo k tomu, aby byl odsouzenci zlomen vaz. Proto mnozí umírali udušením, někteří i několik minut.
Jak dlouho asi umírala Olga Hepnarová, jež způsobila tolik neštěstí?
