Satirik Jon Stewart po téměř 17 letech opouští The Daily Show
Americký satirik Jon Stewart se rozloučil s pořadem The Daily Show, který šestnáct a půl roku uváděl. Když ho v roce 1999 přebíral, byla to ctihodná, ale obskurní show na kabelovém kanálu Comedy Central, postavená na zavedeném konceptu falešných zpráv. Dnes je natolik kulturním fenoménem, že se jihoafrický komik Trevor Noah, jenž Stewarta v září nahradí, dostal do středu nezáviděníhodné pozornosti anglicky mluvícího světa.
Dojatý chlapík menší postavy se loučí. Ještě jednou se podívá do kamery: „Tenhle pořad nekončí. Jen děláme malou konverzační pauzu. A tak spíš než: Sbohem a dobrou noc, řeknu radši tohle: Jdu si dát drink a určitě vás uvidím, než odejdu ...“ Vstává od stolu a odchází z pódia ke kapele, jež spouští první tóny písně Land of Hopes and Dreams (Země nadějí a snů). Onou kapelou je E-Street Band ve hvězdné sestavě i s frontmanem Brucem Springsteenem. Právě od něho si prošedivělý, malý muž vypůjčil metaforu uměleckého aktu jako pokračující konverzace. Stejně jako Springsteen pochází i malý muž z New Jersey. Jmenuje se Jon Stewart a je znamením doby.
Pro velkou část levicově liberálních Spojených států je Stewart nenahraditelný. Konzervativci chodí do kostela, levice měla své evangelium v Daily Show. Stewart pro ně byl cosi na způsob pokrokového svědomí, jež si první čtyři večery v týdnu – Stewart nevysílal v pátek – tvrdě dobíralo hloupost v politice a veřejném životě, nemilosrdně útočilo na pokrytectví novinářů a stálo na straně chudých proti bohatým, bezmocných proti mocným, malých proti velkým. Mimochodem, Stewart měří 169 centimetrů. Hloupost a kecy, onen legendární politický bullshit, byly konstantním terčem jeho houfnice: Sračky je třeba rozmetat na padrť.
NEVÍME PROČ, ALE BUDEŠ NÁM CHYBĚT
Člověk však musí v internetových archívech hledat dlouho, aby našel Stewartovy segmenty mířící na „sračky“ nalevo. Terčem jeho útoků byli hlavně republikáni a konzervativně laděná zpravodajská televize Fox News, případně korporace jako WalMart a řetězec rychlého občerstvení Arby’s, jejž Stewart nejslušněji popsal jako „útok na vaše střeva ve stylu americké invaze do Iráku“ (Shock and Awe for Your Bowels). Marketingovou sílu Daily Show ovšem potvrzuje, že Arby’s kočkování využil navzdory tomu, že se cena inzerce v posledním Stewartově týdnu zněkolikanásobila. Třicetivteřinový spot se vyšplhal z normálu ve výši 46 200 dolarů na 230 tisíc. Mluvčí Arby’s se na veřejnosti chlubil paradoxní symbiózou s Daily Show, a když Stewart na jaře oznámil odchod, společnost mu v tweetu žertovně nabídla práci, což komik s úsměvem odmítl: „Arby’s, díky za nabídnutý smír, ale zůstaneme nepřáteli.“ Tweet se promptně dočkal dvou tisíc retweetů. V závěrečném týdnu pořadu řetězec připravil reklamní spot, do něhož sestříhal Stewartovy útoky proti sobě s podkresem poupravené písně, Díky za to, že jsi přítel (Thank You For Being a Friend) a pointou: „Nevíme proč, ale budeš nám chybět.“ Pro zákazníky pak připravil nový sendvič corned beef, pojmenovaný na počest pořadu Daily Deli.
Politolog Robert Lichter Stewartův význam vystihl pro server Politico, když uvedl: „V podstatě proměnil zprávy v komedii a komedii ve zprávy.“ Vidíte? Ježíš z ničeho udělal chleba a proměnil vodu ve víno. Stewart se ve dvacátém prvním století jen přizpůsobil požadavkům. „Rozšířil žánrové hranice. Infotainment býval podřadným žánrem, jenž vytěsňoval zpravodajství, žánr s vyšším společenským kreditem. Dnes je Stewart považován za osobnost s integritou, kdežto novináři jsou ti, co zklamali,“ říká Lichter.
Stewart vyniká neobyčejným vtipem, pohotovostí i schopností většinu tvrdých útoků podat takřka roztomile. Na veřejnosti si hlídá image správného, velkorysého chlapíka, jenž dělá jen to, co mu káže svědomí. Časopis Vanity Fair však před několika lety informoval o řadě případů lidí z jeho štábu, kteří jeho zákulisní výpady nevydrželi a raději ze svých míst autorů a produkčních odešli, protože ho měli plné zuby.
Každá americká éra měla svoje televizní osobnosti. V pravěku média jimi byli hlavně žurnalisté, reportéři a hlasatelé hlavních zpravodajských pořadů, jako Edward Murrow, Walter Cronkite a později po určitý čas Peter Jennings. Otec televizních žertéřů Johnny Carson se stal megapopulární a zámožný, Stewart však na počátku tohoto milénia spojil obě role – politického komentátora i satirika. Nebyla to sledovanost jeho show, jež ze Stewarta udělala kulturní kolos. Ta byla v porovnání se zmíněnými osobnostmi nebo i s dnešními nejsledovanějšími pořady relativně malá. V poslední době měla Daily Show v průměru 1,2 miliónu diváků denně. Velké finále vidělo 3,5 miliónu diváků, druhý nejlepší výsledek po návštěvě tehdejšího prezidentského kandidáta Baracka Obamy v roce 2008 (3,6 miliónu). Závěrečný pořad přítele a konkurenta na Comedy Central Stephena Colberta vidělo 2,5 miliónu lidí (jeho rekord). Pro srovnání: Fox News v den Stewartova loučení vysílal první debatu deseti republikánských prezidentských kandidátů a zaznamenaly historický rekord: 24 miliónů.
SVĚDOMÍ NÁRODA
Co tedy předurčilo Stewarta k roli symbolu generace? Strefil se do měnící se mediální krajiny, v níž lidé opouštějí klasickou žurnalistiku a namísto toho se dozvídají zprávy o světě od komiků. Převzal mediální formát, vtiskl mu nezaměnitelnou podobu, a tím ho rozšířil a nově definoval. Nebyla to absolutní čísla sledovanosti jeho pořadu, jež ze Stewarta učinila nepřehlédnutelnou postavu naší éry, ale to, co tato čísla reprezentovala. Podle agentury MagnaGlobal žijí diváci Daily Show v rodinách s průměrným příjmem 79,5 tisíce dolarů ročně, což je nejvíc z komediálních programů, a je jim v průměru 46 let, čili patří k mladším. Konkurent Jimmy Kimmel má průměrný divácký věk 56 let a Conan O’Brien 40, ten má však o 13 tisíc dolarů „chudší“ klientelu. Je také zajímavé sledovat, jak se Stewartem jeho divák zestárl. V roce 2000, rok po začátku, bylo jeho divákům v průměru 29 let.
Stewart se tedy stal institucí díky svému umu vést konverzaci se vzdělanou a relativně mladou elitou, jež vyniká kupní silou, určuje trendy a udává tón společenské rozpravy. Pro ni byl zosobněním kosmopolitního městského intelektuála, jenž ji udržoval v pohodlném přebývání v její pravdě a pocitu morální převahy. Byla a je to zajisté pohodlná póza. Stewart se tvářil, že moci sděluje tvrdou pravdu, skoro výlučně to však byla moc napravo. Jeho občasné pokusy vyvažovat a dělat si legraci z Obamy vyzněly skoro vždy ploše a nikdy se netýkaly prezidentových ideologických východisek, ale zbabrané taktiky.
Stewartova poloha byla od začátku vědomá a pečlivě vystavěná. V některých případech byla také značně nesnesitelná. A tak se v jedné z posledních debat pořadu televize CNN Crossfire, kam byl pozván, opřel do moderátorů Paula Begaly a Tuckera Carlsona za to, že se věnují frivolní, ukřičené hádce, místo aby rozebírali politiku věcně a seriózně, a dostáli tak jejich nemalému talentu. CNN nedlouho nato pořad zrušila a oznámila, že Stewartova kritika jí k takovému rozhodnutí pomohla. To je ve skutečnosti málo pravděpodobné. Manažeři televize z Atlanty se prostě rozhodli využít kritiky „liberálního svědomí národa“ k ukončení formátu, jenž se za léta vyčerpal, a zaštítili se Stewartovými výpady, aby před veřejností dobře vypadali. To nic nemění na tom, že Stewartův svatouškovský útok byl absurdní. Crossfire vědomě a od počátku plnil roli ostré debaty na pokraji hádky a nejednou za ním a jako takový měl opodstatnění. Komu se nelíbil, ten měl k dispozici jednoduché řešení: namísto rádobyvznešeného lamentování nad hrubnutím diskursu se na něj prostě nedívat. Je to jako nabádat bulvární média, aby byla serióznější.
Druhá část Daily Show, po úvodním ostrém monologu, byla věnovaná rozhovorům s hosty. Sem si komik zval nejen politiky a veřejně známé osobnosti, ale často také autory seriózních knih: vědce, politology i filozofy. Jejich vystoupení pak zázračně zněkolikanásobilo prodej a dostalo je na žebříčky bestsellerů vysoko, až tam, kam by se bez Stewartovy pozornosti nikdy neměli šanci dostat.
Z několika jeho původních reportérů-komiků se staly globální osobnosti. Stewart zahájil kariéry Steva Carella, Johna Olivera, a především svého dvojčete, Stephena Colberta, jehož pořad The Colbert Report byl v několika posledních letech zajímavější a vtipnější než pořad jeho velkého učitele. Právě Colbert v září nahradí na kanálu CBS legendárního Davida Lettermana, jenž odešel do důchodu.
Sám Stewart se stal lákaným hostem jiných pořadů, a to i z ranku ideových „nepřátel“, jakým je třeba konzervativní kibic Bill O’Reilly z Fox News, s nímž sváděl nezapomenutelné duely. Někdy Stewartův ostrovtip narazil. Když si třeba pozval právníka Johna Yooa, který pro vládu prezidenta George W. Bushe připravil právní podklad pro výslechy teroristů ve věznici Guantánamo, jimž liberálové říkají mučení a konzervativci zostřené výslechové metody, zjevně se přichystal na neobratného zlosyna-otce tortury. Uvěřil tak vlastní propagandě. Jenže Yoo se nenechal vyvést z míry a s trpělivým klidem satirikovi vysvětlil právní základy kontroverzních praktik, v nichž se pokusil definovat ostrý výslech tak, aby se podle ústavy a mezinárodních úmluv mučením nestal. Stewart následující den v monologu přiznal, že na Yooa v souboji nestačil.
Projevila se slabina jeho ideologického sebeuspokojení: vidět za motivy konzervativců nejen jiný názor a jiný pohled na složité morální dilema vyvěrající z nelehkého světa, ale zlý úmysl. Stejná ideologická klec mu bránila vidět stupiditu nejen na pravici, ale třeba mezi oněmi „progresivisty“, jakými jsou lingvista a vytrvalý kritik Ameriky Noam Chomsky či filmař Michael Moore, jenž v jednom ze svých dílek oslavoval bezplatné kubánské zdravotnictví.
PO KRK V OBAMOVĚ ZADKU
Stewartova brilantní lehkost kdysi dokázala k televizi a internetu přitáhnout nejednoho pravičáka se smyslem pro humor. Ke sledování Daily Show mě svého času přivedl můj konzervativní přítel Chandler Rosenberger, dnes profesor na věhlasné Brandeisově univerzitě nedaleko Bostonu. Chandler mi jednou daroval roční předplatné pořadu. Bylo to v době, kdy ještě nebylo možné Stewarta jednoduše sledovat na internetu. Dnes se tento politolog proměnil v nemilosrdného Stewartova kritika.
„Bylo smutné sledovat sešup satirika do polohy stranického manipulátora,“ píše mi Chandler. „Za vlády prezidenta George W. Bushe Stewart vytvořil nový žánr nočního komediálního pořadu, jenž byl skvěle informovaný a výjimečně vtipný. V té době opravdu přispěl k národní diskusi o takových otázkách, jakými byla válka v Iráku a věznice v Guantánamu. Stewart se však změnil po zvolení Baracka Obamy. Z tvrdého kritika Bílého domu se stal jeho největším obhájcem. Je příznačné, že jeho největším terčem nakonec nebyl politik, ale jiné médium, a sice kanál Fox News. Ten Stewart představoval nejen jako pomýlený, ale i jako nelegitimní. Fox má zajisté úděsné momenty, avšak spolu s nimi přináší i kvalitní pořady a investigaci, jako třeba účelové vyšetřování konzervativních organizací ze strany berního úřadu. Taková zneužití moci kdysi inspirovala Stewarta k ostrým komentářům. Dnes je Stewart přesvědčen, že kritikové Bílého domu jsou agenty zla, a jejich argumentům nevěnuje pozornost. Místo toho se pořád obouvá do „bohatých“, „válečných štváčů“ a bývalého viceprezidenta Dicka Cheneyho. Bylo smutné se dívat, jak Stewart zpohodlněl. Zaplať pánbůh, že pořád máme Stephena Colberta.
Na druhé straně politického předělu se ozývá jen a jen chvála. Krajně levicová senátorka Eli-zabeth Warrenová na Twitteru uvedla, že Washington je podvodně uzpůsoben tak, aby měli vždycky výhodu ti mocní a velcí a nikdo se do těchto poměrů nenaboural a nekritizoval je s větší důsledností než Stewart. Dlouholetý poradce prezidenta Obamy Dan Pfeiffer napsal, že málokdo dokázal tak ovlivnit politickou debatu jako Stewart. „Stvořil nový způsob, jak dodávat zprávy divákům, především mladší generaci, jež nedůvěřuje tradičním informačním zdrojům, ale stále se zajímá o to, co se ve světě děje.“
Stewart odchází na vrcholu. Proč? Možná právě proto. Osobnost jeho talentu se stala nepokojnou, a jak sám uvedl, Daily Show si nezaslouží roztěkaného moderátora. Možná bude chtít točit filmy. Předloni debutoval jako režisér s pozoruhodným snímkem Rosewater, dramatem podle skutečné události o íránském uvěznění jeho přítele, novináře Maziara Baharího, jenž v roce 2009 přijel do Teheránu udělat rozhovor s tehdejším prezidentským kandidátem Mírem Hosejn-Músávím. Baharího hraje Gael García Bernal. Ve svém postavení si Stewart může diktovat, co a s kým natočí a bude produkovat. Jisté je, že malý muž neřekl své poslední slovo a že se i jeho ideologičtí odpůrci budou muset před jeho talentem sklonit.
Známý konzervativní komentátor Fox News Sean Hannity to ve svém holdu Stewartovi na blogu On Media vystihl přesně: „Sice totálně nesouhlasím s Jonovými politickými názory a pořád si myslím, že má hlavu až po krk v Obamově zadku, ale těžko můžete popřít, že je inteligentní a talentovaný. Jsem si jist, že ve svém dalším úsilí bude úspěšný, ať to bude cokoliv, třeba i důchod.“
Dojatý chlapík malé postavy se jen na chvíli vzdálil na drink a zanechal po sobě gigantickou kulturní instituci.
