Churchillovský faktor aneb Jak jeden člověk dělal dějiny: Starosta Londýna Johnson vzdává hold slavnému státníkovi
„Dá se snadno vzpomenout na leckoho jiného, kdo měl kolosální vliv na dějiny – ale téměř vždy k horšímu, jako Lenin, Hitler a podobní. Kolik je ale těch, kdo osobně převážili váhy osudu směrem ke svobodě a naději?“
Takto se ptá Boris Johnson v nové knize The Churchill Factor (Hodder & Stoughton, London), s podtitulkem „Jak jeden člověk dělal dějiny“, jež by měla být povinnou četbou politiků i novinářů. Důvod?
Jednak proto, že je o novináři, jenž se stal politikem, ale nikdy nepřestal psát, od novináře, který se stal politikem, ale nikdy nepřestal psát. Populární novinový sloupkař, satirik a televizní srandista Johnson, pozdější poslanec a dnes londýnský starosta, letos už přestal zapírat, že se bude ucházet o vůdcovství Konzervativní strany a premiérství.
Z jeho knihy lze snadno vycítit, že Churchilla si vzal za životní vzor s pokorným vědomím, že mu sahá sotva po kolena.
Stránka po stránce sálá úžasem nad jeho troufalostí, riskováním života, pracovitostí, neúnavností, politickým a historickým rozhledem, téměř prorockou jasnozřivostí, patriotismem – a nade vším pevností charakteru, které angličtina říká integrity. To vše při stejně obdivuhodném každodenním dávkování dvou lahví vína a láhve brandy nebo whisky, po nichž se v noci po únavné parlamentní a vládní práci dával do psaní, za něž v roce 1953 dostal Nobelovu cenu. A denním tuctu velkých kubánských doutníků, jež se staly jeho „obchodní značkou“.
„Churchillovský faktor“, jímž Johnson míní onen souhrn typicky Churchillových vlastností, je to, čím Churchill tím či oním politickým činem pomáhá zvrátit beznadějné situace a posouvat svět k lepšímu nebo jej chránit před horším. Sám jako jediný politik svou vlastní osobností a proti všem politickým názorům, vojenským odhadům a propočtům zachránil Evropu před totalitním koncem. Kdyby v roce 1940 se svým „faktorem“ nebyl v čele britské politiky, Británie by se dala nalákat na pokořující mírovou smlouvu s Německem, nechala Evropu na pospas – a nakonec by asi sama stejně byla podmaněna.
Mezi nejvíce fascinující scény knihy patří Johnsonův popis mistrné debaty, jíž Churchill dokázal přesvědčit celý vládní kabinet o nutnosti, poctivosti a šlechetnosti pokračujícího boje dramatickým závěrem: „Má-li historie této země někdy skončit, tak ať je to, až já a my všichni tady se budeme topit ve vlastní krvi.“
Tímto rozhodujícím dramatem kniha začíná a teprve pak vystopovává počátky pěstování onoho „churchillovského faktoru“, které jakoby osudově řídilo a připravovalo Churchilla na ono rozhodující válečné poslání. Pokládán svým brilantním a předčasně zemřelým otcem politikem za blba, je mladý Winston hnán posedlostí překonávat překážky, svoje vlastní nedostatky a dokázat, že se otci nejen vyrovná, ale že ho předčí.
Místo univerzitních studií nastupuje kariéru důstojnickou a hrne se do každé války, kde může předvést svoji odvahu. Bojuje v Indii, Egyptě, Súdánu, Jižní Africe. Vrhá se do bitevních vřav, v nichž mu kulky lítají a šavle sviští kolem hlavy, ale z nichž vychází bez zranění, jako by ho chránila Prozřetelnost. Jeho slavný útěk z jihoafrického zajetí přes 500 kilometrů nepřátelského území z něho dělá národního hrdinu.
Demokratický kapitalismus byl pro Churchilla „základem civilizace a jediným prostředkem, který dokáže množství populace zajistit základní potřeby“. Jeho záchrana je také hlavní motivací Churchillovy odhodlanosti proti nacismu vydržet až do vstupu Američanů a koncem války se jej ještě marně pokouší zachránit i pro střední Evropu, ale se sympatiemi k Československu a Polsku ke svému zármutku sleduje, jak ji Roosevelt a po něm Truman odevzdávají Stalinovi. Už v roce 1946 upozorňuje na „železnou oponu spuštěnou středem Evropy od Štětína po Terst“. A stává se alespoň hlavním inspirátorem zabezpečení Evropy západní.
V roce 1940 to byl jediný člověk, jenž mohl zachránit pro Evropu civilizaci, uzavírá Johnson. „Nikdo jako on před ním ani po něm.“
Benjamin Kuras
