Dalajlama. Globální superstar, kterou nikdo z mocných lidí nevnímá
Největší hvězdou letošního festivalu v anglickém Glastonbury měl být americký rapper Kanye West. Nejvíc pozornosti ale sklidil muž, který vůbec nezpíval – tibetský dalajlama. Toto pondělí mu bylo 80 let a rockoví fanoušci, jimž ho na pódium přivedla legendární zpěvačka Patti Smith, slavili s ním. Dalajlama je prostě globální superstar. Je to požehnání, ale i problém Tibeťanů současně. Až totiž odejde, Čína definitivně promění Tibet na skanzen.
Je sice krásné, že desítky tisíc lidí zpívaly v Glastonbury dalajlamovi Happy Birthday to You, že se pak za pár dní sešel v Dallasu s americkým exprezidentem Georgem W. Bushem a že má po celém světě milióny věrných příznivců. V jeho zemi to, bohužel paradoxně, nezměnilo prakticky nic. Číňané si Tibet brutálně podmanili, téměř vykořenili jeho originální kulturu a způsob života a zdá se, že neexistuje způsob, jak by se to mohlo v budoucnosti změnit. Tändzin Gjamccho (to je dalajlamovo jméno), který uprchl v roce 1959 do indického exilu, na to vytrvale upozorňuje, jenže mocní světa jsou k tomu v podstatě hluší a slepí. Odmítají si kvůli malému národu uprostřed Asie kazit velké obchody s Čínou.
„Tibeťané se stali ve větších městech minoritou, a jsou dokonce v každodenním životě nuceni mluvit čínsky,“ řekl mi už v říjnu 2006 při rozhovoru v Praze dalajlama. Lamaističtí mniši, charakteristický znak místního náboženství, tradic a zvyků, se dnes do klášterů dostávají pouze na povolení čínských úřadů. Všechna důležitá místa Tibetu svírá pevně v rukou čínská komunistická byrokracie, armáda, policie a tajné služby. Jistě, pekingská vláda sem investovala desítky miliard dolarů a životní úroveň se výrazně zlepšila – mají zde moderní železnici, dokonce na mnoha místech už i dobré silnice, mobil a internet jsou ve městech samozřejmostí. Jenže ten Tibet, jak si ho často představují lidé na Západě, postupně mizí. Dalajlamově slávě, prestiži (v roce 1989 dostal Nobelovu cenu za mír) a snaze navzdory.
„Rád bych vám řekl, že hlavním smyslem lidského života je štěstí. Nikdo nedokáže říct, co se stane zítra, ale člověk si musí udržet naději. Ta je základem našeho života,“ říkal dalajlama dojatým davům koncem června v Glastonbury. Jenže právě štěstí míjí jeho národ už dlouho obloukem, přestože na první pohled se mu svět tolik snaží pomoci.
A bude hůř… Proč?
Hůř bude v době, kdy současný dalajlama zemře. Ne, nechci nic takového přivolávat, ale zkušenosti s čínskými totalitními manýrami jsou tak špatné, že Peking se jistě pokusí instituci dalajlamů změnit. Můžeme mít pak dalajlamy dva či tři.
Není to fikce, ale realita.
Podívejme se, jak se to může stát, a buďme si jisti, že Číňané se na něco podobného pečlivě a systematicky připravují.
Jak se „vyrobí“ dalajlama
Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho, Jeho Svatost tibetský dalajlama, se narodil 6. července 1935 jako páté z šestnácti dětí v zemědělské rodině ve vesničce Tagccher v tibetské provincii Amdo (dnešní provincie Čching-chaj). Ve dvou letech byl rozpoznán coby nový dalajlama a do funkce duchovního vůdce byl uveden při velké novoroční slavnosti (podle tibetského kalendáře) 22. února 1940.
Když dalajlama zemře, začíná poměrně složité a někdy i hodně dlouhé období hledání jeho převtělence. Ten současný je čtrnáctý v řadě. I u nás často dochází k omylu, když si lidé myslí, že každé znovuzrození se musí odehrát v okamžiku smrti předchozí osoby. Jenže smrt v tomto není podstatná, protože může trvat léta, až se Bůh vrátí opět na zem a přijme lidskou podobu. V případě Tändzina Gjamccha to trvalo dva roky. Při výběru pak rozhodují například také přírodní úkazy na nebi i zemi, které doprovázely zrození, věštby světců, tělesné znaky (dlouhé ušní boltce) a test, jenž spočívá ve správném určení předmětů patřících zesnulému předchůdci.
Samotná instituce dalajlamů vychází z buddhistického dogmatu o převtělování (reinkarnaci). Podle těchto představ se život jedince neomezuje jen na jedno zrození. V našem konkrétním případě jde podle lamaismu (větev buddhismu) o převtělení bódhisattvy (ten, který dosáhl stavu předcházejícího stavu Buddhy a usiluje o „probuzení“) Avalókitéšvary. Toto božství je zosobněním nejvyššího milosrdenství a soucitu a je pro Tibeťany nejvýznamnější. V této zemi bývá spojováno také s Songcänem Gampem (605/617–649), což byl první tibetský buddhistický král. Proto je to i zemský patron. Dalajlama, který je nejvyšším duchovním představitelem sekty Gelugpa (je nazývaná také sektou Žlutých čepic), byl proto v tibetské teokracii v posledních více než 500 letech současně i světským vládcem. Dalaj je mongolské slovo a znamená oceán či moře, lama je nejvyšší, v přeneseném významu je to pojmenování mnicha.
To všechno Číňané moc dobře vědí, a proto si v budoucnosti zřejmě vyberou „vlastního“ dalajlamu, který bude s nimi společně s dalšími Tibeťany kolaborovat.
Jak je to možné?
Příklady již existují.
Jak vyrobit falešného boha
Čínské pokusy, jak zbavit dalajlamu moci, existovaly již před tím, než ten současný uprchl do Indie. Druhým nejvyšším duchovním představitelem Tibetu je po staletí pančenlama. Ten v pořadí desátý, Čhökji Gjalcchän (1938–1989), byl údajně objeven v Číně jako syn tibetských rodičů. Byl sice oficiálně uznán, avšak bez tradičních zkoušek a rituálů. V roce 1952 jej Číňané instalovali do kláštera Tašilhünpo, aby tam vyčkával jako alternativní vládce. Jenže těsně před začátkem kulturní revoluce v 60. letech odmítl pančenlama odsoudit uprchlého dalajlamu jako zrádce a strávil deset let ve vězení v Pekingu. V roce 1989 náhle zemřel. Jenže pak nastal neuvěřitelný kolotoč.
V roce 1995 byl tajně nalezen 11. pančenlama – Gendün Čhökji Ňima. Chlapce narozeného šest let předtím schválil přesně 14. dubna také dalajlama, který ale pro čínskou vládu představuje zrádce. Ňimu proto o tři dny později zadrželi a on zmizel neznámo kam. Zda je naživu, nevíme. Kde je, nevíme. To ale nebylo všechno.
Týden po zatčení Číňané překvapili svět i Tibeťany, protože udělali něco, co není z historie známé. Prohlásili za dalšího pančenlamu svého kandidáta Gjälcchäna Norbu. Ten většinu času zatím tráví v Pekingu, prý pilně studuje, ale Tibeťané ho vnitřně neuznávají. Na veřejnosti si to ale nedovolí většinou říct. Jen pro zajímavost – oba rodiče údajného druhého nejvyššího duchovního vůdce jsou dnes členové Komunistické strany Číny. Kontinuita totality je zabezpečena.
Je vysoce pravděpodobné, že Peking si v budoucnosti vyrobí i svého dalajlamu. Poslušného a režimu přijatelného.
Vyrobit falešné božství není pro Číňany problém, oni ale dokázali zcela změnit za poslední půlstoletí i tibetskou realitu.
Opuštěný národ
Jedenadvacátého října 1950 dostaly jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády rozkaz vpochodovat do Tibetu. Oficiálním důvodem komunistické vojenské invaze bylo „zachránit tři milióny Tibeťanů před imperialistickým útlakem a zabezpečit ochranu západní čínské hranice“. Slabě vyzbrojená a nepočetná armáda tibetské vlády nebyla schopna okupaci nijak čelit. Tibet se pak oficiálně dostal pod svrchovanost Pekingu v květnu 1951, a to podepsáním Sedmnáctibodové dohody o tzv. mírovém osvobození Tibetu. V té byla slíbena široká autonomie, náboženská svoboda a mnoho jiných věcí. Dodrženo nebylo absolutně nic…
Číňané naopak v případě Tibetu postupují již 65 let naprosto cynicky a bezskrupulózně. Někdy i mimořádně brutálně – například při maoistické kulturní revoluci (1959–1976) zbořili prakticky všechny kláštery, největší kulturní bohatství země. A těch bylo několik tisíc. Nic si nedělají ani ze tří rezolucí OSN (z let 1959, 1961 a 1965), které vyzývají čínskou vládu, aby zajistila dodržování lidských práv Tibeťanů.
S dalajlamou se někdy (dnes už daleko méně než v minulosti, protože se bojí hněvu stále mocnější Číny) setkávají i hlavy států, nejrůznější poslanci a poslankyně, zástupci významných politických stran. Kdysi se přijímaly i nějaké rezoluce na obranu Tibetu, po světě se vyvěšují tibetské vlajky. Velká část médií, intelektuálů i umělců (jedním z nich je letošní hlavní hvězda filmového festivalu v Karlových Varech, americký herec Richard Gere) stojí na straně potupeného národa. A výsledek? Žádný.
Verbálně je s Tibetem kdekdo, ale čínská okupace je stále silnější a propracovanější. Dalo by se to říci takto: „Jsme s vámi, ale nic pro vás neuděláme.“ Potřást si ale s duchovním vůdcem dalajlamou rukou a přijmout od něj khatag (tradiční obřadní buddhistická šála) patří k bontonu. Pak zatáhneme roletu a jdeme si nakoupit čínské kompy, mobily, boty, oblečení…
Dalajlamova cesta nenásilí, ke které vždy vyzýval svůj porobený národ, je sice mimořádně působivá a vzbuzuje zasloužený obdiv a respekt, ale světu vlastně naznačuje, že není nutné se v případě Tibetu tolik „snažit“. Kdyby se Tibeťané chopili zbraní jako Palestinci, možná by to vypadalo jinak. Teroristický útok v době internetové mánie přitáhne pozornost, modlitba a rozjímání za svobodu sice také, ale, jak říkáme, není nutné to akutně řešit.
Hlavním důvodem podobné státně-oficiální ignorace Tibetu v celém světě je vzrůstající ekonomická moc Číny, která jí zabezpečila i rozhodující vliv. Navíc Tibet není tak strategicky významný, aby si kvůli němu někdo pálil prsty a šel do skutečně vážného sporu s Pekingem. Dalajlamova obliba a úcta mu projevovaná jsou jakýmsi odpustkem za to, že jeho lid nechal svět na holičkách.
Dokonce ani čínští disidenti, kteří tolik chtějí, aby jim Západ pomáhal, většinou „otázku Tibetu“ nechápou. Vždyť je to jen jakási provincie na konci světa, kde „žijí podivní lidé“.
Vyměnit šaty nestačí
Případ Tibet je přitom svým způsobem skutečně bezprecedentní. I tím, jak se svět chová k dalajlamovi, jenž na to prakticky každý den upozorňuje. Navíc otázka, co se stane, až současný čtrnáctý dalajlama zemře a Tibeťané i Číňané budou hledat jeho nástupce, je vážnější, než si v současnosti dokážeme připustit.
Bohužel to podle všeho bude znamenat, že osud této krásné a zajímavé asijské země pak nebude v centru pozornosti. Tibet se stane skanzenem. Pak zůstanou Tibeťané úplně sami v čínském oceánu. Ponížení, nuceně asimilovaní, většinově počínštění a prakticky bez naděje na změnu. Jejich historii budeme znát z fotografií a muzeí, ale to bude tak všechno. Čínský živel i zde převáží a zvítězí. Něco podobného se už stalo v provincii Vnitřní Mongolsko a něco podobného probíhá v muslimské provincii Sin-ťiang.
Tändzin Gjamccho mi před téměř deseti lety při interview řekl: „Smrt je jen, jako když si převléknete šaty. Jedny šaty zestárnou a je čas koupit si nové, neopotřebované. Záměr a účel lidské existence tak zůstávají stejné: Žít ku prospěchu druhých.“
To se dalajlamovi podařilo za osmdesát let jeho života takřka dokonale, i proto se stal neobvyklou globální celebritou. Jenže ani to bohužel nestačilo k záchraně jednoho pozoruhodného národa.
