Jurský park Stevena Spielberga. Nezávislý velkofilm udělal ze všech lidí na světě milovníky dinosaurů
Žijí tu s námi už třicet let let. Dinosauři. Respektive to, co za ně Steven Spielberg vydával ve svém revolučním Jurském parku z roku 1993. Vědci sice od té doby poupravili pár faktů – dinosauři prý kupříkladu měli blíže k ptákům než k obligátním plazům –, lidé už si však zvykli na ještěry a nic jiného nechtějí. A tak i v novém Jurském parku, přejmenovaném na Jurský svět, pobíhají šupinatí velociraptoři. Děti budou mít radost.
Je také příznačné, že ať se na Spielbergův ještěří hit zeptáte kohokoli, nikdo neodpoví, že ho nezná. Co víc, většina do detailu popíše, jak vypadalo jeho dinosauří „poprvé“ – kde a s kým snímek před lety viděl, jak to na něj zapůsobilo a kolikrát se na něj vrátil. Však také dlouho držel rekord v návštěvnosti – Spielberg jím mimochodem překonal sám sebe, když svou (tehdy bezmála, dnes více než) jednou miliardou dolarů utrženou ve světové distribuci sebral pozici jedničky E.T. – Mimozemšťanovi (792 miliónů dolarů). Jako jeden z posledních blockbusterů se Jurský park promítal rok v kuse; dnes, kdy filmaři slaví každý „přežitý“ den v kině, věc zcela nevídaná. Na VHS dorazil Park v říjnu 1994, kdy jej mělo na programu stále ještě kolem sta kin.
Ještěří hranolky
Status návštěvnostního rekordmana vydržel ještěrům přesně do 19. prosince 1997. Tehdy svět poprvé zaslzel u Cameronova Titaniku (přes dvě miliardy dolarů celosvětově), o pozici marketingového revolucionáře však nepřišel ani poté. Tom Shone ve své knize o blockbusterech připomíná, že žádné studio do té doby nevěnovalo propagaci tolik prostředků a pozornosti jako Universal v případě Jurského parku. Kampaň se začala plánovat patnáct měsíců dopředu, první klapka tehdy existovala jen na papíře. A například distribuce v Japonsku se domlouvala souběžně s tím, jak se štáb přemísťoval k zahájení prací na Havaj.
Nevídané péči se těšil také samotný názvu filmu a jeho grafické ztvárnění, logo od Chipa Kidda. Na nadcházející Spielbergův film netradičně vábilo „jen“ všeobecně známou siluetou T-Rexe. Od studia to byl geniální tah – fanoušci navnazení tajnůstkařením se mohli utěšit a o to víc jich přispěchalo do kin. Úspěšný model poté převzala řada dalších producentů. (Oč absurdněji se v dané souvislosti jeví nedávná kampaň Avengers, v jejímž rámci režisér uveřejnil jednu z klíčových akčních scén – fanoušci měli po překvapení.)
Na svou dobu převratná byla i merchandisingová podpora, jíž se Spielbergovi dostalo. Ve velkém se jí ujal takzvaný Dinosaur Dream Team, skupina expertů a obchodníků v čele s moguly hračkářského průmyslu bratry Kennerovými (v roce 2000 se sloučili se společností Hasbro, jež nyní obhospodařuje suvenýry k Jurskému světu). Neodmyslitelnou součástí jejich plánu se stal propracovaný systém podpory od McDonald’s. Ikonické Happy Meal, menu zahrnující hračku nebo právě filmovou figurku, zavedl sice už koncem sedmdesátých let (propojení s Hollywoodem otestoval jako první Star Trek v roce 1979), masově se ovšem rozmohl právě až v letech devadesátých a Spielbergův film na tom nese vpravdě dinosauří podíl.
Je ironií osudu, že kombinaci Jurský park a děti považovalo zpočátku mnoho firem za riskantní. Film byl totiž zařazen do kategorie PG-13, která omezuje nejmenší publikum, a sám Spielberg přilil olej do ohně, když prohlásil, že by ho svým, tehdy maximálně osmiletým potomkům nepustil. Rodičům, již nyní nestíhají dětské pokojíčky zásobovat dinosaury, musí znít tehdejší obavy jako naprostá sci-fi, McDonald’s se nicméně skutečně lekl a zvolil „bezpečnější“ formu propagace, přes speciální Dino Size Menu (zvětšená porce hranolek, cheeseburgerů a nápojů doplněných o suvenýr měla cílit hlavně na teenagery).
Nakonec se kolem filmu soustředilo na sto různých značek, jež vyprodukovalo kolem tisícovky ještěřích produktů, počínaje obligátními tričky (jedno původní se jako cenná relikvie objeví i v Jurském světě) přes videohry, gumídky či spací pytle až po skateboardy a kartáčky na zuby. Deset procent z miliónů vydělaných jejich prodejem šlo přímo na konto Spielbergovy produkční společnosti Amblin Entertainment. Vlastně tam proudí i nadále – výrobky spojené s jurskými ještěry už totiž z trhu nikdy nezmizely.
Nezávislý velkofilm
Přelomovost Jurského parku samozřejmě nestojí jen na úspěchu plyšáků a dino-hranolek. Historici připomínají, že dějiny přepsal také tím, jak přenastavil žánr velkofilmu. Jednak dokázal oslovit i publikum za hranicemi Spojených států; Hvězdné války, E.T., Batman, Terminátor, všechny tyto a další hity vydělávaly hlavně na domácím trhu. Jurský park představuje první nefranšízový titul, jenž objevil důležitost zámoří, celých 61 % jeho tržeb pochází právě odtamtud. Trend, který nastavil, pak rozvinuli všichni jeho následovníci počínaje Cameronovým Titanikem (70 %), konče tolkienovskými ságami či pohádkami o Harrym Potterovi. Ostatně i v současnosti se čím dál více mluví o tom, že nemít Hollywood odbytiště venku, už dávno by zavřel krám – stačí si prolistovat aktuální data z čínské distribuce.
Druhým přelomovým momentem z hlediska byznysu je potom zjištění, že hit nemusí být podmíněn hvězdnými jmény. Ústřední dvojice Jurského parku – Sam Neill a Laura Dernová – rozhodně nepatřila k idolům, za nimiž by táhly davy hysterických fanoušků, o dětských hrdinech ani nemluvě. Do té doby se přitom potenciální letní trháky obsazovaly převážně „áčkovými“ jmény, ať už šlo o komedie (Policajt z Beverly Hills s Eddiem Murphym), či akční (Top Gun s Tomem Cruisem) a dobrodružné filmy (Dobyvatelé ztracené archy s Harrisonem Fordem). Od producentů šlo tudíž o poměrně riskantní krok, i když zpětně jen málokterý přizná, že se do spolupráce s králem Hollywoodu nehrnul. „Dnes všichni říkají: No jo, to se vám to točilo, když šlo o velký studiový biják, ale zapomínají, že od Stevena to byl krok do neznáma. Všichni dělali všechno, na placu vládla nadšenecká atmosféra. Duchem se to nelišilo od nezávislé produkce,“ popsala Reflexu herečka Laura Dernová. Steven Spielberg tak i podle ní všem vytřel zrak, když ukázal, že astronomické sumy nevydělávají jména na plakátech, nýbrž odvaha a dobře napsaný scénář. A pravda, také schopnost odhadnout, kdy je ten správný čas na revoluci.
Konec žasnutí
Ne že by filmaři před Spielbergem nevěděli, co jsou zvláštní efekty – potenciál takzvaných CGI (Computer–generated Imagery) vydatně prozkoumal už o dva roky dříve James Cameron v druhém pokračování Terminátora. Průkopnický status tedy nenáleží Spielbergovi proto, že by je jako první použil, ale že jako první naplno pochopil a ovládl jejich možnosti. Když se dnes díváme na jiné tituly té doby vytvořené částečně či kompletně na počítači, neubráníme se zklamání. Zestárly. Jurský park ne. Kouzlo se skrývá v přístupu, který k nim režiséři zaujímají – pro jedny jsou cestou, pro jiné cílem. Zatímco například Emmerich, jenž už pět let po Jurském parku vystavěl z jedniček a nul Godzillu, vnímal computerovou grafiku jako metu a důvod, proč film točí, Spielberg s ní pracoval pouze jako s doplňkem. Většinu scén budoval v reálném prostředí, s použitím robotických modelů – pokud to šlo, dával přednost jim. A úplně nejradši neukazoval žádné, v duchu hesla nejlepší strach je takový, jehož zdroj není vidět. Ariana Richardsová, dětská protagonistka filmu, v jednom z rozhovorů prozradila, že „skuteční“, tedy robotičtí dinosauři vystupovali až v osmdesáti procentech scén. „T-Rex drtící auto je prostě T-Rex drtící auto. Byla jsem u toho. Stan Winston dokázal zázraky,“ říká s odkazem na trikařskou legendu Hollywoodu, autora dinosauřích modelů, ale například i Terminátora a Střihorukého Edwarda Tima Burtona (ten měl mimochodem Jurský park režírovat původně).
Leccos ostatně napovídají údaje o počtu digitálních triků v různých filmech: Jurský park jich obsahuje padesát, Godzilla čtyřikrát víc. A každý další film přidával – filmaři se díky Spielbergovi přestali bát počítače. Sumář digitálních triků se stal běžnou součástí propagačních materiálů, jako by se pořádaly závody, kdo toho na počítači vyrobí víc. První hlavní hrdina stvořený programátory se objevil už dva roky po Jurském parku (Casper), následoval Příběh hraček, první celovečerní počítačově animovaný film. Koncem devadesátých let to v Hollywoodu začínalo vypadat, že klasické filmařské profese zcela vymýtí „ajťáci“ – ti jako na běžícím pásu chrlili armády, vesmíry, města, světy a nikdy nespatřené bytosti. Diváci, o nichž ještě počátkem dekády publicista David Morgan napsal, že „se umělým efektům stále zdráhají uvěřit“, začali onen umělý svět vyžadovat. Prim hrály nenáročné trikové podívané typu Den nezávislosti, Twister nebo Mumie, jen sem tam měl někdo větší ambice a po vzoru Spielberga viděl v technologii i tvůrčí výzvu (Matrix, Pán prstenů). Dnes už se bez CGI neobejde prakticky žádný studiový snímek (včetně takových, které na to nevypadají) a i jen pouhá upoutávka na film obsahuje víc počítačově generovaných záběrů než celý slavný Jurský park.
Důsledkem je, že jsme přestali žasnout. Od nedůvěry ke všemu, co nestvořil člověk, jsme se přesunuli do stavu, kdy jsme všechno viděli a nic nás nepřekvapí. Nové generaci diváků jen stěží vysvětlíte, jak mimořádné bylo spatřit poprvé dinosaura, zvíře vyhynulé před milióny let, a uvěřit. George Lucas, jenž se podílel na zvukové stránce Parku a dokončoval ho v době, kdy Spielberg přesedlal na Schindlerův seznam, přirovnal jurský zážitek k okouzlení z prvního rozsvícení žárovky. A Tomu Shoneovi zase dinosauři v kině připomněli revoluci, již způsobil vynález zvukového filmu nebo filmu jako takového. Něco na tom srovnání je. Když Dernová s Neillem oněměle sledují brachiosaura okusujícího listí stromů, zůstáváme ve stejném úžasu, jako když se na publikum lumièrovské projekce poprvé valil rozjetý vlak. Spielberg nás má přečtené.
