Ayn Randová: Američanka narozená v Rusku napsala knihu, která je stejně oblíbená, jako Bible
Když v roce 1991 knihovna amerického Kongresu uspořádala anketu mezi pěti tisíci významnými respondenty o knize, která jim nejvíce ovlivnila život, zvítězila Bible a na druhém místě se umístila Atlasova vzpoura Ayn Randové (2. února 1905 – 6. března 1982). Kdo je vlastně tato mimořádná žena, filozofka, spisovatelka, jež se narodila v Rusku?
Pro pochopení, jaký má Ayn Randová, která zemřela v roce 1982, vliv na současnou společnost, především americkou, je užitečné vrátit se o pár let zpět, do prvních týdnů roku 2009.
Svět se zmítá v křeči z finanční krize. Amerikou však nově zní z úst nového amerického prezidenta Baracka Obamy nadějné „ano, můžeme“, yes, we can. Už tehdy to však Obamovi ne všichni baští. Lépe řečeno, nepochybují o tom, že Obama opravdu „může“. A že „může“ takřka cokoli. Jenže právě toho se děsí. Ve finanční krizi spatřují tito lidé dveře otevřené dokořán ještě tužším – a proto nebezpečnějším – státním intervencím. „S každým dalším dnem, s každými novinami, které přečtu, mě jímá hrůza,“ píše tehdy na facebookovém profilu jeden z nich, jistý Stuart Hayashi. „Je to, jako by se onen děsivý děj Atlasovy vzpoury odehrával přímo před našima očima.“
Proč vlády milují krize
V tom tíživém čase právě ke dnu padají burzovní indexy i celé ekonomiky; newyorská burza se na své dno podívá v březnu 2009. Něco však navzdory tomu všemu roste. Prodeje Atlasovy vzpoury. V polovině ledna dokonce tato kniha, poprvé vydaná v roce 1957, přeskakuje na Amazonu Obamův literární opus, The Audacity of Hope. A to je v té době novopečený americký prezident hodně populární, úřadem ještě zcela neopotřebovaný. Magazín The Economist tehdy také statisticky dokládá, že zájem o Atlasovu vzpouru vzrůstá nejen s krizí jako takovou, ale zvláště s každým dalším závažným zásahem státu do ekonomiky, s každou další intervencí, jež má krizový požár hasit.
Lidé jako Hayashi věří v to, co ekonomický historik Robert Higgs označuje za efekt západky. Tedy že moc uplatňovaná státem nad ekonomikou a společností obecně při jakékoli hospodářské krizi vzrůstá, aby se ovšem po skončení vyhroceného děje už nevrátila na původní úroveň. „Vlády krize milují,“ dovozuje zase v podobném duchu libertariánský myslitel Hans-Hermann Hoppe; s každou další krizí klesá míra lidské svobody; s každou další krizí, vítanou to záminkou, s každou další intervencí, která ji má potírat, se stále zřetelněji naplňuje děj Atlasovy vzpoury. Proto se ke Vzpouře v takových časech lidé upínají častěji než v časech jiných. Proto její prodeje tak vylétly právě v roce 2009.
Atlasova vzpoura, tisícistránkový opus, je už desetiletí kultem, jen v jistých obdobích ještě výraznějším než v jiných. Stejně tak je kultovní její autorka, Ayn Randová. Ve svém snad nejdůležitějším literárním díle vůbec za „Atlase“ metaforicky vydává všechny opravdu chytré, kreativní a pracovité jedince, kteří mají potenciál měnit svět k lepšímu: průmyslníky, podnikatele, umělce, inženýry a stavitele, profesory. Ti, podobně jako bájný Atlas, nesou na svých bedrech tíhu celého světa. Ale ten svět je těžší a těžší. Kvůli novým regulacím a intervencím státu, kvůli jeho rozkladným zásahům do ekonomiky a obecně do společnosti jako takové. Když už je tíha neúnosná, nezbývá Atlasovi nic jiného než se vzepřít…
Katastrofa? Do dvaceti let
Střih. Píše se rok 2015. Z řady čísel se zdá, že svět má krizi snad konečně za sebou. Tak třeba newyorská burza od onoho března 2009 povyrostla o závratných asi 250 procent. Jedno dubnové páteční pozdní odpoledne se v restauraci v centru Prahy schází sestava několika českých i zahraničních klasických liberálů, ba libertariánů. U čela stolu sedí Yaron Brook, energický padesátník, jenž před chvílí křtil české vydání Atlasovy vzpoury. Neexistuje snad povolanější osoby pro takový akt, Brook už od roku 2000 totiž šéfuje americkému Institutu Ayn Randové. Ani on, navzdory růstu ekonomik i burz, optimismem nepřekypuje. „Když nevyřešíme současný ekonomický svrab, obávám se, že skončíme v nějaké formě totality.“ Ví dobře, že krize úplně neodezněla. Že její zdánlivé zahnání je draze vykoupeno – třeba zadlužením, tedy také dalším zesílením role státu. „V příštích necelých dvaceti letech existuje v Evropě a USA značný potenciál pro zásadní ekonomickou katastrofu, plynoucí z neudržitelného zadlužení.“ V následujících dvou dekádách se podle něj rozhodne, zda euroamerická civilizace vůbec přežije. Ptám se sám sebe, v duchu myšlenek Randové: Bude její přežití vůbec možné bez Atlasova vzepření, bez vzpoury, kterou ve svém díle autorka vyhlíží?
Institut Ayn Randové založil v roce 1985 Leonard Peikoff, aby pečoval o literátčin odkaz. Měl zač. Když v březnu 1982 Randová umírala, ukázala na kanadského filozofa coby svého dědice. S Peikoffem, jenž disponuje právy k drtivé většině jejích děl, se znala snad od roku 1950. Tehdy sedmnáctiletého mladíka přivedla za spisovatelkou a filozofkou ruského původu jeho sestřenice Barbara. Postupně se tak stal členem neformálního kroužku kolem Randové, jemuž jeho členové přezdívali „Kolektiv“. Ironicky. Vždyť je to kolektivismus, jenž představuje ústřední terč kritiky filozofie Randové, takzvaného objektivismu.
Byli to právě členové „Kolektivu“, kteří sdíleli unikátní příležitost nahlížet do rukopisu vznikající Atlasovy vzpoury a zřejmě dílo i svým způsobem zprostředkovaně spoluutvářeli, během diskusí, jež s Randovou vedli. Ne vždy se končilo jen u diskusí. Románek, který si Randová začala s Barbařiným tehdejším manželem Nathanielem Brandenem, o čtvrtstoletí mladším, „Kolektiv“ málem rozložil. Právoplatní choti obou milenců si vytrpěli své. Mohli pak ale aspoň říkat, že stáli u zrodu jedné z nejvýznamnějších knih dějin.
Politici, duševní mrzáci
Vzpoura – a to ji činí výjimečnou – je vrcholným beletristickým vyjádřením filozofie Randové, zmíněného objektivismu. Realita podle této filozofie existuje objektivně, tj. nezávisle na lidském vědomí. Člověk je s realitou v přímém kontaktu prostřednictvím svých smyslových vjemů, prostřednictvím rozumu. Objektivisté zavrhují náboženskou víru i třeba obyčejnou intuici, neboť ty jsou v rozporu s rozumem a se smyslovým vnímáním světa. Správným a morálním smyslem života je sledování vlastního štěstí. Jediným společenským systémem, v němž je podle nich něco takového možné, je takový, jenž plně ctí práva jednotlivce, tedy kapitalismus bez přívlastků.
Peníze jsou pro objektivisty podstatné, samy o sobě však štěstí nepřinášejí. „My věříme ve spokojenost, ve štěstí, jehož jsou peníze pouze jednou ze složek,“ řekl mi Brook v rozhovoru před třemi lety. „Dalšími složkami jsou osobní integrita, upřímnost k sobě samému, upřímnost a pravdivost vzhledem k realitě, upřímná a počestná péče o rodinu. Tohle jsou ty aspekty, které vedou k pocitu spokojenosti a štěstí, nikoli lhaní a podvádění.“ Lháři a podvodníci podle objektivistů vždy trpí. Hlavně ovšem tak, že je sžírá jejich vlastní svědomí. Život ve lži je totiž v přímém rozporu s následováním vlastního štěstí. „Podívejte se na politiky. Podívejte se jim do očí! Jsou to patetičtí lidé, co se přitom utápějí v duševní mizérii,“ říkal mi tehdy také Brook s plamenností sobě vlastní. „Jsem bytostně přesvědčen, že takový Obama není šťastným člověkem. A mnoho dalších politiků také ne. Protože lhaní plodí nespokojenost. A jedna lež plodí lži další. Stěží lze zalhat jen jednou. Podívejte se důkladně na politiky. Spatříte duševní mrzáky.“ Zní to skoro jako bubnování k povstání, k povstání v duchu Atlasovy vzpoury.
Randová, nejodvážnější Američanka
Kde vůbec Randová čerpala inspiraci k napsání přelomové knihy? Bylo to ještě v Petrohradě, kde se roku 1905 narodila – coby Alisa Zinovjevna Rosenbaumová – do lékárnické rodiny a kde se na základní škole přátelila s Olgou Nabokovovou, mladší sestrou proslulého literáta? Nebo o něco později, na Krymu, kam rodina prchla před bolševiky? Bylo to na tamní střední škole, kde – jak později přiznala – se z Randové stala zapřisáhlá ateistka. Zálibu v romantickém realismu, která je patrná i z kulis Atlasovy vzpoury, ale možná nalezla až při pohledu na panoráma Manhattanu, jež poprvé spatřila v únoru 1926, slzejíc prý úžasem. Nespoutaný kapitalismus pak měla možnost na vlastní kůži poznat v Hollywoodu. Tam brala podřadné práce, jen aby tak tak vyšla. Sňatek s hercem Frankem O’Connorem jí ovšem v roce 1931 zásadně dopomohl k americkému občanství.
Světonázor Randové – jméno si změnila ještě před odjezdem do Ameriky – je dobře patrný už ve Zdroji (Fountainhead), který svým způsobem Atlasovu vzpouru předznamenává. Jedná se taktéž o líčení dystopické (opak utopické; aneb vlastní světu, v němž byste opravdu žít nechtěli) budoucnosti. Totalitární kolektivismus v knize triumfuje do té míry, že slovo „já“ zcela upadá v zapomnění, nahrazováno všudypřítomným „my“. Když připravovala verzi pro americký trh, pracovala Randová dnem i nocí tak ustavičně, že si musela dopomoci amfetaminy – aby ji únava neskolila zcela. Nerozlučně spjata zůstane s touto návykovou látkou po dalších třicet let, čemuž někteří později připíší její zprudka se měnící nálady.
Ve čtyřicátých letech také přičichla k americké politice, když dobrovolničila v rámci kampaně republikánského kandidáta Wendella Willkieho. Během ní se seznámila s libertariánským novinářem Henrym Hazlittem, jenž ji pro změnu představil Ludwigu von Misesovi, přednímu ekonomovi té doby, rovněž zastánci nespoutaného trhu. Mises Randovou označil za „nejodvážnějšího člověka Ameriky“, na což byla obzvláště hrdá – nepoužil totiž slovo „žena“. Intelektuálně dozrála ale až na východním pobřeží, v New Yorku, kam se počátkem padesátých let z Los Angeles přestěhovala. Právě tam kolem sebe ustavila „Kolektiv“.
Bankéř, který zradil
Vedle filozofů typu Peikoffa či Brandena patřil ke „Kolektivu“ i Alan Greenspan. Také on čítal rukopis Atlasovy vzpoury. Do značné míry však později „zradil“. Zejména v roce 1987, kdy se stal šéfem americké centrální banky. Samotná existence centrálního bankovnictví je totiž v přímém rozporu s idejemi vskutku nespoutaného trhu. Pokud má být kapitalismus opravdu nespoutaný, není přece možné, aby tak stěžejní cenu – totiž cenu peněz v ekonomice – určovalo „politbyro“, byť třeba i nazvané „bankovní rada“, a nikoli trh.
„Začtete-li se do Greenspanovy autobiografie, dojde vám, jak moc se nechával okouzlit světem filmových hvězd, médií, velkých jmen politické scény,“ řekl k bankéřovu odpadlictví ve zmíněném rozhovoru Brook. „Lord Acton řekl, že moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně – a myslím, že právě Greenspana moc zkorumpovala.“
Dějiny však bývají ironické. A špetku ironie lze najít i v Greenspanově herezi. Je to totiž právě on, kdo je často zmiňován jako ústřední „pachatel“ finanční krize. Zhruba v letech 2003 až 2006, kdy v čele centrální banky končil, totiž měl podle kritiků nastavit příliš nízké úrokové sazby. Ty zvýšily poptávku po bydlení na neudržitelné úrovně a přifoukly tak americkou nemovitostní bublinu, jejíž splasknutí v roce 2007 pak odstartovalo hypoteční a posléze i finanční krizi. Objektivisté mají jasno: Greenspan zasahoval do přirozeného chodu trhu tak neobratně, že zažehl osudovou krizi. Ta je sice často vykládána jako krize kapitalismu, leč ve skutečnosti jde o selhání centrálního řízení úrokových sazeb.
A ona ironie? Heretik „Kolektivu“ svým kolektivistickým břídilstvím docílil kromě jiného toho, že během vrcholící finanční krize razantně stouply prodeje Atlasovy vzpoury. Tedy té knihy, jejíž rukopis nadšeně hltal v padesátých letech coby zapřisáhlý kritik kolektivismu (a centrálního bankovnictví). A možná dokonce – jak se někdy spekuluje – coby (další) milenec-zajíček Randové. Jeden odpadlík tak svou herezí zprostředkovaně k objektivistickému učení přivedl zřejmě mnohonásobně větší počet nových stoupenců. A ukázal jim tak možná i cestu, která má smysl i pro budoucnost. Jak je totiž přesvědčen Brook, „pokud civilizace do té doby neskončí, objektivismus se za sto či dvě stě let stane dominující sekulární filozofií na světě“.
