Gott i Zeman na LSD? Legální terapie halucinogenní drogou se za komunismu účastnily stovky lidí
Komunistické Československo bylo dlouho jedinou zemí světa, kde se legálně vyrábělo LSD. Lékaři tu dohlíželi na experimenty a terapie využívající proslulou halucinogenní drogu. Účastnily se jich stovky lidí – patřil mezi ně Karel Gott, Jan Švankmajer, Pavel Rychetský, Petr Pithart, Boris Hybner, Jiřina Šiklová, výtvarníci Ota Janeček, Vladimír Boudník nebo Jiří Anderle a prý i nynější prezident Miloš Zeman.
Jednoho dne v roce 1952 dorazila na stůl Jiřího Roubíčka, docenta psychiatrické kliniky Univerzity Karlovy, krabice se skleněnými ampulkami. Obsahovaly diethylamid kyseliny lysergové – LSD. Tuto sloučeninu objevili roku 1943 chemici švýcarské farmaceutické firmy Sandoz v čele s „otcem LSD“ Albertem Hofmannem a popsali ji jako „fantastikum“, tedy drogu vyvolávající silné halucinace. Sandoz pro LSD nenašel žádné praktické využití, takže zdarma rozeslal vzorky vybraným lékařům. Včetně Roubíčka – vysokého, charismatického psychiatra, který studoval v Anglii a po návratu domů založil první československou elektroencefalografickou laboratoř, tedy EEG.
„Byl to lev salónů a měl kontakty s různými cizinci,“ vzpomíná dnes na Jiřího Roubíčka psycholog Jan Srnec. Roubíčka zajímalo srovnání schizofrenních pacientů a zdravých lidí v momentě, kdy obě skupiny podstupovaly dočasnou „modelovou psychózu“ vyvolanou LSD. Se Srncem začali hledat dobrovolníky, zejména své známé mezi umělci, aby zjistili, co mohou vytvořit nebo říci pod vlivem LSD.
Slova mají barvy!
Srnec tato sezení s LSD nahrával – třeba experiment malíře Oty Janečka nebo hudebního skladatele a výtvarníka Františka Chauna, otce režiséra Igora Chauna. Mnohé pokusné osoby prodělaly hroznou zkušenost. Psychologovi, spisovateli a komponistovi Václavu Pinkavovi, dnes známému spíš pod uměleckým jménem Jan Křesadlo, bylo právě 28 let, když mu v únoru 1954 podali perorálně 100 mikrogramů LSD. Po třiceti minutách experimentu Křesadlo na záznam říká, že má „velké ruce, jako bych se protahoval do dálky“, po hodině, že „slova mají barvy“, a po čtyřech hodinách, že „vše je roztříštěno, vše se mění, prostě jsou tam takové bizarní tvary“. Ještě následujícího dne Křesadla děsily ornamenty na stropě a zjevující se „škaredé slepice“ nebo obličeje obou osob vedoucích experiment.
Roubíček také pozval další psychiatry, aby podstoupili tuto psychózu. Stanislav Grof, „vynálezce“ holotropního dýchání působící od roku 1966 ve Spojených státech, dostal poprvé LSD v Roubíčkově klinice EEG roku 1956. Injekčně, pod stroboskopem. „V tom okamžiku mě zaplavilo světlo, jaké jsem si nikdy nedovedl představit,“ popisoval Grof později. „Měl jsem intenzívní pocit, že takhle to muselo vypadat v Hirošimě. Katapultovalo to moje vědomí z těla. Ztratil jsem asistentku, kliniku, kde se pokus konal, Prahu, planetu, měl jsem pocit, že moje vědomí nemá žádné hranice.“ Tato zkušenost ho přiměla zasvětit celý život studiu změněných stavů vědomí.
Jiří Roubíček posléze publikoval zážitky a umělecká díla „svých“ experimentátorů v knize Experimentální psychosy (1961), která československý výzkum LSD zpopularizovala. O čtyři roky později navštívil Prahu beatnický básník Allen Ginsberg a setkal se s Roubíčkem v kavárně Viola, kde o droze dlouze diskutovali; lékař básníka dokonce pozval na návštěvu bohnické psychiatrické léčebny. Tou dobou už mělo Československo své vlastní LSD.
Čs. psychiatrie na vlnách LSD
V padesátých letech se Československo snažilo vyvíjet své vlastní léky, aby získalo produkty na vývoz a zároveň aby nemuselo tolik dovážet z kapitalistických zemí. Ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii (VÚFB), který byl v pražské Kouřimské ulici otevřen v roce 1951, začali zkoumat alkaloidy derivované z námele, ve střední Evropě hojné houby parazitující na žitě. Námel produkuje sloučeniny užívané v porodnictví – a námelové alkaloidy jsou také předchůdci LSD. V roce 1959 pak chemici z VÚFB objevili novou cestu, jak z nich drogu získat. Ústav si zaregistroval Lysergamid – ochrannou známku pro LSD – a ministerstvo zdravotnictví schválilo jeho produkci „převážně k účelům experimentálním“.
Oldřich Vinař testuje v Ústavu pro doškolování lékařů několik nových psychiatrických léků, které se objevily v pozdních 50. letech, v Ústavu pro výzkum výživy lidu v Krči pak Miloš Vojtěchovský a mnozí další včetně Stanislava Grofa podnikali experimenty – často sami na sobě – dokumentující vlivy LSD, psilocybinu (drogy z takzvaných houbiček, například lysohlávek), benaktyzinu a dalších látek. Hledali tehdy „Toxin X“, který vyvolává schizofrenii.
Koncem padesátých let už psychiatři věděli, že LSD dokáže víc než jen vyvolat dočasnou psychózu. Pod odborným dohledem umí též „uvolnit“ pacientovo ego a emočně je „otevřít“, což se jeví jako užitečný nástroj pro freudovskou psychoanalýzu. Tu sice komunisté odmítli jako individualistickou a buržoazní (mladí lékaři, jako byl třeba Stanislav Grof, se ji mohli učit výhradně na soukromých lekcích při bytových seminářích), ale tolerovali skupinovou psychoterapii.
Roku 1960 podali doktoři Milan Hausner a Vladimír Doležal LSD šestadvaceti neurotickým pacientům v Lobči. V roce 1962 pak Státní úkol VII-12-5 vyhlásil nutnost hlubšího výzkumu „neuróz a reaktivních stavů“, což otevřelo dveře širšímu užití LSD. V roce 1965 byl doktor Hausner jmenován primářem léčebny v Sadské, která se záhy stala se 112 lůžky největší léčebnou využívající LSD v celé Evropě.
Karel Gott vzpomíná
Na psychoterapii pod vlivem LSD bylo v Sadské vyškoleno kolem třiceti psychiatrů a psychologů, z účinku látky byli většinou nadšeni. „Je velmi prospěšná osobnostem se sklony k závislostem,“ tvrdí i dnes doktor Jan Sikora, jenž se věnuje léčbě závislostí. V sedmdesátých letech mu LSD pomáhalo při léčbě alkoholiků v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. Jednou podal LSD pětici beznadějných alkoholiků, kteří se experimentu zúčastnili jen proto, aby dokázali, že je droga k ničemu. „A byli to nakonec jediní pacienti, kteří vydrželi abstinovat řadu let,“ vzpomíná Sikora.
Dalším velkým centrem psychoterapie LSD se stal Výzkumný ústav psychiatrický (dnešní Národní ústav duševního zdraví) v Bohnicích. Do roku 1965 tu lékaři Stanislav Grof a Zdeněk Dytrych podali LSD během jedenácti stovek sezení. U pacientů zaznamenali nesmírně pestré reakce: někteří měli fantastické vize, jiní znovuprožívali traumata z dětství, na další udeřila deprese nebo záchvat vzteku, jiní se oddali extatickému nadšení nebo se ponořili do stavu naprosté blaženosti. Pokud pacient dostal LSD opakovaně – po několika dnech či týdnech –, mohl se jeho zážitek diametrálně lišit. Právě tato nevypočitatelnost drogy je ostatně důvodem, proč se mnozí odborníci vyslovují proti jejímu užívání v psychiatrii.
Zpěvák Karel Gott později vzpomínal, že se mu při sezení s LSD v Bohnicích „odkrývaly vzpomínky až do hlubokých dětských let, o nichž doposud vědělo jen mé podvědomí. Vyprávěl jsem profesoru Grofovi o rozhovoru mámy s tátou, který jsem jako malý kluk poslouchal za dveřmi.“
Herec a mim Boris Hybner má jinou vzpomínku: „LSD mi pomohlo, abych se našel, odpustil jsem spoustě lidí, objevil v sobě pokoru, která vede k odpuštění. Přestal jsem být agresívní, našel si laskavější pohled na svět.“
A svědectví výtvarníka Jiřího Anderleho? „Díky LSD jsem pochopil ten mirákl, proč jsem na světě.“ V průběhu posledního sezení v Bohnicích se Anderleho mysl po požití pilulky LSD ocitla v chodbě, která najednou končila tak, jako jednou skončí jeho život – a toto zjištění ho ohromilo natolik, že se od onoho momentu rozhodl věnovat výhradně svému umění.
Doktor Grof si při pozorování podobně dramatických zvratů začal myslet, že pacienti zpracovávají trauma z porodu a že i negativní zkušenost s drogou může (stejně jako bolestivé kontrakce rodičky) přinést jisté osvobození. A skutečně, mnozí tehdejší pacienti mluví dodnes v souvislosti s LSD o „znovuzrození“.
Nejdramatičtější příběh je asi ten Miroslavin. Dnes už je babičkou, žije u Berouna a je šťastná. V roce 1967 ji ale zcela ochromila deprese a naprostá hrůza ze sexu s manželem, trpěla katatonickými stavy. Podrobila se třem sezením s LSD pod dohledem doktora Borise Merhauta. Před tím posledním ji naučil modlitbu – a pak jí podal velké množství drogy. Seděla několik hodin na podlaze, zcela neschopná pohybu, a pak to přišlo: „Skrčila jsem se mezi dveřmi do fetální polohy a doktor Merhaut usoudil, že se cítím jako v okamžiku těsně před zrozením,“ vzpomíná Miroslava. „Přehodil přese mě deku, třásla jsem se. Pak jsem se natáhla na podlahu. Bylo to nádherné, Merhautova žena Eliška se mi zjevovala jako anděl, cítila jsem obrovskou lásku, rozplynula jsem se po místnosti… Byla jsem absolutně volná, svobodná. Tátu jsem milovala, i děti – táta, můj muž, je pro mě od té doby vším na světě.“
Zabývat se mystickými nebo náboženskými zážitky při intoxikaci LSD bylo v komunistické zemi samozřejmě riskantní. Grof si dával pozor, aby se o nich ve svých česky psaných pracích nezmínil. Učinil tak až po roce 1966, kdy přesídlil do USA a stal se propagátorem transpersonální psychologie, při níž se pacienti v rámci terapie vracejí do minulých životů, cestují do jiných dimenzí a meditují. Grofův konkurent Hausner ovšem napsal v roce 1966 komentář propagující terapii LSD přímo do Rudého práva. Mimo jiné tu uvedl: „LSD-25 je v tomto ohledu jakousi sondou do podvědomí... Sonda sahá velmi hluboko, často do prvých dnů života, ne-li dále.“
Prezident Zeman na LSD?
Jak zasahovalo LSD do politiky? Někteří psychiatři dnes tvrdí, že jejich kolegové, doktoři Souček a Černý, poskytovali terapii LSD ve smíchovském státním sanatoriu SANOPS, určeném vysoce postaveným stranickým představitelům.
Psycholog Eduard Bakalář z Ústřední vojenské nemocnice pak pořádal sezení s LSD s dobrovolníky a to včetně budoucího režiséra Jana Švankmajera, výtvarníka Martina Stejskala nebo nynějšího předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského. Ten v autobiografické knize Diskrétní zóna (formou rozhovoru ji napsal Tomáš Němeček) vzpomíná: „Připravili nám slamníky na podlahu – v jedné místnosti byl Petr (politik Petr Pithart; pozn. red.), ve druhé já, protože intoxikaci LSD asi skutečně nelze prožívat jinak než vleže, je to ohromný náraz. Nemocniční kachlíky nevytvářejí nijak příjemné prostředí a já měl navíc strach. (…) Neměl jsem žádné barevné halucinace, žádné radostné prožitky. Byl to černobílý, velmi intenzívní, těžko sdělitelný vjem. Osobně mu říkám vnímání Boha, pocit absolutní pravdy.“
Socioložka Jiřina Šiklová, rovněž dobrovolnice z UK, na LSD vzpomíná ráda: „Pro mě to byl pozitivní zážitek, který ve mně otevřel velmi mírumilovné myšlenky.“ Při intoxikaci pozorovala krásnou, zlatem zdobenou vázu, jež v ní probudila pocit, že by měla všechny bližní chovat v úctě – včetně politiků. „Řekla jsem si, že bych měla být tolerantní k politickým názorům jiných, ačkoli s nimi nesouhlasím,“ vypravuje dnes.
Jiřina Šiklová tvrdí, že s LSD experimentoval svého času dokonce i nynější prezident Miloš Zeman. „LSD jsme zkoušeli na různých chalupách a chatách a Miloš Zeman, tehdy mladý student nebo už možná absolvent Vysoké školy ekonomické, to také zkusil. A bylo to někde na Orlíku, v chatě Jiřího Hermacha.“
Bylo to opravdu tak?
Prostřednictvím svého mluvčího prezident vzkázal: „Nebylo to s určitostí LSD, Jiřina Šiklová doporučila v té době vyzkoušet marihuanovou cigaretu. S dodatkem pustit si k tomu, v poklidné situaci, nějaké pěkné LP. V oněch dobách Miloš Zeman dal na toto doporučení, žádné zvláštní účinky ale nezaznamenal. A od té doby již žádný takový experiment neabsolvoval.“
Léčba homosexuálů
Česká psychoterapie LSD se po roce 1968 pustila do ještě kontroverznějších vod, než byly ty politické. V Sexuologickém ústavu fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy se LSD užívalo k „léčení“ dvanácti homosexuálních mužů a šesti transsexuálních žen, kteří „nechtěli homosexuálně žít za žádnou cenu“. Zatímco devět mužů se sociálně adaptovalo a „třetina skupiny zcela upustila od homosexuálních kontaktů“, na ženy neměla „léčba“ žádný dopad. „LSD spíše dotvářelo poruchu a dodávalo ženám rozhodnost k prosazování touhy žít po mužském způsobu,“ uvádí odborná studie.
LSD se rovněž podávalo autistickým dětem v Dětské psychiatrické léčebně Dubí. Jakkoli to dnes zní jako šokující informace, tehdy nešlo o nic ojedinělého – v USA bylo tou dobou publikováno minimálně sedm odborných studií, tvrdících, že LSD má na autistické děti pozitivní vliv. Ředitel dubského ústavu Petr Boš v odborném žurnálu Československá psychiatrie napsal, že LSD pomohlo všem čtyřem dětem, jimž je podal. Mezi nimi byl i tři a půl roku starý chlapec, jenž „… ke konci sezení verbalizoval a překonal svůj strach z vody. Ten se váže k pravděpodobnému psychotraumatu v raném dětství (podle reference psychotické matky byl asi v 18 měsících posazen do horké vody, v ještě ranějším věku jej babička chtěla utopit).“
Psychotropní závody ve zbrojení
LSD je látka bez barvy, bez zápachu, bez chuti, navíc extrémně koncentrovaná – jeden gram může způsobit halucinace až u deseti tisíc lidí. I proto se o ni zajímaly armády obou rivalů ve studené válce. V roce 1953 americká CIA hlásí, že SSSR vyvíjí LSD jakožto vojenskou zbraň, která by kontaminovala potravu nebo vodu, „aby se celé skupiny lidí – včetně armádních jednotek – staly lhostejnými k okolí“.
Ačkoli byla tato obava ve skutečnosti přehnaná (účinek LSD rychle zneutralizuje světlo, teplo nebo chlór), stačila na to, aby obhájila americký armádní výzkum a spustila psychotropní závody ve zbrojení. V roce 1966 prohlašuje americký generál J. H. Rothschild, že by USA mohly použít nezhoubné chemikálie typu LSD jako zbraně ve Vietnamu, Československá armáda se zároveň pouští do vlastního výzkumu. O něm vypovídá i snímek Experiment z roku 1969 (dnešní hit YouTube), v němž se čtyři důstojníci doslova hroutí smíchy a nejsou ani schopni nasadit si plynové masky – vypili totiž kalíšek vody obsahující 150 mikrogramů LSD.
A pak je tu StB – používala LSD při výsleších? Těžko říct. Někdejší vysoký důstojník Státní bezpečnosti (a později také CIA) Josef Frolík ve svých pamětech Špión vypovídá uvádí, že v ruzyňské věznici měla StB laboratoř, v níž vězni sloužili jako „morčata ke zkouškám různých jedů, halucinogenních drog a sér pravdomluvnosti“. A minimálně jedno vysoce postavené „morče“ zde za nevyjasněných okolností, zřejmě právě po podání drog, v roce 1963 také zemřelo – šlo o někdejšího předsedu sociálně demokratické strany Bohumila Laušmana.
Také věznice Pankrác měla podobné oddělení, a to v areálu bohnické psychiatrické léčebny. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) po revoluci identifikoval 128 vězňů, kteří byli ve zdejším pavilónu č. 17 drženi mezi lety 1950 a 1989 především kvůli svým politickým aktivitám. „Většina těchto lidí vypověděla, že jim byly aplikovány halucinogenní látky,“ říká někdejší ředitel ÚDV Pavel Bret. „Někteří tomu říkali test pravdy.“ Jestli bylo mezi těmito látkami LSD, není ovšem jisté. Důkazní materiály byly skartovány a většina potenciálních pachatelů i svědků je dávno po smrti.
Zdrogování Západu?
V roce 1963 vypršela Švýcarům ze Sandozu platnost patentu na LSD a hned v následujícím roce československé ministerstvo zdravotnictví schválilo komerční výrobu přípravku Lysergamid. To vše za mohutného přesvědčování lékařů o „zvyšující se poptávce po tomto preparátu mezi našimi psychiatry“, provázeného tvrzením „že o náš lysergamid je vážný zájem také v zahraničí“.
Výroba se přesunula do státního podniku Galena v Opavě. Drogu posléze distribuoval státní podnik Léčiva pod názvem Lysergamid-Spofa. V dubnu 1966, po široce medializovaných provokacích Timothyho Learyho a zákazu nelegálního držení LSD v Americe, švýcarský Sandoz ohlásil, že s produkcí LSD končí, a tak se psychiatři celého světa spojili a začali jako jeden muž objednávat místo švýcarského LSD československý lysergamid. Jen v červenci 1966 navštívili Hausnerovu léčebnu v Sadské lékaři z Bostonu, New Yorku, Londýna, Bukurešti a Florencie. „Bylo jim doporučeno, aby o látku psali na Chemapol,“ napsal Hausner do oficiální zprávy.
A Chemapol vyhověl: podle jedné faktury ze srpna 1966 prodala společnost 5000 ampulí (celkem 0,5 gramu) lysergamidu jisté kanadské nemocnici za 2300 USD. Tou dobou bylo LSD součástí šedé zóny – USA schválily první zákony, které tuto látku zakazovaly v roce 1966, ale ve většině zemí světa bylo legální přinejmenším do roku 1971. Mnozí západní lékaři je tedy mohli bez obav dovážet. Nějaké samozřejmě proniklo na černý trh, kde se gram látky cenil až na 20 000 USD.
LSD ve „vysoké hře patriotů“?
Několik autorů tvrdí, že sovětský blok v šedesátých a sedmdesátých letech vyráběl obrovské množství LSD i jiných drog a pašoval je do západních států, aby tu prostřednictvím chemie radikalizoval mládež a destabilizoval vlády. Mnohé z těchto příběhů rozšířil bývalý československý politik a generál Jan Šejna, podle něhož naše vojenská kontrarozvědka vyvinula technologie pro masovou výrobu nelegálních drog a školila vlastní chemiky i mezinárodní pašeráky drog na základně v bratislavské čtvrti Petržalka.
Ať už to bylo kvůli drogám na černém trhu, nebo vinou mezinárodního tlaku na zákaz LSD, Československo s výzkumem drogy po roce 1974 skončilo. Ministerstvo zdravotnictví nařídilo okamžité zničení veškerých zásob přípravku Lysergamid. Zástupce ministerstva se osobně dostavil do Sadské a rozmašíroval veškeré ampulky kladivem, zlomený Milan Hausner strávil zbytek života léčbou horníků v uranových dolech ve Stráži pod Ralskem. Bohnickou zásobu LSD pak kdosi zakopal na nemocničním pozemku. Hledači pokladů, pozor: nenašla se zatím ani ampulka.
Léta to vypadalo, že je příběh u konce. Ale mladá generace lékařů testuje na prestižních amerických univerzitách terapie s užitím psychedelických drog jako psilocybinu nebo MDMA (tedy extáze), které by měly léčit závislosti a posttraumatické stresové poruchy. Loni švýcarský psychiatr Peter Gasser publikoval zprávu o tom, že terapie LSD snížila míru úzkosti u pacientů v terminálním stadiu rakoviny – a navázal na práci, již započal Stanislav Grof ve Státech před čtyřiceti lety. I v Bohnicích dnes lékaři užívají ke svým výzkumům psilocybin a EEG. Čeští výzkumníci se tak s LSD evidentně neloučí...
Autor článku Ross Crockford je kanadský publicista, od roku 2007 pracuje na monografii o československém výzkumu LSD. Po celou dobu s ním spolupracuje redaktorka Reflexu Kateřina Kadlecová.
