Alexander McQueen: Vyšinutý módní návrhář zemřel oběšený na opasku, který sám navrhl
Geniální módní návrhář a designér Alexander McQueen (17. březen 1969 – 11. únor 2010) si celý život udržoval status outsidera, svět britské vyšší třídy mu lezl na nervy. Potřeboval provokovat a dařilo se mu to; i jeho smrt byla velkolepou divadelní inscenací. Jeho dílo a životní příběh se na fenomenální výstavě Savage Beauty v londýnském Victoria & Albert Museu snaží denně vstřebat tisíce lidí.
„Nechci pořádat koktejlové parties... Dávám přednost extrémním reakcím. Chci infarkty. Chci, aby na mé show jezdila záchranka,“ předsevzal si věčně rebelující král světové módy na začátku kariéry. Věřil, že na přehlídkovém molu můžete zažít cokoli. Rozumějte – COKOLI.
Když jako náctiletý v osmdesátých letech minulého století začínal coby řadový krejčí, byť v prestižním salónu, na podšívku připravovaného saka pro prince Charlese napsal: „Jsem píča,“ a přikreslil mužský pohlavní samoznak. O dvacet let později, v roce 2001, mu stejný Charles předával britskou Cenu designéra roku. Byla to už jeho třetí.
Pásovcoví zabijáci
Pro svět velké módy jej však objevila až Isabella Blowová (1958–2007), módní novinářka, aristokratka a nihilistka s talentem rozeznávat krásu ve chvíli, kdy ji ostatní za krásu ještě nepovažují. V únoru 1992 přišla do londýnské Central Saint Martins School, jedné z nejlepších škol módního designu na světě, na závěrečné předváděčky. Viděla McQueenovy šokující výsledky: znavené modelky s obličeji lehkých žen v punčocháčích s dírami, kolekci, jež drasticky popírala britskou tradici. A protože Isabella Blowová byla nechutně bohatá a měla ve světě módy velký vliv, celou kolekci tohohle studentíka skoupila. Blowová se stala McQueenovou celoživotní múzou, sudičkou i druhou matkou. Ne náhodou v roce 2007, po letech velkých depresí, spáchala sebevraždu. Žít ve světě Alexandera McQueena totiž zjevně nebylo lehké.
Už své studentské představení připravil do dech beroucích detailů – a to se stalo jeho obchodní značkou. Byl to on, kdo první postříkal molo žlutou vodou, nápadně připomínající moč. On svázal modelky šperky tak dokonale, že vypadaly jako v poutech. O pár let později ozdobí své nechutně drahé sako podobiznou malého, hladovějícího Afričana, proslaví látku, na níž je portrét muže na elektrickém křesle, představí spolu s modelkami na přehlídce útočící roboty, a hlavně revitalizuje ikonické „bumster“ kalhoty, posazené na bocích tak proklatě nízko, že jsou skoro nenositelné. Ale krásné.
Přelomovou přehlídkou v jeho kariéře byla Highland Rape, tedy něco jako „znásilnění na vysočině“ (rozumějte skotské). Organizoval si ji sám, v roce 1995, v jednom z londýnských sklepů. Půlhodinová inscenace plná vzteku, násilí a magické energie představila modelky, pracující tehdy zdarma, v rozervaných šatech, s odhalenými ňadry. Klopýtající, ubrečené, zubožené. Jedna z novinářek jej o deset let později nazve přesně: teatrální režisér krutosti.
Všichni módní novináři, kteří se do londýnského sklepa tehdy doštrachali, byli naprosto zhnuseni. Jenže od té doby už nevynechali jedinou McQueenovu show.
„Byl to vypravěč a divoké příběhy, jež nám chtěl sdělit, rozhodně nebyly o dívce, která jen courá sem a tam,“ řekla o něm dlouholetá producentka jeho přehlídek, Sam Gainsburyová. Právě ta, jež se mu v roce 2009 snažila vysvětlit, že se v jeho botách, které vešly do historie jako pásovcoví zabijáci (armadillo shoes), jednoduše nedá chodit. A že se může stát, že modelky uprostřed promenády spadnou. „Když spadnou, tak spadnou,“ řekl jen.
Nezkrotná krása
Výstava Savage Beauty, v překladu krása, jež je nezkrotná, divoká, surová a taky trochu sprostá, měla světovou premiéru už v roce 2011, v Metropolitním muzeu, rok po McQueenově smrti, a za čtyři měsíce ji vidělo 650 tisíc lidí; stala se osmou nejnavštěvovanější výstavou v historii tohoto muzea.
Její londýnská variace se rozhodla jít dál, je větší a komplexnější. Kurátoři londýnského muzea si půjčili dalších 70 McQueenových modelů britské provenience; výsledkem je 240 modelů v deseti místnostech.
Péče britského muzea dává smysl. Vždyť Alexander McQueen se vlastně vrací domů: v Londýně se v chudé čtvrti East End narodil jako šesté, nejmladší dítě taxikáře a učitelky a v Londýně, v jeho luxusním loftu ve čtvrti Mayfair, jej taky paní na uklízení našla v únoru 2010 oběšeného. Chtěl si původně podřezat žíly, ale nějak to nešlo, tak použil svůj oblíbený hnědý opasek, jejž sám navrhl. A oběsil se ve skříni. Kde taky jinde.
Když procházíte výstavou, rozumíte poznámkám životopisců, že Alexander McQueen miloval v dětství filmy Davida Attenborougha a byl zapáleným ornitologem; uznával přírodu v brutální a nekonvenční podobě, miloval ptáky v letu, které sice občas někdo sežere, ale jsou nespoutaní, a než uhynou, dělají si, co chtějí. Vidíte šperky z kostí, husí pera namočená ve zlaté barvě, rozervaný tyl, jenž připomíná divoké růže... Svou módu vytvářel McQueen pro ženy a k jejich lidské stránce se nebál přidat cosi zvířecího, co v sobě možná samy ženy (a zvlášť Britky) jen tušily, ale bály se přiznat a – o to víc jeho modely milovaly.
Stříhá jako bůh
Už je sice mrtev, zabil se, když mu bylo čerstvých 40, avšak žije dál. Hned ve frontě na lístky na výstavu si šeptají dvě holky, sotva odrostlé teenagerovským šortkám: „Stejně to ale od královský rodiny bylo hezký, že se Kate vdávala v šatech od McQueena. Sice by se v hrobě obracel, protože ty šaty jeho firmy byly zbytečně usedlý, ale lepší než na něj zapomenout.“
Je to pravda: když si v dubnu 2011 brala Kate Middletonová prince Williama, oblékla si na svůj princeznovský svatební den dlouho utajovanou, usedlou bílou róbu s krajkami. Navrhla ji Sarah Burtonová, která po zesnulém Alexanderu McQueenovi převzala otěže a jím založenou značku s jeho jménem vede dodnes. Je to sice trochu jako Apple bez Jobse, ale Burtonová pracovala s McQueenem dlouhá léta a má „jeho školu“, i když ne jeho duši.
Na výstavě najdete samozřejmě návštěvníky všech věkových kategorií; děti si kreslí křídou podle McQueenových modelů s lebkami, studenti ze St. Martins School of Design se tu snaží pochytit něco z jeho drzosti a naštvanosti na svět módy, v němž bylo podle McQueena „tolik represe, že bylo třeba jej trochu oživit“. Ostatně ze školy jej prý nevyhodili jen proto, že stříhal jako bůh.
Ano, milovaly ho všechny: herečky Demi Mooreová a Sarah Jessica Parkerová (z jeho pohřbu byla naprosto zničená), modelka Kate Mossová (jeho velká kamarádka a svědkyně na jeho jediné gay svatbě, která byla v roce 2000 ještě nelegální) nebo Naomi Campbellová. A taky David Bowie, jejž oblékal (je i autorem ikonického kabátu v designu britské vlajky, zdobící cover Bowieho alba Earthling), nebo zpěvačka Björk, jíž mimo jiné vytvořil cover k desce Homogenic.
Běsi z dětství
„V jeho hlavě bylo něco, o čem jste rozhodně nechtěli vědět,“ řekla o něm v dokumentu McQueen a já jedna z nejslavnějších módních kritiček světa, Britka Suzy Menkesová. Zřejmě měla pravdu.
V únoru 2015 vyšla nová, vynikající knižní biografie o McQueenovi. Z ní je jasné, že byl podivín se sklony k násilí, za jehož těžkou drogovou závislost a sexuálně perverzní úlety mohou zážitky z dětství, kdy byl od devíti let do puberty pravidelně znásilňován svým švagrem, manželem své o patnáct let starší sestry Janet.
Ano, Alexander McQueen strašně fetoval. Používal „vitamínové koktejly“, jak říkal směsi kokainu a sedativ, aby vydržel tlak při přípravě přehlídek. Spolupracovníci mu je sháněli už v Paříži, kde pět let zastával pozici hlavního návrháře prestižní firmy Givenchy (1996–2001). Nikdy neměl milostný vztah delší než pár měsíců a své milence uzurpoval tak, že k němu v noci, když byl opilý, musela často přijet policie. Byl zkažený penězi a všechno mu bylo jedno, snad s výjimkou jeho matky Joyce, která zemřela na rakovinu pár dní před tím, než se oběsil.
Pro svět módy je však dnes důležité, že nejlépe fungoval, když se proti něčemu vymezoval. Z domova utekl už v patnácti, když řekl, že nebude instalatérem, jak ho nutil otec. V roce 1986 totiž uviděl v televizi reklamu, že firma Anderson & Sheppard hledá krejčovské učedníky. Líbilo se mu, že tam šijí obleky pro Michaila Gorbačova a Charlese, prince z Walesu; hned při prvním pohovoru mu nabídli místo. A tak mohl začít… malovat do podšívky penisy.
Těsně před svou smrtí řekl: „Oblečení a šperky by měly být překvapující a osobité. Když vidíte ženu v mém modelu, chcete se o ní dozvědět víc. To podle mě odlišuje dobré návrháře od těch špatných.“ Pokud nevěříte, podívejte se na fotky z vernisáže Savage Beauty: jeho šaty měly na sobě Eva Herzigová nebo Salma Hayeková, v New Yorku v roce 2011 pak Beyoncé nebo Rihanna. Jediná, kdo v jeho modelu v Londýně nedorazil, byla Victoria Beckhamová, jež si vzala model z vlastnoručně navržené kolekce. Taky jste se o ní už nic dozvědět nechtěli.
