Herberts Cukurs: Sadistický „řezník z Rigy“ se při vraždění lotyšských Židů předháněl s nacisty
„Tělo řezníka z Rigy objeveno v Montevideu.“ Podobné titulky obletěly před více než půlstoletím svět. Oním mrtvým byl Herberts Cukurs (17. května 1900 – 23. února 1965). Následné vyšetřování skončilo ve slepé uličce, i když uruguayská policie měla k dispozici filmový záznam pravděpodobného vraha. Policejní spis počítal s verzí, že za smrtí brazilského občana původem z dalekého Lotyšska stála skupina židovských mstitelů. Ani jednoho se nikdy nepodařilo dopadnout. Dnes by mu bylo 120 let.
„Pojďte si sednout sem do kuchyně, mám ze surfování spálený nos, tak se musím držet mimo slunce.“ Dvoumetrová postava štíhlého pětašedesátníka září zdravím. Gad Šimron má za sebou dekádu v utajeném světě Mossadu. Dnes komentuje pro izraelská média témata z prostředí armády a tajných služeb. Napsal sedm historických knih. Jedna z nich se jmenuje Poprava kata z Rigy. Gad Šimron ji napsal společně s hlavním účastníkem celé operace, někdejším agentem Mossadu, jenž tehdy, v pětašedesátém, vystupoval pod pseudonymem Anton Künzle. Jeho skutečné hebrejské jméno znělo Ja’akov Meidad.
„Víte, je to mýtus, že Mossad po válce všude po světě lovil nacisty. Izrael byl mladá země, ostrůvek uprostřed rozbouřeného oceánu, a jeho omezené prostředky byly potřeba na obranu. V roce 1964 se ale začalo v Německu a po celé Evropě mluvit o tom, že by bylo dobré prohlásit nepotrestané nacistické zločiny za promlčené. A udělat tlustou čáru za minulostí. Tehdy vedení Izraele rozhodlo o exemplární akci, která by tyhle úvahy uťala. Zbývalo najít vhodný cíl.“
Lotyšský hrdina
Z omezených informací o místech úkrytu uprchlých nacistických zločinců padla volba na Neněmce, jenž se před světskou spravedlností skrýval podobně jako Adolf Eichmann v Jižní Americe. Konkrétně v brazilském São Paulu.
Herberts Cukurs se během krátkých dvaceti let lotyšské meziválečné nezávislosti stal národním hrdinou. Letecký inženýr a atletický krasavec proslul sólovými výpravami do Gambie a Tokia. Ve strojích vlastní konstrukce podnikl velkou cestu po Asii a Sovětském svazu. Nadšené noviny mladého státu o něm psaly jako o lotyšském Charlesi Lindberghovi.
Rok 1940 přinesl krutý konec samostatného Lotyšska, jež se vrátilo pod ruskou, teď sovětskou, nadvládu. Rudý teror pak gradoval deportací 35 000 skutečných i domnělých odpůrců bolševického režimu do Střední Asie. Mezi Lotyši se rozhořely plameny nenávisti. Nejen proti Rusům, ale také Židům hojně zastoupeným mezi rudými komisaři. Příležitost pro vybičovanou nenávist se naskytla brzy. Následujícího roku padlo Pobaltí do rukou rychle postupujícímu Wehrmachtu.
Co se rozpoutalo po 1. červenci 1941, kdy německá armáda za nadšeného uvítání místním obyvatelstvem napochodovala do Rigy, nemělo obdoby. Einsatzgruppe A, speciální jednotka SS s úkolem vyvražďovat na dobytých územích Židy, Romy a protinacistické elementy, se v počtech zavražděných předháněla s místními nacionalisty. Ti nejhorší se sešli v komandu vedeném lotyšským policistou Viktorsem Arājsem. Národní hrdina Herberts Cukurs při tom nesměl chybět. Díky svému společenskému postavení, ale, jak se vzápětí ukázalo, také sadistické nátuře se brzy vypracoval na muže číslo dvě ve vedení Arājsova komanda.
Přes Paříž do Brazílie
První akcí lotyšských nacistů bylo červencové vypálení rižských synagóg. Lotyšská verze křišťálové noci se odlišovala hromadným naháněním Židů žijících v okolí do interiérů budov, jež byly vzápětí zapáleny. „Svědci slyšeli nářek lidí zamčených uvnitř a viděli, jak se někteří snažili zevnitř rozbít okna synagógy a jako hořící pochodně se dostat ven,“ objevuje se v záznamech norimberského procesu. „Cukurs po nich střílel ze svého revolveru.“
Ihned po nacistickém „osvobození“ Lotyšska se Cukurs se svými nohsledy zapojil do nahnání celé lotyšské židovské komunity do nově zřízeného ghetta v hlavním městě Rize. Vměstnalo se sem více než padesát tisíc lidí. Jak dokládá Českým lvem oceněný cyklus Zapomenuté transporty režiséra Lukáše Přibyla, v uličkách rižského ghetta skončily i první transporty českých Židů. „Přišel Cukurs nebo Danskopf. Procházeli se ghettem, a když viděli nějaké staré lidi, vzali zbraň a na místě je zastřelili,“ vzpomíná v dokumentu Julius Orabkin.
Třicátého listopadu a pak znovu 8. prosince 1941 navezly vlaky a nákladní auta tisíce Židů z rižského ghetta do Rumbulského lesa. Němečtí esesáci za vydatné podpory lotyšských pomahačů pod vedením Arājse a Cukurse donutili děti, ženy a muže, aby se svlékli a postavili na okraj jam vykopaných v písčité půdě. Řady a řady lidí pokosených střelbou z kulometů padaly do rychle se plnících příkopů. Za pouhé dva dny tu Němci a Lotyši povraždili 25 000 lotyšských a německých Židů.
„Arājsovo komando bylo jednou z nejvražednějších jednotek během holocaustu,“ vysvětluje mi ve své skromné jeruzalémské kanceláři Efraim Zuroff, momentálně asi nejprominentnější lovec nacistů. „Cukurs se jako zástupce velitele podílel nejen na vraždění Židů v Lotyšsku, ale později taky v běloruském Minsku. Ta jednotka má na svědomí desetitisíce životů.“
V chaosu konce války se „lotyšský hrdina“ sovětskému NKVD pátrajícímu po válečných zločincích ztratil. S falešnými doklady a penězi uloupenými židovským obětem odjel do Francie. Odtud pak na zaoceánské lodi uprchl daleko z dosahu evropské spravedlnosti. Jako tisíce dalších nacistů našel bezpečný přístav v Brazílii. Zemi s vlivnou německou komunitou a vládou sympatizující s ideologií silné ruky. Herbertse Cukurse čekalo skoro dvacet let klidného rodinného života.
Alte Kameraden
Muž, který to měl změnit, se narodil v roce 1919 v Německu. Přesněji ve městě Breslau, dnešní Wrocławi (Vratislavi), jež se téhož roku stalo jedním ze správních středisek Východního Pruska v nově vyhlášené výmarské republice. Otec Ja’akova Meidada sloužil v císařské armádě a v zákopech první světové války si vysloužil vysoké vojenské vyznamenání – Železný kříž. Ani to po nástupu nacistů židovskou rodinu neochránilo. Rodiče ještě stačili mladíkovi zařídit potřebná povolení a peníze na cestu do Palestiny. Svého syna neměli už nikdy spatřit – otec zemřel v Terezíně, matka o něco později v plynové komoře v Osvětimi.
Ja’akov Meidad, nenápadný, lehce obtloustlý muž s abnormální schopností zvládat vypjaté okamžiky, a to jak v britské uniformě během druhé světové války, tak během pouličních bojů izraelské války za nezávislost, si brzy získal pozornost nadřízených. Dotáhl to na velitele dělostřelecké školy. Pak přišla nabídka vstoupit do utajených řad nově založené rozvědky.
V únoru 1960 byl Meidad členem komanda Mossadu, jež uneslo Adolfa Eichmanna z jeho argentinského úkrytu. Chladné uvažování a vynikající organizační schopnosti mu předurčily roli logistického důstojníka celé operace. Falešné identity, shánění utajeného bytu, kde tým schovával zajatého Eichmanna před jeho konspirativním odletem do Izraele, nájem spolehlivých aut pro všechny členy týmu – to vše byly úkoly pro průměrně vypadajícího a poněkud plešatícího muže s jemným vystupováním.
Další operace začala 1. září 1964, přesně čtvrtstoletí od chvíle, kdy vypukla druhá světová válka. V pařížském konspiračním bytě se sešla skupina agentů Mossadu. Joseph, velitel místní pobočky, vysvětlil přítomným, že izraelské vedení se rozhodlo zlikvidovat jednoho z nejhorších nacistických zločinců. Měla to být zpráva uprchlým nacistům, že na ně Židé nezapomněli, ale také západnímu Německu, že i v případě uvažovaného promlčení zločinů čeká pachatele smrt.
Úkol zabít Cukurse v jeho brazilském bydlišti s sebou nesl dvě hrozby. Země měla zavedený trest smrti, jenž by členům komanda v případě dopadení automaticky hrozil. Za druhé pak v Brazílii sídlila početná židovská komunita, jíž hrozilo nebezpečí ze strany uprchlých nacistů i místních antisemitů. Likvidace měla proto proběhnout v sousední Uruguayi, zemi bez trestu smrti i významné židovské menšiny.
Úkol vylákat lotyšského zabijáka do Montevidea dostal právě Ja’akov Meidad. Kromě jeho špionážních zkušeností hrála roli také jeho rodná němčina. Zrodil se Anton Künzle, bývalý rakouský důstojník Wehrmachtu, zastupující alte Kameraden, jak byli eufemisticky označováni staří nacisté, kteří v Jižní Americe hledají možnosti pro turistický byznys. Falešná adresa kanceláře, bankovní konta v Curychu, falešný knír a brýle i vystopovatelná a ověřitelná trasa po západoevropských hotelech pomohly vytvořit špionážní legendu člověka, jenž měl šanci získat důvěru nacistického zločince.
Ortel v opuštěném domě
Pětašedesátník s brýlemi na mole maríny poblíž São Paula vypadal o poznání starší než na hrdých předválečných fotografiích. Přesto nebylo pochyb, o koho jde. Ostatně, sám Cukurs se v Brazílii, jejíž občanství díky sňatku s místní ženou nabyl, cítil natolik bezpečně, že se ani neobtěžoval změnit si jméno. Antonu Künzlemu se pomocí několika narážek na členství v poválečné síti nacistů podařilo záhy získat Cukursovu pozornost. Navíc možnost zapojit se do většího turistického byznysu nabízela Lotyšovi šanci na vylepšení v podstatě podřadného postavení, do jakého coby předválečná celebrita, nyní provozující vyhlídkové lety, upadl.
Po několika týdnech spolu vyrazili na Cukursův ranč u Krokodýlí řeky. Agentovi Mossadu neušlo, že Lotyš s sebou neustále nosí dvě pistole. Ani to, že bydlí ve vile hlídané psy a chráněné vysokou zdí s ostnatým drátem. Cukurs novému příteli prozradil, že se obává židovské pomsty, jakkoli odmítá prý zcela falešná obvinění.
Když Lotyš předal svému domnělému rakouskému známému pušku s výzvou vystřelit na terč, padlo rozhodnutí. Künzle bezchybně nasázel kulky jednu vedle druhé. Lépe než Cukurs. Od té doby mu Lotyš neřekl jinak než „Herr Anton“. Künzle, z nich dvou na oko bohatší a s vyšší hodností, blahosklonně odpovídal: „Herberts.“
Složitá choreografie špionážní hry se naplno rozběhla v lednu 1965. Anton Künzle poslal Cukursovi telegram, aby se s ním sešel během mezipřistání v Buenos Aires. Jenže první, co údajný rakouský podnikatel při výstupu z letadla spatřil, byla malá filmová kamera, jež natáčela jeho obličej a gesta. V Cukursovi se opět probudily jeho obranné reflexy. Rozčilený Künzle se na svého domnělého obchodního partnera rozkřičel. Vyčinil mu za nedůvěru i za to, že si dosud nevyřídil víza do Uruguaye, kam se měli společně vydat při budování turistické sítě pro německy mluvící klientelu.
Scéna zafungovala. O čtyři týdny později se Cukurs rozloučil se svou brazilskou rodinou. Ani teď však neztratil ostražitost. Alespoň ne tak zcela. Manželce předal filmový záznam s tím, že pokud by se mu mělo něco přihodit, muž na snímku je pachatel. Ráno 23. února vyzvedl Künzle Lotyše na letišti v Montevideu. Ubytovali se v hotelu a společně navštívili realitního makléře. Pak se vydali na obhlídku vhodných míst pro turistickou kancelář.
Künzleho černý volkswagen brouk zaparkoval na dvorku před pronajatou vilou Casa Cubertini. Rakouský podnikatel sebevědomě vešel dovnitř, za ním jeho lotyšský partner.
„Trojice mužů, kteří se předtím, aby omezili případné stopy, svlékli do spodního prádla, se na něj okamžitě vrhla,“ popisuje útok vražedného komanda historik a někdejší agent Mossadu Gad Šimron. „Cukurs pochopil, že je v pasti. Bojoval velmi tvrdě. Agenti ho museli umlčet čirou fyzickou silou a bylo to velmi, velmi krvavé.“ Úder kladivem do hlavy nestačil. Život muže, jenž tento okamžik očekával posledních dvacet let, umlčely až dva výstřely do hlavy.
Teprve z bezpečí pařížského konspiračního domu informovali agenti anonymně zpravodajskou agenturu o tom, co se v Montevideu stalo. Jenže informace kdesi zapadla. Za pár dní proto zavolali znovu. Tentokrát na místo dorazila policie. Na rozkládajícím se mužském těle ležel list, který popisoval Cukursovy zločiny a informoval o rozsudku smrti, jenž nad ním byl vynesen. Podepsáni byli „ti, kteří nikdy nezapomenou“.
Ja’akova Meidada, aka Antona Künzleho, ani jeho tři souputníky uruguayská policie nikdy nedopadla. Přesto, že jí Cukursova vdova odevzdala onen filmový záznam. Na zdech synagóg v Montevideu se objevily hákové kříže a několik anonymů pohrozilo pumovými útoky, nic horšího se však nestalo. V Německu ustaly úvahy o promlčení nacistických válečných zločinů. Naopak, postupně se dala do pohybu řada procesů s bývalými strážci ve vyhlazovacích táborech. Přesto byla dodnes odsouzena jen necelá stovka těchto nacistických stvůr a jejich ukrajinských, chorvatských, lotyšských i dalších přisluhovačů. Stovka z odhadovaného počtu sedmi tisíc. Ja’akov Meidad zemřel v poklidu ve svém telavivském bytě v krásném věku 93 let.
Lotyši v SS
Za druhé světové války sloužilo v německých ozbrojených silách a policejních formacích asi 110 000 Lotyšů. Pro srovnání: V sovětských ozbrojených silách bojovalo jen 75 000 obyvatel Lotyšska a Lotyšů žijících do roku 1940 v SSSR.
K 30. červnu 1944 čítal Lotyšský legion SS 18 412 osob v 15. granátnické divizi zbraní SS a 10 592 mužů v 19. granátnické divizi zbraní SS. Dalších 42 386 Lotyšů bylo organizováno v policejních praporech a 12 118 v plucích pohraniční stráže, majících za úkol čelit partyzánským nájezdům.
Přitom podle historika Romualda J. Misiunase mělo Lotyšsko v říjnu 1939 pouhé dva milióny obyvatel, takže jde o ohromující čísla. Je ovšem třeba podotknout, že mezi nimi bylo (podle lotyšského historika Inesise Feldmanise) pouhých patnáct procent dobrovolníků.
Lotyšské divize SS bojovaly proti „židobolševikům“ a utrpěly těžké ztráty. Samostatný prapor 15. divize SS se zúčastnil obrany Berlína a byl úplně zničen. Devatenáctou divizi zlikvidovala Rudá armáda v květnu 1945 v Kuronsku.
Nejsmutnější stránku kolaborace představuje podíl Lotyšů na represích nacistického aparátu. Tak například jeden z náčelníků lotyšské pomocné policie, Alberts Eichelis, a jeho podřízení Boļeslavs Maikovskis a Haralds Pultunis měli za tři roky německé okupace na svědomí 15 199 lidských životů, včetně 2045 dětí.
