Jako když vybouchne 170 000 atomovek. Erupce sopky Tambora na rok vymazala slunce z nebe
Po erupci indonéské sopky rovnající se výbuchu 170 000 atomových pum z Hirošimy zmizelo z oblohy slunce. Trvalo to celý rok. V Evropě i Americe hynul dobytek a v létě sněžilo. Zavládl hladomor. Avšak díky této první globální katastrofě moderních dějin vznikla také kanalizace, objevily se zárodky sociálního zákonodárství a světlo světa spatřilo i jízdní kolo.
Ohlušující dunění, rozléhající se zkraje jara 1815, rezonuje daleko za hranicemi indonéského souostroví. Na ostrově Sumbawa ožila sopka Tambora. Už tak pronikavé zvuky nejsou než skromnou předehrou pekla. Po krátké fázi klamavého klidu vznikne pod vrcholem Tambory tak obrovský přetlak, že se čtyřtisícová hora roztrhne. A exploze je pak slyšitelná až na Sumatře, tedy na vzdálenost 2500 kilometrů západním směrem.
Na palubě Benaresu, válečné lodi britské Východoindické společnosti, pohybující se 350 kilometrů od místa erupce, rve rachot uši – „jako kdybyste současně vystřelili ze tří čtyř děl“, poznamenal kapitán Eatwell. Pak se kolem rozhostí tma, dokonce i k polednímu „je kolem větší černo než v nejtemnější noci“. Popel se z nebe sype v takovém množství, až se posádka Benaresu musí chopit košťat a lopat, aby palubu očistila a loď se nepřevrhla.
Když se oblak prachu a popela rozptýlí, dosáhne Benares ostrova, který nemůže být ničím jiným než Sumbawou, i když ji rozhodně nepřipomíná. Ano, je stále 280 kilometrů dlouhá a 90 kilometrů široká – ovšem od základu změněná. Kdysi mohutný kužel Tambory jako by někdo odstřelil. Z původní výšky 4300 metrů se zmenšil na pouhých 2800.
Současní geofyzici spočítali, že erupce Tambory musela uvolnit energii odpovídající 170 000 atomovým pumám hirošimského kalibru – tedy přinejmenším. Do ovzduší vyvrhla 150 krychlových kilometrů (!) zeminy s popelem, sloupec dýmu pak vystoupal do výšky více než 40 kilometrů.
Výbuch Tambory je proto považován za nejsilnější erupci v historii lidstva. Při pátrání po ještě mohutnějším výbuchu bychom se museli vrátit do doby před 26 500 lety, na Nový Zéland.
V létě sněží
Popel vířící ovzduším brzy spláchly deště a rozfoukaly větry. Jenže gigantická erupce vyslala do vyšších vrstev atmosféry mnoho miliónů tun oxidu siřičitého. Bezbarvý plyn se pak ve výšce 30 až 50 kilometrů přeměnil chemickou reakcí s vodní párou na kyselinu sírovou. A ta ve formě aerosolu zakryla celou planetu jako závoj z jemných kapiček, odrážejících sluneční paprsky zpátky do vesmíru.
Svět se nestačil divit.
V Paříži, čelící záplavám, svolávají zvony k bohoslužbám. Procesí kajícníků se plouží v přívalech deště. V Gentu zase lidé považují polnice cvičící kavalérie za trouby z Jericha a shlukují se v očekávání soudného dne na ulicích. V Boloni jistý kazatel předpoví definitivní zmizení slunce na 18. červenec 1816 a úřady jej uvězní. Obávají se masové hysterie. Ostatně slunce se toho léta na obloze objevuje pouze výjimečně. Aerosolový závoj Tambory způsobí v globálním měřítku pokles průměrných teplot o jeden až dva stupně, regionálně spadnou dokonce o pět až deset stupňů.
Začátkem července v Anglii stejně jako třeba v Bavorsku chumelí, v Sasku se dobytek utopí na pastvinách, holandští rolníci porážejí svá zvířata poté, co k nim na člunech přes zaplavené pastviny přivezou poslední zásoby sena. Rýn i Seina zaplavují města a vesnice. Srpen ještě není u konce, když v Anglii pokryje úrodu sníh a spálí mráz.
Anglické úřady označí zprávu o stavu zemědělství za tajnou – z obav, že zoufalství rolníků vyvolá všeobecné nepokoje. Irskem se nesou modlitby: „Pane, ušetři nás nejstrašnější ze všech pozemských metel, hladu.“ Nejsou však vyslyšeny. Počátkem roku 1817 vypukne epidemie skvrnitého tyfu, decimuje desetitisíce zesláblých obyvatel ostrova. V některých oblastech Švýcarska roste v dubnu 1817 raketově cena pšenice. Dokonce i v lepší společnosti jsou hosté vyzýváni, aby si k večeři přinesli vlastní chléb.
Děsivé zprávy přicházejí i z Francie. „Na každé stanici se kolem kočáru shromáždí ženy, děti a starci, křik těch bledých vyhublých postav, natahujících po nás ruce, je prostě k nesnesení,“ zapsal si očitý svědek tehdejších událostí. V Anglii to zavání revolucí, Vídeň posílá vojenské oddíly, aby zoufalé masy s použitím zbraní udržely pod kontrolou.
Z Velkovévodství Bádensko uteče jen během prvních čtyř měsíců roku 1817 pětina obyvatelstva – míří do vysněné Ameriky. Není to dobrý plán. Katastrofa tu nastane už v polovině dubna 1816, kdy na Kanadu dolehnou několikadenní sněhové vánice. Květen nadělí USA sníh a mráz od Maine až po Tennessee. V červnu pomrznou ve Vermontu právě ostříhané ovce, ze stromů padají mrtvolky ptáků, bostonskými ulicemi víří sněhové vločky, Albany ve státě New York hlásí zimní bouře. Červenec: sníh a mráz. Srpen: mráz. A v roce 1817 se tytéž výjevy prakticky opakují, chumelí ještě v polovině května.
Nikde už není k dostání píce a řada zemědělců v Nové Anglii své úsilí vzdává. Pěšky, na zchátralých vozech nebo kárách vezoucích malé děti a pár drobností, tažených otcem, matkou i odrostlejšími ratolestmi – tak se nyní cestuje po USA. Nekonečné putování, exodus, 1000, nebo dokonce 1500 kilometrů na západ či jih, kde je alespoň místy co jíst. Populace Illinoisu se mezi lety 1815 až 1818 zvětší o 160 procent, v Indianě dokonce čtyřnásobně na takřka 100 000 duší, Ohio čítá místo 200 000 až 400 000 obyvatel.
Státy Nové Anglie, krystalizační jádro USA, trpí přelidněním. Půda je tu nadměrně využívána. Rok bez slunce přivádí labilní systém ke zhroucení. Totéž platí o Evropě. Ledový šok zastihne kontinent vydrancovaný dvěma desetiletími napoleonských válek.
Vynález kola
Jisté je, že bez Tambory by se běh dějin ubíral docela jiným směrem. Na Indii udeří roku 1816 vinou nízkých teplot zvláště silné letní monzuny – vyvolají neúrodu, hladomory i mor. Čína zažívá mimořádně studené počasí se sněhem i v letním období, následují extrémní záplavy na jihu a sucho v severních oblastech země.
Jak reaguje státní moc? Anglie přijímá nové sociální zákony, Francie se cílenou hospodářskou politikou snaží dosáhnout větší spravedlnosti v distribuci příjmů. Až dosud zůstávaly oběti živlů odkázány na milosrdenství církevních institucí. Ve stínu aerosolového pláštíku Tambory se poprvé prosazuje názor, že boj s následky přírodních katastrof má být také úkolem státní správy.
V německém Badenu dá sopka za pravdu lesníku Karlu Draisovi, jenž se už delší dobu zaobírá svým samohybem. Jeho současníci nevidí pro dobrodružný aparát využití – mají přece koně s povozem. To vše platí do roku 1816, kdy zvířata masově zcepení hlady nebo jsou nuceně poražena (ostatně už dříve jejich stavy výrazně decimovaly napoleonské války). Koně prakticky zmizeli a náhle je tu poptávka po onom minimalistickém dopravním prostředku na dvou kolech. V únoru 1818 si Drais konečně nechává svůj aparát ve Francii patentovat pod označením „vélocipède“.
Upír a Frankenstein
Anglický básník lord Byron, autor díla The Darkness (Temnota), strávil léto roku 1816 ve vile u Ženevského jezera. Pobývala u něj i spisovatelka Mary Shelleyová s manželem a několika dalšími anglickými bohémy.
Vládla tu ponurá atmosféra. Prázdniny poznamenala přírodní katastrofa, jež jako by všechnu radost spláchla do jezera. Společnost, která se jindy tak radovala ze života, teď prakticky nevycházela z domu a nudila se pod tlustými přikrývkami u krbu. Aby zabili čas, vyhlašuje lord Byron literární soutěž. Vzhledem k všeobecné situaci se má odehrát na poli hororu.
Ve fragmentu The Vampyre, datovaném 17. červencem 1817, dává Byronův mladý lékař John Polidori vzniknout prototypu moderního upíra. Mary Shelleyová přispěchá s dalším senzačním dílem. V její představivosti vyroste postava zvaná Frankenstein – epochální zlotvor, vizionářské mistrovské dílo.
Okázalá melancholie koresponduje s explozí barev. Romantičtí malíři fascinovaně pozorují noční oblohu a čerpají inspiraci ze západu slunce dosud nepoznané intenzity (když už k němu někdy dojde). Erupce Tambory dokáže zažehnout velkolepé světelné efekty. Aerosolové kapky v atmosféře mají na svědomí zvláštní lom světla a grandiózně tak podmalovávají večerní náladu.
Šíří se cholera
Aerosolová mračna vytvořená Tamborou se koncem roku 1817 z valné části rozpustila a v létě 1818 se teploty na obou stranách Atlantiku vrátily k normálu. Jenže erupce zabíjela i po letech.
Červenec 1832, New York: město svírá strach. Na silnicích směřujících z města ven se vytvořila zácpa přeplněných poštovních dostavníků, drožek ověšených lidmi i zavazadly. Mezi nimi se snaží proplést jezdci na koních, obličeje jsou zrůzněné strachem a panikou.
„Lidé prchají, tak jako kdysi utíkali obyvatelé Pompejí, když se láva valila na jejich domy,“ napsal tehdy Evening Post. Jenže hrůzu tentokrát nebudila láva, nýbrž děsivá, dosud neznámá nemoc. Lépe situovaní občané se zachránili na venkově, chudí zůstali ve svých příbytcích. Na Broadwayi se rozhostilo zlověstné ticho. Cholera překonala Atlantik – jen v New Yorku si vyžádala více než 3500 obětí.
Ano, i to bylo dílem Tambory.
Začalo to v roce 1817 v Indii. Cholera tam sice už delší dobu patřila k lokálním fenoménům, nicméně „rok bez slunce“ vytvořil mimořádně příznivé podmínky pro šíření jejího patogenu. Poklesla teplota, voda v Bengálském zálivu se ochladila. Právě v ní přitom baktérie Vibrio cholerae přežívala. Změna vnějších podmínek na ni vyvinula jakýsi evoluční tlak a dala vzniknout novému, mnohem agresívnějšímu kmeni, jemuž lidé nedokázali odolávat.
Každopádně byli oslabení, vyhladovělí, náchylnější k onemocnění. Navíc je neúroda nutila k migraci. Obrovské davy se daly do pohybu, utíkaly ze slumů. Uprchlíci z údolí Gangy se stali bacilonosiči.
Další šíření onemocnění máme dobře zdokumentované: s britskými koloniálními jednotkami se cholera dostala do Nepálu a Afghánistánu, od Kaspického moře putovala podél Volhy až k Baltu. V Evropě a Severní Americe, kde baktérie našla ideální živnou půdu v přelidněných chudinských čtvrtích rychle se rozvíjejících průmyslových měst, se nemoc objevila začátkem třicátých let 19. století. Jen v Paříži za sebou nechala 18 500 obětí. Z anglických přístavů se pak Vibrio cholerae vydalo do Nového světa.
V konečném důsledku došlo v rámci boje s epidemií k sanaci slumů a budování vodovodů. Větší důraz byl od nynějška kladen na lékařskou péči. Výkaly už netekly ulicemi do řek, z nichž se odebírala pitná voda. New York a Londýn stejně jako třeba Hamburk vybudovaly kanalizační síť.
Letopočet 1815 přesto zůstává v obecném povědomí spojený především s bitvou u Waterloo, je rokem Napoleonovy definitivní porážky. Erupce Tambory do učebnic dějepisu pronikla nanejvýš jako poznámka pod čarou. Vývoj západní civilizace i náš současný život přitom ovlivnila možná mnohem víc než ona legendární bitva.
10 nejvražednějších sopečných výbuchů ve 20. století
- 8. 5. 1902 - Mont Pelée, Martinik 36 000 mrtvých
- 8. 5. 1902 - Soufrière, Guadeloupe 1570 mrtvých
- 24. 10. 1902 - Santa María, Guatemala 6000 mrtvých
- 30. 1. 1911 - Taal, Filipíny 1340 mrtvých
- 13. 12. 1931 - Merapi, Indonésie 1300 mrtvých
- 21. 1. 1951 - Lamington, Nová Guinea 2940 mrtvých
- 14. 11. 1985 - Nevado del Ruiz, Kolumbie 25 000 mrtvých
- 21. 8. 1986 - Nios, Kamerun 1800 mrtvých
- 10. 6. 1991 - Pinatubo, Filipíny 200 mrtvých
- 26. 10. 1998 - Casita, Nikaragua 2000 mrtvých
10 největších sopečných erupcí historie
1. Tambora, Indonésie (1815)
Největší lidmi zaznamenaná erupce. Sopka je stále aktivní.
2. Čchang-paj šan, Čína / Severní Korea (1000)
Materiál z vulkánu na dnešní hranici Číny a Severní Koreje doletěl až na sever Japonska.
3. Mt. Thera, Santorini / Řecko (asi 1610 př. n. l.)
Podle geologů trvala jedna z nejsilnějších erupcí jen zlomek vteřiny.
4. Sopka Ilopango, Salvador (450)
Důsledky výbuchu této sopky vytlačily mayskou civilizaci z hor na sever do nížin.
5. Ostrov Ambrym, Vanuatu (50)
Po mohutné explozi se vytvořila kaldera (kotlovitá prohlubeň) o průměru 12 kilometrů.
6. Mount Pinatubo, Luzon / Filipíny (1991)
Do vzduchu bylo vyvrženo více než pět krychlových kilometrů materiálu, vytvářejících sloup popela vysoký 35 km.
7. Novarupta, Aljašský poloostrov (1912)
Magma spolu s popelem pokryly území o rozloze 7800 kilometrů čtverečních ve vrstvě mocnější než 30 cm.
8. Santa María, Guatemala (1902)
Šlo o jednu z nečekaných erupcí. Vulkán se probudil po zhruba 500 letech klidu.
9. Krakatoa, Sundský průliv / Indonésie (1883)
Následné tsunami s až 40 metrů vysokými vlnami zabilo 34 000 lidí. Jméno sopky inspirovalo Karla Čapka k názvu románu Krakatit.
10. Huaynaputina, Peru (1600)
Největší jihoamerická erupce zaznamenaná v dobových análech. Po ní následující léta patřila k nejchladnějším za 500 let.
