Pro Němce byl „česká svině“, Češi ho chtěli lynčovat. Herec Jan Pohan žil život plný bolesti
Příběh herce Jana Pohana (7. prosince 1930 – 13. února 2015) je jako stvořený pro filmové zpracování. Německé dítě vyrůstá v rodině československého důstojníka, aniž tuší, že je adoptované a má další sourozence. Pak přijde válka. Pro Němce je „česká svině“, naopak Češi ho chtějí lynčovat. Hotový scénář, jenž by vypravoval o jeho životě, měl Jan Pohan dostat v roce 2015. Avšak smrt byla rychlejší.
„Ruce nad hlavu a jdeme. Hände hoch, svině německá!“ Jak má čtrnáctiletý kluk vysvětlit rozvášněnému davu, že je z vlastenecké rodiny, že mu ještě před pár týdny v německém dětském domově nadávali do českých sviní, že utekl, aby mohl s Čechy stavět barikády? Stejně by mu nevěřili. Nemůže popřít, že chodil v uniformě Hitlerjugend. Všímavý občan na to ostatní barikádníky upozornil. Teď toho německého spratka s rukama nad hlavou vedou k Vltavě. Jan Pohan, který se narodil jako Kurt Jüstl, jde mlčky.
Vražda a sebevražda
Manželé Augustin a Anna Jüstlovi se přestěhovali do Prahy z Karlových Varů ve dvaatřicátém roce. Augustin obchodoval s látkami, o tři roky starší Anna, za svobodna Percyová, byla hostinská. V Nuslích si za pětadvacet tisíc ročně pronajala kavárenskou restauraci. Získala koncesi, aby mohla „podávati pokrmy, čepovati pivo a víno, podávati kávu, čokoládu, čaj a jiné teplé nápoje“. Každý večer hrála v nuselském Prátru veselá hudba, až si někdy sousedé na hluk stěžovali. Anna Jüstlová uměla dobře česky, točila se kolem hostů, její muž Augustin s češtinou zápolil a většinu času trávil na cestách za obchodem. Krize hospodářská i manželská vyústila v časté rozepře. Během jedné hádky Augustin pohrozil, že Annu zastřelí. Měl zbrojní pas a revolver nosil při sobě. Anna výhrůžku oznámila na policii, od svého muže ale neodešla. Dál se starala o čtyři děti – Markétu, Marii, Bedřicha a Kurta –, o svůj podnik, a když Augustin vážně onemocněl, tak i o něj.
V prosinci 1933 dostal nejmladší Kurt k třetím narozeninám dřevěnou lokomotivu s vláčkem. Byla natřená žlutozelenou barvou. Rád si s ní hrál. Taky se těšil na masopustní neděli. Na maškarní průvod mu maminka nachystala převlek. Jenže o masopustní neděli, 11. února 1934, se v šest hodin ráno vrátil z obchodní cesty také jeho tatínek. Tříletý Kurt, devítiletý Bedřich a jedenáctiletá Markéta spali s matkou v ložnici. Třináctiletá Marie byla v klášteře chudých školských sester de Notre-Dame v Ječné ulici.
„Jüstl nejevil žádného rozčilení. Klidně umyl si ruce a pak požádal služebnou dívku, aby mu ohřála trochu mléka. Když mléko obdržel, odešel do ložnice, kde spala jeho paní se třemi dětmi. … Stál u postele své choti a něco jí vyprávěl. Nebyla to hádka. Najednou se ozvaly rány z revolveru. Hned nato byl slyšet ustrašený křik dětí, které volaly: Tatínek střílí maminku!“
Tragédie v Nuslích následující den zaplnila titulní stránky novin. Čtenáři se také dozvěděli, že „dítky s pláčem vyprávěly, že tatínek nasadil mamince revolver ke spánku a začal střílet. Pak se zastřelil sám.“ Mluvil klidně, nekřičel. V kapse měl dopis na rozloučenou, v němž vysvětloval motivy svého činu. „Nemůžeme a nechceme sdělovat jeho obsah. Byla to v prvé řadě žárlivost, která vtiskla nešťastnému muži smrticí zbraň do rukou,“ uvádí Polední list.
Člen Hitlerjugend staví barikády
„Maškarní převlek mého táty visel na ramínku u postele. Strýc Bedřich si do konce života pamatoval, že na něm byla krev,“ vypravuje dnes Kateřina Špačková, dcera Jana Pohana, tehdy vlastně ještě Kurta Jüstla. Pro Bedřicha a Markétu si už v neděli odpoledne přijel bratr Anny Jüstlové. Tříletého Kurta s sebou vzala Marie do kláštera. Matka představená jí to dovolila. Kurt zůstal skoro rok mezi klášterními chovankami. V pětatřicátém roce ho adoptovali manželé Julie a František Pohanovi. Z Kurta Jüstla se stal Kurt Pohan. Přísný tatínek, důstojník, odtažitá maminka, profesorka, laskavá babička – to byla teď Kurtova rodina. Na nikoho jiného si nepamatoval. Jen se mu někdy vybavil obrázek žlutozelené lokomotivy…
„Julii a Františka Pohanovy táta respektoval. Matku Julie, babičku Sidonii, zbožňoval. Vyprávěla mu pohádky, pečovala o něj, když stonal. Byl její jediné, milované vnouče,“ říká Kateřina Špačková. František Pohan byl přísný a spravedlivý, jeho žena Julie si vztah k osvojenému dítěti nenašla. Vzdělaná, emancipovaná žena, která založila jazykovou školu, nemohla mít vlastní děti. Cizí capart jí k srdci nepřirostl. Její muž, československý legionář, velmi dbal o Kurtovu vlasteneckou výchovu.
Během mobilizace byl podplukovník Pohan velitelem dělostřeleckého pluku 153. Po okupaci se stal účetním ředitelem na ministerstvu školství a národní osvěty. Ihned se zapojil do odbojové činnosti v Obraně národa. V březnu 1940 ho zatklo gestapo. Vyslýchali ho na Pankráci. V září 1942 mu u lidového soudu v Berlíně hrozil nejvyšší trest. Rozsudek smrti zvrátilo dobrozdání německého vojáka. Bubeník Hitlerovy vojenské hudby Fritz Jüstl u soudu po pravdě řekl, že František Pohan se ujal německého sirotka a do svého zatčení se o něj vzorně staral.
Bedřich, v té době už Fritz Jüstl, nedlouho před svou svědeckou výpovědí zazvonil u Pohanů na Smíchově. Julie Pohanová tehdy dvanáctiletému Kurtovi vysvětlila, že Fritz Jüstl je jeho vzdálený příbuzný a přijel na návštěvu. Večer před spaním si Kurt s Fritzem povídali. Rozuměli si. Jako kdyby byli bratři. „Ty jsi můj brácha! Že jsi můj brácha!“ prohlásil s náhlou jistotou Kurt. Do rána si nestačili všechno říct – a už se museli rozloučit. Následující den Fritz odjel. Narukoval do Berlína. Jeho slova Františka Pohana zřejmě zachránila. Nedostal trest smrti, nýbrž doživotí. Nacistické úřady ovšem rozhodly, že si nezletilý Kurt Pohan zaslouží náležitou výchovu, a umístily chlapce do německého dětského domova v pražské Holečkově ulici. Domů, za babičkou Sidonií a macechou Julií, mohl Kurt chodit v neděli na návštěvu. Jak jinak než v uniformě Hitlerjugend. O české kamarády naráz přišel, v dětském domově nové přátele nenašel. Oslovení „ty česká svině“ bylo na denním pořádku.
Kurtova německá převýchova se nezdařila. Na začátku května 1945 z Kinderheimu utekl. Stavěl barikádu na Smíchově. Odstřelovač ze střechy protějšího domu smrtelně zranil člověka, jenž stál vedle něj. Pak kdosi upozornil na to, že Kurt je Němec. Němec! Čtrnáctiletý výrostek neskončil ve Vltavě jen díky zásahu sousedky. Její tvrzení, že kluk, jejž vedou s rukama nad hlavou k řece, je dítě zavřeného podplukovníka Pohana, bylo ovšem třeba prověřit. Julie Pohanová a její matka Sidonie revolucionáře přesvědčily, že sousedka mluví pravdu.
Kurtův bratr Bedřich (Fritz) Jüstl byl v květnu 1945 také v Praze. V německém lazaretu. Sestra Marie, která pracovala na poště ve Vršovicích, lynčování unikla. Bedřicha revoluční gardisté zadrželi a odvedli na Pankrác.
František Pohan, jenž se 12. května vrátil z nacistického žaláře, se snažil Bedřichovi pomoci. Kurt bláhově doufal, že díky otcově přímluvě bratra propustí. Později dával otci za vinu, že se tak nestalo. Kurtův starší bratr strávil rok v pracovním táboře, pak byl zařazen do odsunu. Marie Jüstlová zemřela krátce po válce na tuberkulózu. Kurtova sestra Markéta zůstala v Československu. Kurta, jemuž stejně Pohanovi odmala říkali Jeníku, úředně přejmenovali na Jana.
Jan se nemohl smířit s tím, že znovu přišel o bratra. Pohádal se s otcem, vyčetl mu, že se pro Bedřicha nesnažil udělat víc, a utekl z domova. V pohraničí hlídal statky po odsunutých Němcích. Za čas přišel telegram z Prahy: Ihned přijeď. Babička zemřela. Dva dny putoval zpátky. Nikdo nebyl doma. Vyčerpáním usnul na židli v hale. Probudil ho až otcův příchod. „Co se stalo babičce?“ hlesl Jan. „Nic. Je v pořádku. Pastička sklapla,“ odtušil František Pohan. „Bylo mu jasné, že se táta nevrátí domů kvůli nikomu jinému než kvůli babičce. Babička Sidonie zemřela až v roce 1953,“ dodává Kateřina Špačková.
Záhadné tetování
Jan Pohan se vyučil a později si dodělal obchodní školu. Pětadvacátého února 1948 se zúčastnil pochodu studentů, kteří chtěli prezidenta Beneše požádat, aby komunistům neustupoval. Studentský průvod policie brutálně rozehnala v Nerudově ulici. Jan Pohan patřil mezi zatčené. Brigádní generál František Pohan za svého syna orodoval. Jan ve vazbě na Pankráci pobyl tři měsíce. Pak ho bez soudu pustili. O rok později poslali jeho otce do výslužby.
Jan Pohan třikrát odmítl vstoupit do KSČ. Už po válce se rozhodl, že ho nikdo do žádné partaje nezláká. Jako první se o to pokusil Jan Šejna. Na začátku padesátých let byl Jan Pohan na vojně v Terezíně, kde tenkrát Šejna působil. Budoucí generál a poslanec, jenž šmelil nejen s armádním osivem a který s velkou slávou a mnoha mikrofilmy emigroval v roce 1968 na Západ, neměl maturitu, zato měl scenáristické ambice. Záleželo mu na tom, aby umění v armádě kvetlo. A Jana Pohana, jenž byl konferenciérem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, si nadále dobře pamatoval.
Na filmovém plátně se Jan Pohan poprvé objevil ve snímku Zde jsou lvi z roku 1958. O dva roky později si v kriminálce Martina Friče Bílá spona zahrál svoji první a bohužel i poslední hlavní roli. Po natáčení Šejna pozval Pohana do své vily, kde dřív bydlela Adina Mandlová, a předestřel mu, jaká závratná umělecká budoucnost ho čeká, když vstoupí do strany. Jan Pohan lákavou nabídku odmítl. „Kdyby sis to rozmyslel, strana ti pomůže,“ nedal se odbýt Šejna. Jan Pohan si to nerozmyslel. Šejna ještě ve svém volebním obvodu v Litoměřicích uspořádal předpremiéru Fričova filmu, v němž Pohan účinkuje, a při té příležitosti režisérovi nabídl k realizaci svůj vlastnoručně napsaný scénář.
Poručík Janda v Bílé sponě předurčil Pohanovu hereckou škatulku. Člen hereckého souboru Filmového studia Barrandov hrál desítky a desítky uniformovaných osob. Jan Pohan svoji kariéru glosoval s nadhledem: „Známé herce, režiséry, zpěváky minulý režim označoval za přední umělce. Jelikož byli přední umělci, museli být zákonitě i zadní umělci. A já patřím mezi ně. Jsem zadní umělec,“ říkával často Jan Pohan. Na sklonku života své role bilancoval s určitou trpkostí. Vždy si však zakládal na tom, že nevstoupil do KSČ a neupsal se StB.
Na ruce měl tetování. „Jako malá jsem se táty vyptávala, co ta rozpitá čísla 391948 znamenají,“ vybavuje si Kateřina Špačková. „Se smíchem odpovídal, že to je telefonní číslo jedné slečny.“ Bylo to datum úmrtí prezidenta Beneše – 3. 9. 1948. Tehdy sedmnáctiletý Jan si ho na ruku vytetoval sám.
Herec jiného druhu
Jan Pohan ztvárnil více než stovku rolí, svůj hlas propůjčil mnoha zahraničním hercům. V roce 2001 získal za dabing Cenu Františka Filipovského. Herectví ale neprožíval a mezi kolegy moc blízkých přátel neměl. „Možná to bylo tím, že neměl stálé angažmá v divadle, zřejmě k tomu přispělo i to, že nechodil do hospody. Táta byl abstinent. Nejšťastnější byl na Šumavě,“ vysvětluje dcera Kateřina. Když jí bylo dva a půl roku, její maminka, druhá manželka Jana Pohana, tragicky zahynula při letecké havárii. Malá Kateřina, chalupa na Šumavě, to byl svět Jana Pohana, který si střežil.
O svém dětství nikomu nevykládal. „Věděla jsem, že táta byl adoptovaný, nic víc. Až když jsem byla dospělá, opatrně, pomalinku začal vzpomínat a vypravovat podrobnosti.“
Scenáristka Lucie Konášová se s osudem Jana Pohana, jenž se narodil coby Kurt Jüstl, seznámila před několika lety. Jan Pohan souhlasil, že vznikne filmový scénář. O klukovi, Pavlu Johanovi, který nikam nepatřil, ale uměl se porvat se vším, co ho potkalo. Lucie Konášová napsala pro Jana Pohana roli učitele němčiny. Těšila se, že mu do měsíce předá hotový scénář. Převázaný mašlí. Jako dárek. „Chtěla jsem ho překvapit. Aby měl radost,“ říká scenáristka. Nestalo se. Jan Pohan zemřel v pátek 13. února 2015.
